K hradům a zámkům neodmyslitelně patří legendy a pověsti. Nabízí je Lichnice i Žleby, a překvapivě na obou místech hlavní roli hraje krutá žena. Lichnice má svou pannu Miladu, Žleby vlastní Bílou paní.

Legenda lichnická je spojena s Lovětínskou roklí, jejíž hrozivou hloubku můžeme posoudit z hradní rozhledny. Kdysi žil na Lichnici mocný šlechtic, toužebně očekávající mužského potomka, leč jak už tak bývá, narodila se mu dcera. Malá Milada dostala chlapeckou výchovu a naučila se vládnout mečem, jízdě na koni i střelbě z kuše lépe než leckterý z rytířů.

Pevné pouto mezi otcem a dcerou přetrhla však tragická událost. Hradní pán se vracel za bouřky domů, splašený kůň uklouzl na kameni nad Lovětínskou roklí a zřítil se do hlubiny. Pro následné nevítané nápadníky vymyslela truchlící Milada nesplnitelný úkol - budoucí ženich se měl v plné zbroji třikrát otočit s koněm na hladkém kameni, znamenající smrt pro jejího otce.

Nikdo těžkou zkouškou neprošel, a těla nebohých zájemců o ruku nechávala prý krutá Milada v rokli napospas divé zvěři. Jednoho dne se na Lichnici objevil neznámý jezdec. Dívce se zalíbil, a přála si, aby pohledný mladík její podmínku splnil. A skutečně, rytíř se na kluzkém kameni otočil jednou, podruhé i potřetí! Dal totiž svého koně okovat podkovami s diamanty. Drahokamy byly tvrdé jako dívčino srdce, do něhož vítěz za trest vstřelil šíp. Milada byla na místě mrtvá a rytíř zmizel, jako by se do země propadl.

Zazděná nevěrnice

Tolik tedy pověst, a teď trochu suchých faktů. Lichnici neboli Lichtenburk (z německého licht=světlo, burg=hrad) nechal v polovině 13. století vybudovat v místech hradiště Světlík nad Třemošnicí Ronovec Smil z Lichtenburku. "Vladař domu lichtenburského", přítel králů Václava I. i Přemysla Otakara II., náležel mezi přední muže království. Otevíral stříbrné doly a založil Smilův, dnes Havlíčkův Brod. Žďárská kronika hovoří o "muži bohatém, štědrém, z rodu urozeného, jenž proslul svým jměním, zdatností a slávou, mimoto byl srdnatý rytíř". Že by otec legendární Milady?

Další osudy středověké stavby byly pestré. Často dobývaný hrad držely královské ruce Jana Lucemburského, Karla IV. i jeho syna Václava. „Otec vlasti“ zde občas pobýval a zařadil Lichnici mezi hrady, které neměly přijít do zástavy, ovšem už roku 1421 se hradní posádka vzdala bez boje husitským pražanům.

Na hradě se usadil orebský hejtman Hynek Krušina z Lichtenburka, poté husitští sirotci či loupežný Vít ze Rzavého. A znovu panovník - po Jiřím z Poděbrad následoval Vladislav II. Jagellonský, který Lichnicí obdaroval mocného stoupence Mikuláše ml. Trčku z Lípy.

Ten nechal své nové sídlo patřičně zvelebit, a do jeho zpevněných zdí dal prý zazdít i svou nevěrnou manželku. Nebohá Trčkova žena se však vyskytuje i na Opočně či Lipnici, takže kdo ví… Za časů Robmhápů (z rabenhaupt=havraní či krkavčí hlava), českého vladyckého rodu nezvyklého jména, měl už hrad kvůli požáru v roce 1610 a přesunu panstva na třemošnický zámek své nejlepší roky za sebou. To ale nebránilo Švédům, aby se v dobách třicetileté války nepokusili o jeho dobytí.

Rozbořeninu zachraňovali dobrovolníci 

Lichnice se úspěšně ubránila. To jí paradoxně zařadilo na "černou listinu" hradů, které císař Ferdinand III. nařídil roku 1648 pobořit, aby je nemohl zneužít nepřítel. Zdroj levného stavebního kamene pro vesničany z okolí pak další z majitelů Ceratto-Millesimové věnoval nadaci pro zchudlé šlechtice.

K opravám a zpřístupnění doělo až ve třicátých letech minulého století pod správou Klubu čs. turistů. Za socialismu přišel stát v podobě chrudimského ONV. Kvůli nedostatečné údržbě byla Lichnice z bezpečnostních důvodů uzavřena, koncem osmdesátých let naštěstí dobrovolníci zachránili, co se dá.

Dnes je hrad majetkem Třemošnice a oblíbeným cílem výletníků, nabízejícím nejen krásný výhled do okolí (Krkanka, Železné hory) a malé hradní muzeum, ale od roku 2017 též malou rozhlednu, vestavěnou do zbytku severní věže. Kromě Lovětínské rokle se může turista pokochat sedmisetletým Žižkovým dubem, historickou vápenkou s expozicí vápenictví a v letních vedrech samozřejmě koupáním u sečské přehrady. Když se děti dostatečně zchladí, možná si rády prohlédnou pohádkový zámek Žleby.

Pohádkový zámek a jeho rytíř Čeněk

Skutečně pohádkový, však se v jeho zdech už nejedna natáčela. Kouzla králů, Královský slib, Tři bratři, ze starších snímků pořad O poklad Anežky České, Slasti Otce vlasti či Lamačovo Pozor, tady straší z r. 1938 s Věrou Ferbasovou, a další.

To by jistě potěšilo autora romantických zámeckých přestaveb, knížete Vincence (Čeňka) Karla Auersperga (1812 – 1867), obdivovatele rytířských románů Waltera Scotta. Spolu s návštěvou Britských ostrovů se mu staly inspirací k uskutečnění dávného snu, v čemž jej podporovala i jeho romanticky založená matka Gabriela z Lobkovic.

Jedna z nejkrásnějších žen své doby, která okouzlila i ruského cara Alexandra, ovdověla pouhých pět měsíců po svatbě jako devatenáctiletá, nikdy se znovu neprovdala, a starala se o svého syna i jeho statky. Podpory se ostatně knížeti dostalo také ze strany manželky Vilemíny, s níž se oženil v roce 1845 v pražské svatovítské katedrále.

Kníže svou milovanou historii opravdu prožíval - coby "rytíř Čeněk" se prý procházel po zámeckých hradbách, a tu a tam vydal stylizované provolání ke svým poddaným. Ti si na něj ovšem nestěžovali, neboť mimo romantické měl Vincenc Karel i stránku praktickou. Zabýval se průmyslovým podnikáním, zvláště cukrovarnictvím, a odbytiště pro své kvalitní zboží nacházel dokonce v tak vzdálených zemích jako Egypt či Norsko.

Další jeho láskou byli koně. Stal se zakladatelem Pardubické parforsní společnosti, a rovněž známé středisko pro chov překážkových koní ve Slatiňanech je jeho dílem. I zdejší hipologické muzeum má základ v knížecích sbírkách.

Ty samozřejmě lákají i k návštěvě Žlebů. Ostatně východní zámecké křídlo bylo určeno veřejnosti už koncem 19. století! Rovněž zámecký park s půvabným vodopádem, splavem či historizujícími stavbičkami, a záplava barevných rododendronů ohromuje dodnes. Dalším lákadlem především pro malé návštěvníky je žlebská obora, kde mohou děti spatřit nejen vzácné bílé jeleny, ale také muflony, daňky či divočáky, anebo navštívit handicapovaná zvířátka ve zdejší záchranné stanici.

A úplně nakonec slíbená pověst. Také na zdejším zámku žila prý kdysi krutá a bohatá paní. I v dobách neúrody žádala po poddaných stejně velké daně jako vždycky, a místního kováře, který nemohl zaplatit, nechala pro výstrahu popravit. Nebožák předpověděl, že za své zlé skutky nenajde po smrti klidu. A opravdu, zjevovala se pak v podobě Bílé paní v místech, kam kdysi ukryla svůj poklad.