S Karlem Krylem jsem se poprvé velmi krátce setkal v Novém Jičíně. Bylo to někdy na jaře roku 1969. Bydlel jsem tehdy v Kopřivnici a Kryl měl zřejmě ještě trvalé bydliště v Novém Jičíně, ale zdržoval se ponejvíce v Praze.

Ve stejném roce mu v již okupovaném Československu vyšla ve vydavatelství Panton dlouhohrající deska s názvem Bratříčku zavírej vrátka. Název byl odvozen od stejnojmenné písničky, která vznikla jako okamžitá reakce na vpád okupačních vojsk do naší země. Na konci léta roku 1969 pak emigroval do Spolkové republiky Německo, kde později začal spolupracovat s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa.

A právě na půdě tohoto rozhlasu jsem se s legendou českého protestsongu setkal podruhé. V první polovině července roku 1990 jsem v Mnichově absolvoval stáž v předním německém deníku Süddeutsche Zeitung. Chtěl jsem po dlouhých jednadvaceti letech vidět na vlastní oči člověka, který svými písničkami a verši po celou dobu tzv. normalizace tak neotřelým způsobem provokoval komunistický režim.

Údajně o jeho aktivitách několikrát jednalo i předsednictvo ústředního výboru KSČ. Chtěl jsem se setkat s mužem, kterého - jak se ukázalo hned během jeho prvního příjezdu do Československa po sametové revoluci - díky písničkám a jejich originálním textům znali i velmi mladí lidé, kteří srpnovou okupaci na vlastní kůži nezažili.

Karla Kryla jsem zastihl venku na zahrádce, kde popíjel červené víno. Nabídl mi židli a začali jsme se bavit zejména o budoucím vývoji žurnalistiky v zemi s nově nabytou svobodou.

Jak jsem naštval Karla Kryla

Když se ukázalo, že máme na severu Moravy několik společných známých, Kryl navrhl, abychom se za dva dny opět setkali, tentokrát ne již na půdě Svobodné Evropy, ale v nedaleké restauraci. Na toto setkání jsem přišel společně se svým německým přítelem Helmutem Kolmederem.

Tento zcela nenápadný pracovník pojišťovací společnosti Allianz prakticky po celou dobu "husákovské normalizace" tajně vozil do Československa západní noviny, časopisy a také knihy u nás zakázaných autorů. Díky němu jsem si mohl v němčině, ale i v naší mateřské řeči přečíst některá díla spisovatelů Alexandra Solženicyna, Milana Kundery či jaderného fyzika Františka Janoucha.

Zpět do svobodného světa si pak Helmut odvážel informace o atmosféře ve společnosti, o pronásledování aktivních odpůrců režimu, věřících a vůbec nekonformních občanů. Za tuto svou činnost obdržel pak ke svému životnímu jubileu v roce 2008 stříbrnou medaili Jana Masaryka, kterou jsem mu z pověření Ministerstva zahraničních věcí České republiky v bavorské metropoli osobně předal.

Kolmeder tehdy velmi stál o seznámení s Krylem. Od konce 60. let velmi zajímal o dění v tehdejším Československu, o naši historii, filmy a divadlo. Při svých návštěvách Prahy se vždy snažil zajít na koncert Hany Hegerové, kterou velmi uznával. Podle jména znal také Kryla.

Básník ale nebyl toho dne v dobrém rozpoložení a po asi třech minutách mi česky dost důrazně řekl, že se chtěl bavit pouze se mnou a nikoliv s nějakým Němcem. Pak rychle dopil své pivo a odešel. Za více než tři roky, jsem Krylovi na našem čtvrtém a posledním setkání, které se uskutečnilo v jedné brněnské restauraci, tuto mnichovskou historku připomněl. Dělal jsem tehdy ještě s jedním kolegou s Krylem rozhovor pro deník Lidová demokracie.

Nebezpečně inteligentní frajer

"Moc dobře si vzpomínám na to, jak jsi mne tenkrát v Mnichově s tím Němcem naštval. Chtěl jsem si opravdu povykládat jenom s tebou a česky. Přesto mne omluv, nijak zle jsem to tehdy nemyslel. Měl jsem v tu chvíli prostě jen dost blbou náladu," řekl nečekaně smířlivým tónem básník malého vzrůstu, ale velkých myšlenek. Dokonce se přitom i trochu usmál.

Setrvali jsme pak přibližně hodinu v přátelské debatě o všem možném. Karel mě přitom informoval, že plánuje na příští rok několik vystoupení na severní Moravě včetně v Novém Jičíně, kde žije jeho bratr. Domluvili jsme se, že se tam určitě setkáme a povykládáme si. K tomuto našemu pátému setkání již však bohužel nedošlo.

V pátek 3. března letošního roku uplynulo třiadvacet let od okamžiku kdy básník, písničkář a odvážný člověk Karel Kryl odešel za svým "šéfem", jak označoval Boha. Předčasná smrt v nedožitých padesátinách jej zastihla v Mníšku pod Alpou, jak zase vtipně nazýval bavorskou metropoli Mnichov. Pohřben je ale v Praze.

Kryl patří jednoznačně k nejvýraznějším postavám české poválečné kulturní scény. Nebyl to vůbec člověk černobílý. Stejně tak, jako ostře kritizoval ve svých nápaditých textech komunistický režim, tak se dokázal nemilosrdně ohradit i proti negativním jevům naší polistopadové společnosti a jejím představitelům, což někteří z nich určitě nelibě nesli. Václav Havel nikdy nepozval Karla Kryla na Hrad. Chybou bylo i to, že mu nikdo z tehdejších vrcholných představitelů našeho státu nešel na pohřeb.

"Karel Kryl byl nebezpečně inteligentní frajer. Takže tu pochopitelně obdržel patřičně vysoustruženou 'psí hlavu' a stal se terčem pro vstřícně předposrané novodobé svazáky všech barev příslušnosti k davu. Protikrylovská antikampaň s tichou podporou veřejnosti skončila až jeho smrtí. Jsme přece v Čechách," stojí na webu Klubu Karla Kryla. 

Bratříček před třiadvaceti lety ve svých nedožitých padesátinách zavřel za sebou vrátka. Na všechna naše čtyři setkání budu vždy velmi rád vzpomínat, každé bylo neopakovatelné a originální. Stejně tak, jako byl originální i písničkář a básník Karel Kryl. Prostě frajer.