Babiš se ve veřejné odpovědi svým kritikům obhajuje všemi možnými "argumenty". Píše, že se ve firmách hlasuje, že někoho vyhodit, když nepracuje dobře, je normální, že ANO není hnutím jednoho muže, nebo že parlament sice považuje za "žvanírnu", ale normálně v něm pracuje, tak o co jde?

Je celkem zbytečné se pouštět do diskuse nad těmito názory, protože vůbec nevystihují podstatu problému. Babiš se tváří, že kritiku vůbec nechápe, když píše: "V čem jsem nebezpečný pro demokracii, už vůbec nechápu. Jedním ze základních pilířů demokracie je otevřenost a konkurence, takže strany jako ČSSD či ODS a další teď zkrátka mají konkurenci. Chápe někdo, co je na tom špatného?"

To je zcela absurdní otázka. Babiš nezmiňuje, že základním pilířem demokracie, v našem případě mluvíme o nepřímé demokracii, je lid, který vykonává svou moc prostřednictvím volených zástupců. "Otevřenost a konkurence" jsou jen módní, bezobsažné fráze. Populistické výkřiky, na které bohužel slyší veřejnost zklamaná z polistopadového politického vývoje. Otevřenost a konkurence jsou pochopitelně důležité sekundární vlastnosti, samy o sobě ale žádné "základní pilíře demokracie" netvoří. 

Vůle lidu v rukou bohatého podnikatele

V případě majitele obřího holdingu už čistě z principu vzniká jednoznačná pochybnost, zda dokáže vykonávat vůli lidu, která v určitých situacích může být dokonce přímo protichůdná jeho podnikatelským zájmům. Pokud je přitom Babiš schopný podnikatel, o čemž není příliš velkých pochyb, potenciální šance na to, že ohrozí své vlastní podnikání v zájmu lidu, je poměrně nepravděpodobná.

Kromě toho, o jaké "otevřenosti" může být řeč, kdy ministr financí sponzorující vlastní stranu a majitel obřího holdingu zároveň vlastní vlivné vydavatelství? O jaké "konkurenci" lze mluvit, když majitel obřího holdingu čerpá dotace ze státního rozpočtu i z evropských fondů, přičemž z pozice ministra financí má na starosti kontrolu čerpání a jako člen vlády má zásadní vliv na pravidla tohoto čerpání.

A to jsme jen na začátku problému. Babiš má ve straně také své zaměstnance, v hnutí ANO se to hemží nejrůznějšími bývalými i současnými managery Agrofertu. Babiš získává citlivé informace o své konkurenci díky tomu, že je ministrem financí. Množství informací dramaticky narůstá díky jeho projektu elektronické evidence tržeb.

Všechny tyto skutečnosti jsou notoricky známé, a přesto se k nim Babiš v polemice nevyjádřil. Pouze konstatuje, že za ANO nestojí žádní oligarchové. Zřejmě zapomněl sám na sebe. Babiš by jistě na tyto výtky reagoval svou klasickou mantrou, že do politiky přece mohou jít i úspěšní lidé, podnikatelé, majitelé firem, prostě lidé, co něco dokázali.

Zní to fér a v určitém smyslu má pravdu. Jistě, do politiky smí vstoupit kdokoli a ideálně by do ní měli vstupovat lidé, kteří v životě uspěli a dokonce i ti, kteří mají nějaký majetek. Na druhou stranu považovat Babiše jen za "úspěšného muže", "zkušeného manažera", nikoli však (byť jen potenciální) hrozbu pro systém, který by měl být ze své podstaty nezávislý, je holý nesmysl. 

Představme si, jak by vypadala politická scéna, kdyby v ní figurovaly další podobné strany jako ANO. Kellner by měl stranu KEL, Křetínský byl si založil třeba KŘIK, Bakala by měl svou BAK16, atd. Pokud by politiku obsadili magnáti a multimiliardáři, těžko by se dalo mluvit o demokracii, tedy - připomínáme - vládě lidu.

Znamenalo by to v podstatě nejen zánik demokracie, ale i politiky jako takové. Proměnila by se totiž v boj jednotlivých firem a jejich zaměstnanců (včetně zaměstnanců z lidu) mezi sebou. 

Koblihová demokracie

Agrofertu za vlády svého majitele nebývale daří a jak rostou jeho příjmy i čerpané dotace. Náhoda? Babiš pochopitelně říká, že ano.

Příkladů z minulosti pro podobné situace máme minimum. Vít Bárta měl svou stranu Věci veřejné, takovou předzvěst dnešního ANO. Pršela na něj kritika, že platí své poslance jakýmisi penězi, aby hlasovali tak, jak chce on. Za ohromné nebezpečí pro demokracii bylo považováno to, že vlastní bezpečnostní agenturu ABL. Dokonce se jí musel vzdát a předat ji bratrovi.

Stranu provázely skandály, ABL šmírovala politiky a Bárta využíval citlivé informace proti politické konkurenci. Jenže Bárta s celým svým ansámblem byl jen pouťovou atrakcí proti gigantu ANO a Agrofertu, který má mimochodem také svojí bezpečnostní divizi. 

Teoreticky by přitom Babiš mohl být politikem, který by nutně nemusel ohrožovat demokracii, náš politický systém by na to ale byl býval musel být připraven. Bohužel však nebyl. 

Nejde vůbec o to, že by ostatní politické strany nechtěly konkurenci, kterou nám přináší spasitel-Babiš. Ať klidně ANO vyhraje volby a ať se třeba Babiš stane premiérem. Je však nutné přizpůsobit takové situaci zákony, zavést obranné mechanismy a zavázat jakéhokoli podnikatele, aby se na dobu své aktivní politické kariéry vzdal podnikání a předal ho nikoli svým dětem, ale (ideálně anonymnímu) správci. Pak bychom mohli mluvit o skutečné "otevřenosti a konkurenci". 

Babiš o sobě tvrdí, že obětoval svůj byznys, aby se mohl stát politikem a zachránit tuto zemi před zloději. Běduje, jak si tím uškodil, ale je prý dál odhodlán toto břímě nést. V čem přesně ho obětoval, kolik peněz ho to stálo, už však nezmiňuje.

Kdepak. Babiš neobětoval vůbec nic, naopak svůj byznys rozmnožil a pokračuje v tom dál. Oběť přineseme možná jednou my všichni, až zjistíme, že žijeme v koblihové demokracii a naši zemi řídí manageři Agrofertu.