Před pár týdny mě v Moskvě navštívila kamarádka, která se z Česka přestěhovala na Nový Zéland. Při procházce nás zaskočil déšť, a tak jsme zapadli do nejbližší pekárny. Za ruskou lidovku jsme si dali kafe a pirožky. Když nám paní nakládala na umělohmotný tácek náš gáblík, kamarádka si všimla obrázku, který si prodavačky pověsily na skříňku s chlebem. Byl na něm ruský prezident Vladimir Putin, kterého oblizuje černé štěně.

Kamarádka byla lehce konsternovaná. Člověk žijící v diametrálně odlišné společnosti něco takového stěží pochopí. Putin, laskavé zvíře, pirožky... To vše ideálně ilustruje současné Rusko, kterému posledních dvacet let vládne jedna a táž osoba.

Dvacet let vlády jednoho muže

Osmého srpna 1999 byl tehdejší šéf ruské tajné služby FSB Vladimir Putin jmenován premiérem. Prezident Boris Jelcin následně veřejně prohlásil, že Putin je tím, kdo ho na prezidentském postu brzy nahradí. Dnes už není ani tak důležité, jestli ho na úkor liberálního politika Borise Němcova dosadil do funkce tehdy vlivný oligarcha Boris Berezovskij, nebo zda to bylo rozhodnutí nejbližšího Jelcinova okolí.

Putin se stal se vší pravděpodobností Jelcinovým nástupcem, aby zajistil kontinuitu režimu. Rusko na sklonku Jelcinovy éry sotva zvládalo vážnou ekonomickou krizi. Ruská demokracie byla pomalu cupována na kousky. O moc v zemi bojovali oligarchové a politické klany. Parlamentní a regionální opozice byla silná natolik, nakolik byl slabý prezident Jelcin.

Jelcinovu režimu v roce 1999 zcela vážně hrozilo, že prohraje zprvu parlamentní, a následně i prezidentské volby. Proto politickou situaci měl kontrolovat člověk, který řídil vlivný silový aparát - tajnou službu. Spekuluje se, že se spoléhalo na to, že Putin buď bude poddajnou loutkou, anebo do dvou let od svého zvolení do čela Ruska bude nucen opustit funkci.

"Nikdo z těch, kdo navrhoval Putina a lobboval za jeho kandidaturu u Jelcina, absolutně nepochyboval o tom, že ho budou moci kontrolovat. Ohledně jeho dlouhodobých vyhlídek byly vůbec různé názory. Například Vološin (vlivný šéf prezidentského úřadu) si myslel, že ho za pár let bude nutné vyměnit," vzpomínal oligarcha Berezovskij v rozhovoru s novinářem Alexandrem Ryklinem.

Sexsymbol Putin

Stálo při Putinovi před dvaceti lety štěstí? Vystoupal na vrchol moci za situace, která politikovi podporovaném kremelskou garniturou příliš nepřála. Rusko se vzpamatovávalo z ekonomické krize předchozího roku, která zemi dostala na kolena. Navíc opět čelilo krvavé vlně severokavkazského terorismu, která vyústila v druhou čečenskou válku. Putinova image energického a rozhodného státníka, kterou šířila prokremelská média, Rusům však imponovala.

Postupem let sice Putin přestal být sex symbolem, už není snem každé dívky, jak se o něm zpívalo v propagandistickém hitu z roku 2004, ale dodnes zůstává symbolem mužnosti a odvahy.

Oficiální propaganda Putina stylizuje do role dobrodruha, který se dokáže potápět a nalézat ztracené amfory nebo být dokonce vůdcem tažných ptáků. A také milovníkem domácích mazlíčků.

Právě aureola lídra plného sil, oponenta starců, pomohla Putinovi na úsvitu jeho kariéry eliminovat mocenské konkurenty - expremiéra Jevgenije Primakova a starostu Moskvy Jurije Lužkova (ten se už cítil být pánem Kremlu) - a utáhnout ruský politický systém až nadoraz.

Putinův svěrák

Putin hrál s ruskými kvazidemokratickými politickými instituty vybíjenou. Nejdříve sestřelil parlament. Jeho státostrana Jednota, předobraz dnešního Jednotného Ruska, vedená tehdejším ministrem pro mimořádné situace Sergejem Šojgu, volby do Státní dumy nevyhrála. Ze svého druhého místa mohla však plně ovládnout celou dolní komoru. Horní komora, Rada federace, která sloužila jako mocenská páka regionálních elit, byla eliminována reformou. Z ruského senátu se následně stal politický vejminek pro zasloužilé politiky.

"Zlatý Putin" se štěnětem | zdroj: Profimedia Regionální elity, které byly pro Jelcina nepříjemnými oponenty, dal Putin pod dohled v podobě prezidentských zmocněnců. Později, po teroristickém útoku v Beslanu v září 2004, byly účelově zrušeny volby hlav regionů. Regionální odpor proti Moskvě tím definitivně přišel o poslední kapku politické autonomie.

Putin následně připravil o moc další vlivnou skupinu – oligarchy. Monstrproces s nejbohatším a jedním z nejvlivnějších ruských byznysmenů Michailem Chodorkovským rozdrtil neformální klub podnikatelů, kteří v devadesátých letech ovlivňovali chod Ruska. Za záruku zachování majetku se bohatí Rusové nově měli vzdát politických ambicí a investovat část svých prostředků do projektů určených Kremlem.

Někteří, jako Roman Abramovič, se novým pořádkům přizpůsobili. Další, jako třeba Boris Berezovskij, Rusko opustili. S upevňováním Putinova režimu v následujících letech pokračoval odchod ruských podnikatelů - nejen velkých, ale i středních a malých. Úprk mozků z Ruska je dnes jedním z nejzávažnějších problémů Kremlu.

V Kremlem kontrolovaném spolku ruských boháčů se zároveň začaly objevovat nové tváře, které pojily přátelské vazby s novým ruským prezidentem a zbohatly a stále bohatnou díky státním zakázkám. A to navzdory zahraničním sankcím, které na ně byly uvaleny po anexi Krymu v roce 2014. Jde například o bratry Kovalčuky nebo Rotenbergy.

Posledním místem kritického vzdoru vůči Vladimiru Putinovi byla ruská média. Ruské mediální pole pán Kremlu kompletně přeoral. Relativní svoboda mainstreamového tisku byla postupně omezena a nahradila ji řízená propaganda. Klíčová opoziční média byla znárodněna - ať už přímo, či prostřednictvím státních koncernů - a nezávislé deníky byly odsunuty na okraj.

Druhá vlna restrikcí a "znárodňování" nastala s popularitou internetových médií. V nedávné době zákaz dopadl i na populární komunikátor Telegram, jehož tematické skupiny Rusům slouží jako alternativní zdroj často anonymních informací o dění v nejvyšších patrech ruské politiky.

Během prvního funkčního období Jelcinova nástupce bylo Rusko pevněji sevřeno ve svěráku, který ovládal zprvu nedoceněný pán Kremlu. Vladimir Putin položil základy režimu, které fungují s mírnou obměnou - ještě pevnějším utažením šroubů - dodnes.

Vladimir Veliký

Největší změnu za posledních dvacet let doznala ruská zahraniční politika. Vladimir Putin neskrývá, že jeho historickým vzorem je Petr I. Veliký. Car, který chtěl otevřít Rusko Evropě a také vybudoval ruské impérium. Putinovy ambice byly podobné.

Putin začínal v Kremlu za situace, kdy se vyostřovaly vztahy mezi Ruskem a Západem. Už tehdy sílil názor, že na Západě Moskvu nechápou a neberou vážně její zájmy. Rusko se stalo členem elitního klubu G8 ještě za vlády Borise Jelcina, ale mocenské benefity z toho nemělo.

Moskva ještě z dob pozdní éry Sovětského svazu snila o společné dominanci s USA na mezinárodní aréně. Později si vysnila multipolární vládu se západními mocnostmi nad světem. Ekonomicky, ale především diplomaticky oslabené Rusko, které si v první dekádě nového tisíciletí zachovalo vliv pouze v některých republikách bývalého SSSR, však sotva mohlo aspirovat na funkci čárového rozhodčího ve světovém dění a na konstruktivní protiváhu Západu.

Putinovo Rusko odmítalo brát na vědomí svou geopolitickou váhu, která byla ve skutečnosti vyjádřena pouze vlastnictvím jaderného arzenálu a zásob energetických surovin. Pozitivní kontakty se Západem, vyjádřené podáním pomocné ruky USA po 11. září 2001 a během operace Trvalá svoboda v Afghánistánu, brzy ochably.

Rychle je vystřídala skepse a vyostřená protizápadní rétorika – jak uvnitř země pro domácí publikum, tak i v zahraničí. Klíčovým okamžikem bylo odstoupení Spojených států od smlouvy o protiraketové obraně v roce 2002 a diskutabilní a z pohledu mezinárodního práva nelegální vpád amerických vojsk do Iráku v roce 2003. Vztahy mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí, poškozené zásahem NATO během kosovské krize v roce 1999, se rovněž nepodařilo zásadně zlepšit.

K prohlubující se propasti mezi Ruskem a Západem přispěla série tak zvaných barevných revolucí, které otřásly postsovětským prostorem. Zprvu Kreml nevnímal gruzínskou revoluci jako přímé nebezpečí a pomohl opozici v čele s Michailem Saakašvilim odstranit prezidenta Eduarda Ševardnadzeho. Následující oranžová revoluce, k níž došlo na Ukrajině ani ne rok po gruzínských událostech, utvrdila Kreml v názoru, že barevné revoluce jsou namířeny proti ruským zájmům na postsovětském prostoru a se vší pravděpodobností i proti Putinovu režimu.

Gruzie jako bod zlomu

Klíčovým momentem, který transformoval Putinovo Rusko z mezinárodního kverulanta na důležitou mezinárodní sílu. byl kavkazský konflikt v roce 2008. Ruská armáda silou ochránila odštěpeneckou Jižní Osetii před útokem Gruzie a tanky s ruskou vlajkou na anténě se dostaly několik desítek kilometrů od gruzínské metropole. Před Tbilisi se zastavily až na žádost tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho.

Byl to právě kavkazský konflikt, na němž si Vladimir Putin, tou dobou předseda vlády, vyzkoušel svou novou zahraniční doktrínu. Rusko se začalo chovat jako Spojené státy, pouze s omezenými zdroji. Putin začal ostentativně přehlížet mezinárodní právo a suverenitu sousedních i vzdálenějších států. Pouze s tím rozdílem, že Rusku nešlo a nejde o prosazování demokratických hodnot či obranu lidských práv, ale utilitárně o vlastní zájmy.

Vrcholem této nové zahraniční politiky Putinova režimu se stala anexe ukrajinského poloostrova Krym v roce 2014 a účast v konfliktu na východě Ukrajině.

Kreml bravurně využívá slabosti západních států a organizací, jejich nerozhodnosti a povýšeneckého pohrdání Ruskem. Současně pochopil, že omezený risk, jako například zapojení do syrského konfliktu, mu může přinést strategické výhody. Sýrie se, navzdory některým předpovědím, nestala Putinovým Afghánistánem. Sebemenší krizi západní zahraniční politiky soudobé Rusko vnímá s nadšením.

Putinův režim je proto i nadále ochoten se nechat vystavit omezeným sankcím, které na Rusko byly uvaleny v souvislosti s ukrajinskými událostmi. Rozvazují mu ruce a dávají mu argument, proč se nemusí ohlížet na západní požadavky. Moskva tuší, že kvůli slabosti Západu se restrikce nedotknou skutečně citlivých oblastí, jako je vývoz energetických surovin, případně finančních aktivit ruského státu na Západě.

Pirožkový postkomunismus

Pokud je Petr Veliký idolem Vladimira Putina v zahraniční politice, v té domácí by jím měl být někdejší maďarský komunistický vůdce János Kádár. Kádár je otcem gulášového socialismu, Putin pirožkového postkomunismu. Tak by se s nadsázkou dal popsat režim, který v Rusku posledních dvacet let panuje.

Putin umožnil Rusům vrátit se do 70. let minulého století s vymoženostmi 21. století. Kontinuálně navázat na časy, kdy se většina obyvatel Ruska (a SSSR) cítila z ekonomického a sociálního hlediska komfortně. Putinův režim jako by vymazal ekonomické problémy druhé poloviny 80. let a celých devadesátek. Dokázal mentálně stmelit propast vzniklou jevem, který sám označil za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století.

Trauma Rusů z rozpadu Sovětského svazu a z turbulentních 90. let nelze přehlížet. Zůstává pro ně dodnes - byť Putinovým režimem částečně uměle udržovanou – největší historickou noční můrou.

Uzavřít dějinnou propast mezi SSSR a soudobým Ruskem se podařilo díky rostoucím cenám ropy a pomyslné sociální smlouvě mezi režimem a společností. Putin začal prosazovat heslo 'kdo není proti nám, ten je s námi'. Navzdory rozsáhlé korupci, byrokracii a čehosi na způsob korporativismu zažila větší části ruské společnosti růst životní úrovně. Ten byl v porovnání s 90. léty, jak také rád zdůrazňuje Vladimir Putin, rapidní.

Konzum místo politiky

Politické ambice vytěsnily dostupné spotřebitelské úvěry a zahraniční dovolené v Turecku. Putinův režim začaly podporovat jak představitelé konzervativní části společnosti, komunisté i nacionalisté, tak i část liberálů, kteří přistoupili na režimní pravidla hry.

Z konzumního transu přetaveného v důvěru vůči vládnímu režimu nevytrhly Rusy ani tvrdé zásahy proti antisystémové opozici. Ať už šlo o přísné tresty po skandálním vystoupení Pussy Riot v moskevském Chrámu Krista Spasitele, potlačení masových opozičních demonstrací proti opětovnému příchodu Putina k moci v roce 2012 nebo vraždu opozičního předáka Borise Němcova na mostu přímo pod kremelskými hradbami v roce 2015. Platí to i o apatii vůči současným protestům proti tomu, že z voleb do moskevského zastupitelstva byli odstraněni opoziční kandidáti.

Okolo Putina vzniklo pomyslné politbyro. Jeho členy jsou šéf Bezpečnostní rady a exšéf FSB Nikolaj Patrušev, ministr obrany Sergej Šojgu, oligarchové Gennadij Timčenko, Arkadij Rotenberg a Jurij Kovalčuk, šéf ropné korporace Rosněfť Igor Sečin, šéf ruských zbrojovek Sergej Čemezov, premiér Dmitrij Medveděv a starosta Moskvy Sergej Sobjanin. Zásadní politická rozhodnutí vznikají pouze v tomto úzkém kruhu. Parlament nebo společnost hrají silně omezenou roli.

Putin svým "bojarům" povoluje jistou míru autonomie, pokud jejich kroky nejsou v rozporu s jeho politikou. Proto třeba nebyl pán Čečenska Ramzan Kadyrov potrestán za vraždu Borise Němcova, ačkoliv všechny indicie vedou k němu. Atentát na populárního opozičního politika nebyl v rozporu s Putinovým režimem.

Pohřben zaživa

A bude to stačit? Rusové dostali to, po čem od rozpadu sovětského impéria toužili. Zdá se, že Putin svou historickou misi splnil a může (respektive měl by, jak mu ústava ukládá) v roce 2024 opustit prezidentský post a odebrat se do politického důchodu. Vybízí ho k tomu snižující se popularita u Rusů a stupňující se, ale zatím nekonkrétní společenská poptávka po nových politických tvářích.

Putinův režim také začíná dohánět odvrácená strana kvazikorporativismu. Státní korporace kontrolují převážnou většinu ruské ekonomiky. Před dvaceti lety byl podíl státu a státem kontrolovaných společností na ruské ekonomice kolem 25 procent, nyní až 70 procent.

Protekcionistická opatření a zvůle tajných služeb v kombinaci s mezinárodními sankcemi brání investicím, a tedy i růstu hospodářství. Nedaří se ani realizovat Putinovy prioritní sociální projekty. Ruská ekonomika začíná ztěžka dýchat a politicky apatičtí Rusové to začínají pociťovat. Pirožky hořknou v ústech.

Vladimiru Putinovi se za dvacet let podařilo vytvořit z Ruska postkomunistické impérium. Teď mu zbývá pět let na to, aby ho jeho historický projekt nepohřbil zaživa.