Po dvou letech Češi (přesněji zlomek Čechů) opět volí třetinu senátorů. Dělají to už dvacet let, byť žádný politik důvod existence této rady starších věrohodně neobhájil.

Víte snad, proč územně i etnicky jednotný stát bez vlivné šlechty potřebuje horní komoru parlamentu? V takovém případě se hlaste v jejím sídle, ve Valdštejnském paláci na pražské Malé Straně. Třeba vás odmění pamětní medailí.

Senátor, ten tvrdý chleba má

Proč tedy volit do senátu? Třeba pro to, abychom honorárním politikům anebo vysloužilým hokejistům, cyklistům, žokejům či baleťákům na šest let dopřáli možnost vrátit se před kameru, užít si ještě jednou odlesků slávy a k tomu pobrat slušné peníze (od 70 tisíc Kč měsíčně výš).

Senát je pro ně skvělé místo. Nikoho tam neohrožují choroby z pracovního přetížení. Senátorství se dá pohodlně zvládnout levou zadní jako vedlejšák, což dokazují starostové a členové vlády, kteří v horní komoře parlamentu zasedají nebo zasedali.

Horní komora určitě není vhodná pro workoholika, který by se musel ve třech malostranských palácích senátu unudit k smrti, anebo zbláznit. Přesvědčte se o tom z programu senátu (zde).

Senátoři se zabývají jen těmi návrhy zákonů, kterými se zabývat chtějí, tu a tam některý vrátí s připomínkami Poslanecké sněmovně, nebo dokonce zamítnou. Poslanci pak až na výjimky jejich podněty sto a jedním nebo i více hlasy smetou ze stolu.

Před vyčerpáním chrání senátory ústava. Nejvyšší zákon jim výslovně zakazuje vrtat se v rozpočtu nebo ve vládních výdajích. Změna ústavy je před čtyřmi lety také ušetřila vysilující volby prezidenta, svěřila ji prostému lidu.

Pravda, dámy a pánové v horní komoře ještě jmenují ústavní soudce. V průměru ale jen dva za rok, takže se to dá zvládnout, aniž se zapotíte nebo vás to intelektuálně vyčerpá.

Příběh o "přeprasení"

Hlavním motivem pro vznik senátu při zrodu samostatného českého státu nebyla snaha navázat na prvorepublikovou tradici, jak dnes tvrdí někteří politici. Důvod byl velmi přízemní: Senát posloužil jako vějička na české poslance federálního parlamentu. Poslanci národního parlamentu jim slíbili, že pro ně vytvoří druhou komoru parlamentu – senát, kam je převedou, aby nepřišli o teplé sesle. Pro tuto operaci se vžil termín "přeprasení".

Národní poslanci tak chtěli získat souhlas váhavých federálních poslanců s rozpuštěním společného státu Čechů a Slováků, a tedy i Federálního shromáždění. Jenže z "přeprasení" sešlo. Chamtiví poslanci České národní rady, ze které v roce 1993 vznikla Poslanecká sněmovna, se nechtěli dělit o moc a s federálními souputníky vyběhli. Nechali je bez funkcí. O sebe se přirozeně postarali, poslanecký mandát si ponechali.

Senát vznikl až tři roky poté, po dalších volbách. V příštích letech sociální demokraté několikrát zmínili, že by ho chtěli zrušit. Levice k němu měla principiální a pochopitelnou výhradu: aristokratickou sněmovnu nepotřebujeme a jedna lidová stačí.

Tehdy však senát ovládala pravice, která ho hájila. Dnes, kdy v něm má sociální demokracie nejvíc zástupců ze všech stran, své senátní zisky žárlivě střeží a instituci už nezpochybňuje. Inu, když jde o křesla, principy musí ustoupit.

Mýty o radě starších

Zastánci senátu obhajují jeho existenci nejčastěji čtyřmi argumenty:

1.Senát je zárukou uvážlivějšího rozhodování a kvalitnějších zákonů.

Že senát vylepšuje zákony, a tak "vyrábí" kvalitnější legislativu? Proč tedy i se senátem máme tolik opravných novel zákonů a tolik novelizovaných novel? Je snad nutné k opravám zákonů vydržovat  jednaosmdesát volených senátorů a početný byrokratický aparát? Vždyť na české legislativě se kromě senátu podílí česká vláda, sněmovna, prezident (veto), krajská zastupitelstva (mohou navrhovat zákony), Ústavní soud (projednává stížnosti na porušení zákonů), Evropská komise a Evropský parlament. Takže vlastně máme dvoustupňovou vládu a třístupňový parlament. V takovém případě platí, že "příliš mnoho kuchařů zkazí kaši".

2. Senát je zárukou demokracie, pojistkou proti těm, kteří by se pokusili nastolit totalitu.

Nežijeme v letech 1948 až 1989. Neklaníme se politbyru v Moskvě a jsme zakotveni v Evropské unii a NATO. Je snad reálná hrozba, že komunisté nebo někdo jiný nastolí totalitu? A pokud ano, zabránili by jim v tom právě senátoři?

3. Senát je radou starších (moudrých), komorou osobností, jejichž hlas by měl být v politice vyslyšen.

Jaképak osobnosti? Podívejte se na složení senátu (zde) a spočítejte je. Mám za to, že na to stačí prsty na jedné ruce. Osobnosti ostatně chyběly v senátu už za první republiky. Význační Češi zasedali jen v rakousko-uherském senátu – v Panské sněmovně Říšského sněmu. Namátkou: průmyslník Emil Škoda, historik František Palacký, sochař Josef Myslbek, skladatel Antonín Dvořák, architekt Josef Hlávka, spisovatel Jaroslav Vrchlický. České strany je však nenominovaly a Češi je nevolili, do horní komory je najmenoval "cizák" rakouský císař František Josef I.

4. Senátoři jsou více než se stranami propojeni s voliči a voličům lépe naslouchají.

O tom, jak fungoval senát před devadesáti lety v Československu, psal Ferdinand Peroutka. Jeho kritický pohled na tehdejší senát se dá použít i na senát současný: "Senátoři i poslanci pocházejí z týchž kruhů… a hlavně mají stejné zájmy a jsou závislí týmž způsobem na týchž stranách: z jakých důvodů tedy měly by se v mozku jedněch roditi jiné myšlenky než v mozku druhých?" (Politická role senátu, týdeník Přítomnost č. 2, 24. ledna 1924)

Chytnou se na prebendu?

Demokracie je to nejlepší, co lidé pro správu veřejných věcí vymysleli. To ale neznamená, že bychom neměli uvažovat o tom, jak ji zlevnit.

Pokud by byl senát škrtnut ze systému, zabily by se dvě mouchy jednou ranou – ušetřily by se provozní náklady, platy senátorů i úředníků a příspěvky stranám na senátory i výdaje za volby. Dohromady 600 milionů. Ve státním rozpočtu kapka. Ale kapka ke kapce…

V posledních letech převládl názor, že zrušit senát je nereálné, protože by konec této instituce museli odhlasovat sami senátoři a kapři si přece nevypustí rybník. Jenže senát v uplynulých desetiletích zrušily Bavorsko, Dánsko, Malta, Nový Zéland, Chorvatsko, Severní Irsko a Švédsko. Tak proč by to nebylo možné v Česku?

Jistě, v Česku by s tím podle tradice musela být spojena nějaká prebenda pro odcházející senátory. Ale budiž. Za inspiraci může posloužit Švédské království, kde senátorům za souhlas se zrušením jejich komory dopřáli výsluhovou rentu. Něco to tedy stálo, ale náklady na prebendu byly převáženy provozními úsporami a státní kase se ve výsledku ulevilo.

Watchdog z Hané, olomoucký prokurátor Ivo Ištvan, by to patrně pokládal za úplatek. Poslanci by však takový bakšiš mohli odhlasovat v klidu. Ve sněmovně je přece kryje imunita.