Atmosféra na premiéře filmu Olympia v berlínském paláci filmové společnosti UFA byla „slavnostní“, jak po letech vzpomínala Helene Bertha Amalie Riefenstahlová (1902-2003), německá filmová režisérka, tanečnice, herečka a fotografka. A jak by také ne: Dvacátého dubna 1938 slavil Adolf Hitler 49. narozeniny a kinosál vedle něj zaplnili nejvyšší nacističtí potentáti a pár zahraničních diplomatů.

Riefenstahlová později vzpomínala, jak se sama během představení cítila: měla přivřené oči, pevně sevřené rty a až do závěrečného potlesku jí vůbec nebylo dobře. Teprve když vůdce zatleskal, spadla z ní prý veškerá tíha. Hitler jen zářil a ministr propagandy Joseph Goebbels byl tak nadšen, že Riefenstahlové z fleku navýšil režisérský plat o sto tisíc říšských marek.

Velké umění a velká propaganda

Vizuální síla bezmála čtyřhodinového dvoudílného dokumentu Olympia (Přehlídka národů a Oslava krásy) je dodnes úchvatná. Dílo posbíralo řadu mezinárodních cen a figuruje na seznamu stovky nejlepších filmů všech dob časopisu Time.

O uměleckých kvalitách filmu není pochyb a bez ohledu na jeho neblahé politické konotace zůstává součástí německého kulturního dědictví. Režisérka v něm použila originální světelné kombinace, trikové záběry a pohyblivé kamery umístěné na kolejnicích, stožárech, tělech sportovců, pod vodou i ve speciálních šachtách, odkud snímala atlety proti obloze. Film je vůči zahraničním sportovcům až pozoruhodně spravedlivý, rozhodně nestrannější než leckterý dnešní sportovní komentátor. Snímek je kromě toho dodnes inspirací pro mnohé umělce, záběry z něj použila ve svém klipu k písní Stripped (coververze hitu od Depeche Mode) například německá kapela Rammstein.

Dokument Riefenstahlové o XI. olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 byl od samého počátku politickou záležitostí. Natočení celovečerního filmu o tomto sportovním svátku bylo součástí podmínek Mezinárodního olympijského výboru již od her v Paříži v roce 1924. Peníze na film získala produkční firma Riefenstahlové a jejího bratra přímo z ministerstva propagandy. Rozpočet snímku činil na tehdejší dobu neuvěřitelných dva a půl milionu říšských marek, což byl pětinásobek běžného celovečerního filmu.

Proč byla vybrána právě Riefenstahlová, je nabíledni: svůj talent prokázala už v roce 1935 dokumentárním filmem Triumf vůle o stranickém sjezdu NSDAP. Z filmařského i dokumentaristického hlediska jde sice o výjimečné dílo, z jeho obsahu ovšem slušnému člověku přinejmenším běhá mráz po zádech.

Riefenstahlová měla při natáčení Olympie po umělecké stránce absolutní nezávislost. Veškerá rozhodnutí - od umístění kamer až po rozdělení snímku na dvě části a odložení premiéry na rok 1938 - učinila ona.

Může být někdo, kdo vytváří veliké umění, ve svém jádru zlý člověk?

Riefenstahlová sice nebyla členkou NSDAP ani jiné její odnože, vůči nacistům nicméně nepociťovala odpor, ba naopak. Její filmová estetika dokonalých těl až příliš korespondovala s nacistickým kultem těla, nehledě na to, že záběry na diváky na stadionu se soustředí na jediného z nich - Adolfa Hitlera.

Faktem zůstává, že Riefenstahlová o nacistech neřekla křivého slova. I když po letech hovořila o svých filmech, zcela ignorovala politické konotace a vždy se soustředila výhradně na technickou stránku věci. Například se zalykala sebechválou, jak se jí podařilo zobrazit „železnou vůli“ maratonských běžců v závěrečných kilometrech prostřednictvím souhry hudby a obrazu. Odmítala si připustit, jak svými filmy sloužila nacistické propagandě.

Olympia byla zpočátku oslavována, a to nejen v Německu. Film měl velkolepé premiéry v dalších devatenácti evropských zemích, po roce 1945 ale společně se svou režisérkou upadl na dlouhou dobu v nemilost. Riefenstahlová byla v poválečných letech denacifikována a dožila se požehnaného věku 101 let, její osoba a tvorba nicméně vzbuzují kontroverze dodnes.