Sídlo Rožmberků, vlčí chlapec a červená knihovna z Dubu

GALERIE MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Co by to bylo za výlet bez pořádného hradu! Okolí jihočeského Bavorova nám jeden takový nabízí. A kromě majestátního Helfenburku navíc mnoho dalších zajímavých výletů v krajině šumavského podhůří.

Ruiny Helfenburku

Ruiny Helfenburku,zdroj: Helena Kalendová

Začněme tedy jak se sluší a patří, hradem. Mohutné ruiny Helfenburku (pozor na záměnu se stejnojmenným sídlem u severočeského Úštěku) nalezneme v téměř sedmisetmetrové výšce na vrchu Malošíně v katastru obce Krajníčko.

Roku 1355 se čtyři bratři z rodu Rožmberků pustili do stavby rezidenčního sídla na povolení "Otce vlasti" Karla IV., který tak ocenil pomoc Petra, Jošta, Oldřicha a Jana při potlačení italského povstání a jejich doprovod při korunovační římské jízdě. Už za dva roky měl nový hrad, plnící od počátku důležitou úlohu při ochraně tzv. Zlaté stezky, prvního purkrabího.

V rukou pánů z Růže zůstal Helfenburk po většinu své existence. Za kališnických bouří zahynuli v jeho pevných zdech dva husitští kněží, které zde dal uvěznit známý bojovník Čeněk z Vartenberka, poručník mladého Oldřicha Rožmberského a kupodivu původně zastánce husitské revoluce.

Neméně bojovnými byli i bratři Vlčkové, noví hradní páni. Hejtman Vlček z Čenova byl sice výtečným vojevůdcem, který svým moderním opevněním výrazně posílil obranyschopnost hradu, nicméně natolik nevítaným sousedem, že se Rožmberkové rychle přičinili o opětovné získání svého někdejšího sídla.

Počátek 16. století nám nabízí další jméno spjaté s Helfenburkem - purkrabí Želízko z Tourova nechal údajně kvůli lakotnosti vyhnat z hradu veškerou čeleď, a raději si hospodařil sám a po svém.

Postupem času Helfenburk ztrácel na významu, byl obýván pouze nižším úřednictvem, po přesídlení správy panství na nedalekou Kratochvíli byl pak opuštěn úplně. Nakonec ho v roce 1592 prodal pan Petr Vok z Rožmberka městu Prachatice.

Při pobělohorských konfiskacích přešel hrad na rod Eggenbergů a od nich dědictvím na Schwarzenbergy, v jejichž rukou zůstal až do pozemkové reformy ve dvacátých letech dvacátého století. Státní lesy a statky Třeboň jej pronajaly členům Klubu českých turistů, kteří se začali starat o zpřístupnění a nutné opravy romantické ruiny. Dnes patří Helfenburk městu Bavorov.

Černí kocouři, dítě přírody i stříbrní rytíři

Strážní věž, upravená r. 1977 na rozhlednu, nabízí návštěvníkům krásný výhled na Šumavu s Kletí, Boubínem a Bobíkem, na Písecké i Novohradské hory, v případě dobré viditelnosti až do Brd. A bohužel i na chladící věže Temelína, to vše ovšem po zdolání 82 věžních schodů.

Romantické pozůstatky lákají k běžným prohlídkám i speciálním akcím (středověké dny, dobývání hradu, před nedávnem rozverné Kozí slavnosti s volbou kozí miss). Po náležité dohodě může zájemce ve starobylých zdech dokonce přespat, samozřejmě pokud se nebojí - třeba toho, že se mu budou v noci prohánět po hradě černí kocouři. Něco podobného se prý přihodilo dudákovi, který šel o půlnoci muzicírovat do hradní rozvaliny. Jaké bylo jeho zděšení, když místo hudbychtivých vesničanů spatřil zástup kocourů! Alespoň že dobře zaplatili…

Nejen chlupatí tanečníci, ale též "osoba zarostlá jako opice" se vyskytla v helfenburských ruinách, nešlo však o pověst, ale o skutečnou událost. Roku 1650 byl na hradě nalezen divoký chlapec, vydávající zvířecí zvuky a živící se kořínky a lesními plody. Bránícího se a kousajícího hocha dopravili do Prachatic, kde tehdy pobýval učený jezuita Balbín. Ten se chlapce ujal, zcivilizoval ho a naučil lidské řeči. Další osudy nalezence nám ovšem historie nedochovala.

Do říše bájí zato náleží helfenburské zjevení stříbrného rytíře i nezbytný hradní poklad, o jehož získání se pokusil domkář z nedalekého Kojčína. Neuspěl, neboť se vyděsil pohledem na malého vousatého skřítka. Hledače z Javornice zase polekal objev dvanácti statných a temně bučících krav v podzemní skalní chodbě. Inu, jak vidno, není to s poklady jednoduché.

Anglická gotika v Dubu

Příjemné překvapení nabídne turistům i nedaleké městečko Dub, ukrývající coby malý klenot růžemi obklopený zámeček ve stylu anglické gotiky. Současní majitelé z rodu Battaglia navrátili bývalému zemědělskému učilišti zámecký lesk, a rádi vás po dohodě provedou zámeckými interiéry, kde se konají výstavy, koncerty, a občas i nějaký ten svatební obřad.

"V údolí vroubeném západně i východně chlumy, lesem porostlými, v údolí tonoucím v rouše polních plodin, v rouše stromů a bujné květeny, choulí se vesnička jak pěnkavčí hnízdo v zeleném hávu bujné hruše. Toť Dub…" Takto romanticky popisuje v Tichých vodách, považovaných svého času za jeden z nejlepších českých románů, kraj svého dětství Bohumil Havlasa (1852 – 1877), rodák z Bavorova. Dnes téměř neznámé dílko zachycuje zdánlivě poklidnou atmosféru dubského panství s příběhem zdejších spletitých milostných vztahů.

Tak trochu "červená knihovna" (baron se zamiluje do sestřenice své ženy, ta miluje ženatého zámeckého lékaře, baronův synovec svádí klášterní schovanku) vychází ovšem ze skutečných událostí s tragickým koncem, jen jeho protagonisté jsou obdařeni fiktivními jmény. Ušlechtilý lékař Sylvín Vlček je například ve skutečnosti otcem autora románu, který ostatně v dubském dramatu rovněž vystupuje v roli malého chlapce Milana.

Havlasův život předčasně skončil v pětadvaceti letech na Kavkaze, kam se dostal coby válečný zpravodaj Světozoru. Jako účastník bojů rusko-turecké války zemřel na tyfus v alexandrupolské nemocnici, kam byl jakožto člen jezdeckého kozáckého pluku odvezen po pádu z koně.

Ostrá šachová partie 

Za pečlivou prohlídku stojí rovněž Havlasův rodný Bavorov, proslulý jihočeskou gotickou perlou, tedy dvouvěžovým chrámem Nanebevzetí Panny Marie s milostným mariánským obrazem. Však to bylo právě na bavorovské pouti, kam se přišel s mladým spisovatelem rozloučit sám Jan Neruda, a jeho Tiché vody náležitě pochválit.

Mistr-básník zajížděl i na zámek v nedalekém Vlachově Březí za svou pozdní láskou Aničkou Tichou, jejíž otec zde pracoval jako správce velkostatku. I půvabné Březí nabízí jednoho slavného rodáka, kněze a šachistu v jednom.

Karel Traxler (1866 – 1936) byl zároveň katolickým knězem i jedním z nejlepších šachistů přelomu 19. a 20. století. Dodnes užívaný tzv. Traxlerův protiútok, varianta hry dvou jezdců v obraně, je považovaný za jedno z nejobtížnějších a nejostřejších zahájení šachové partie, o jehož korektnost se řady příznivců i odpůrců přou už přes sto let. Bezvýsledně.

Neopomeňte navštívit ani románský kostelík v Blanici či "Mexikem" dodnes nazývané Strunkovice nad Blanicí, to podle skupiny místních mužů, kteří se nechali v 19. století naverbovat do války v Mexiku, a po návratu ve strunkovickém hostinci vypravovali neuvěřitelné historky.

Z míst proslulejších se pak nabízí krásné poutní místo Lomec či slavná rožmberská Kratochvíle, a samozřejmě města Vodňany a Prachatice. Tedy pěkný jihočeský výlet!

Tagy: Česko domácí tipy na výlet tipy na víkend dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní