Kde najdou muži věčnou sílu a ženy věčnou krásu?

GALERIE MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Podkrušnohoří je krajinou kontrastů. Tuto pravdivou charakteristiku více než naplňuje severočeský Duchcov nedaleko Teplic. Zmizelé vesnice, uhelné doly, ale také světoběžník Casanova ve službách rodu Valdštejnů. Dlouhou historii starobylého města na úpatí Krušných hor málem ukončila hnědouhelná těžba.

V Duchcově působil jako knihovník na zámku proslulý Casanova

V Duchcově působil jako knihovník na zámku proslulý Casanova,zdroj: Helena Kalendová

Uhlí, požehnání i prokletí zdejšího kraje. První snahy o těžbu se datují k roku 1761, teprve v minulém století však nabyla svých monstrózních rozměrů. Díky němu zmizely z povrchu zemského desítky vesnic, a likvidací bylo ohroženo i samotné město Duchcov neboli Dux, objevující se v kopiáři blízkého oseckého kláštera již roku 1240.

Ve století čtrnáctém už poddanské městečko s románským kostelem a klášterem dominikánek chránily pevné hradby s trojicí bran. Přelom 15. a 16. století přivedl do Duchcova rod Kaplířů ze Sulevic a později Lobkovice, nesmazatelnou stopu pak městu vtiskli páni z Valdštejna, především Jan Bedřich (1642 – 1694).

Arcibiskup pražský a velmistr řádu křižovníků s červenou hvězdou se stýkal s tehdejší evropskou duchovní elitou a městečko Dux obdařil množstvím privilegií. S rodem Valdštejnů jsou spojeny rovněž počáteční pokusy o těžbu uhlí, přičemž první uhelný důl poblíž města byl otevřen v roce 1763. Dvaadvacet let poté získal duchcovský zámek poněkud netradičního knihovníka.

Gian Giacomo Girolamo Casanova de Seingalt (1725 - 1798) přišel do severočeského Duchcova na pozvání hraběte Josefa Karla Emanuela z Valdštejna (1755 – 1814), který proslulému Italovi nabídl místo bibliotékáře ve své zámecké knihovně. Šedesátiletý Casanova, jemuž dobrodružný život zajistil slávu i problematickou pověst, ale nikoliv finanční zajištění, rád přijal.

S místními si ovšem stárnoucí dobrodruh "snědé pleti a s jiskrou v oku" příliš nesedl. Se zámeckým správcem a sluhou vedl neustálé spory, nutno však přiznat, že ani oba pánové "popudlivému starému Taliánovi" nic dobrého neudělali, a jejich nepříjemné žertíky bývaly docela hrubého zrna. Také zámeckou kuchyní nebyl mlsný knihovník nadšen, ostatně traduje se historka, kterak Casanova honil po zámeckých chodbách kuchaře, který pokazil makarony. A nevymluvili mu ani pokus o otravu, když si svou nestřídmostí v jídle způsobil zažívací potíže.

Krásný ošklivý muž

S Duchcovskými si tedy poněkud konfliktní Casanova moc nerozuměl, pár opravdových přátel však na českém severu přece získal. Kromě hraběte Valdštejna byl jedním z nich princ Charles de Ligne, přijíždějící do nedalekých Teplic na návštěvu za dcerou, provdanou za knížete Clary-Aldringena. Právě de Ligne se stal Casanovovým prvním životopiscem, a jeho dílem je i legendární věta: "Byl to velmi krásný muž, kdyby nebyl ošklivý."

Jak tedy vlastně proslulý dobrodruh vypadal? "Velký postavou jako Herkules, živé oči, plné ducha, prozrazující však stále podrážděnost, neklid nebo zlost, dodávající mu trochu divoké vzezření. Casanova, duch, jemuž není rovno, jehož každé slovo je myšlenka a každá myšlenka kniha..."

Výstižně řečeno. On totiž byl Casanova zdaleka ne pouze slavný milovník žen, ale také diplomat, filosof a umělec (ovšem i hazardní hráč a špión), který knihy nejen třídil, ale rovněž psal. Do těch nejslavnějších se pustil právě v Duchcově.

Všeobecnou proslulost mu přineslo vylíčení útěku z benátských kobek Piombi (Historie mého útěku z vězení Republiky benátské, zvaného olověné kobky). A samozřejmě slavné paměti, tedy Historie mého života, budící v laskavém čtenáři dojem, že dobrodruhu Giacomovi neodolala žádná ženská sukně. Skutečnost byla však poněkud střízlivější, a některé historky si nemalou fantazií obdařený Ital jednoduše vymyslel.

Bujnou představivost nezapřel ani v jednom z prvních utopistických románů Isocameron čili Historie Eduarda a Alžběty, kteří stráví osmdesát jedna let u Megamikrů, původních obyvatel Protokosmu nitra naší zeměkoule. Pětisvazkové francouzsky psané dílo vydal duchcovský knihovník vlastním nákladem.

Příběh sourozenců, cestujících v olověné bedně s šesti lahvemi vody a pálenky do nitra země slavným Maelströmem, byl bohužel velkým propadákem. (Mimochodem Jules Verne, který známý vodní vír taktéž využil ve svých fantastických románech, se narodil teprve roku 1828). Casanova předběhl svou dobu, když do svého díla zakomponoval i jakési předchůdce televize, automobilu či letadla, nicméně jeho čtenáři se zřejmě těšili na zcela jiný druh informací.

Křeslo, které dodává mužům sílu

Ukázky rukopisu slavného Itala či autentické pokoje, ve kterých stárnoucí Casanova trávil své poslední roky, nabízí svým návštěvníkům v unikátní expozici barokní duchcovský zámek. Ve zdejším křesle Giacomo často sedával, a v něm se také 4. června 1798 obklopen přáteli rozloučil se životem. "Velký Bože a vy, svědkové mé smrti, žil jsem jako filozof a umírám jako křesťan“.

Muž, který do něj dnes usedne, neztratí prý nikdy svou mužnou sílu. Ani opačné pohlaví nepřijde zkrátka - pohled do duchcovského zrcadla zajistí totiž každé ženě věčnou krásu. A kdo by se toužil setkat s proslulým milovníkem osobně, může se zúčastnit některé z kostýmovaných zámeckých prohlídek či navštívit každoroční letní Casanovské slavnosti nebo srpnové Hradozámecké léto. A samozřejmě může ochutnat nějakou z dobrot, které pro turisty i místní připravuje Cafe Casanova na duchcovském náměstí.

Duchcovská stávka i spona

Ještě jedno jméno je spojeno s městem na severu, přesněji řečeno jeho výtvarné dílo. Rozměrnou freskou barokního malíře Václava Vavřince Reinera "Jindřich z Valdštejna předvádí Přemyslu Otakarovi II. svých 24 synů" se chlubí duchcovský zámek, tou druhou pak poněkud bizarní novodobý pavilon v zámeckém parku.

Freska původně zdobila krásný barokní špitál, srovnaný se zemí v roce 1958 kvůli plánované těžbě uhlí. Zcela zbytečně - uhelná sloj skončila dříve a těžba se stočila směrem k Bílině. Po letech uložení v bednách bylo snesené dílo znovu osazeno do nově vybudované železobetonové stavby v osmdesátých letech minulého století.

Za socialismu byl Duchcov spojován především s tzv. Duchcovskou stávkou, komunistickou stranou organizovaným protestním pochodem proti snižování mezd a nezaměstnanosti. U zdejšího železničního viaduktu se 4. února 1931 strhla potyčka s četníky, v níž přišli o život čtyři lidé. Přestože prezident žádnou takovou pravomoc neměl, tvrdili pak komunisté, že "Masaryk nechal střílet do dělníků".

Nakonec raději něco pozitivnějšího. Nejen stávka, ale rovněž slavný archeologický nález nese jméno severočeského města. Je jím tzv. Duchcovský poklad, nalezený r. 1882 v minerálním Obřím prameni. Do vřídla uložený bronzový depot z doby laténské tvořily dvě tisícovky keltských náramků, prstenů a spon. Ty byly natolik typické, že se v archeologické terminologii dodnes užívá pojmu "duchcovská spona".

Tagy: Česko domácí tipy na výlet turistika a cestovní ruch dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní