Evropa by se ráda bránila společně. Umí to však zatím jen na papíře

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Členské státy Evropské unie v pondělí potvrdily, že chtějí posílit spolupráci v bezpečnostní a obranné politice. To zní sice moc hezky, ale co to znamená? Je to zárodek společné evropské armády, o níž se toho už tolik napovídalo? Nebo je to jako obvykle jen kus papíru podepsány ministry třiadvaceti států s tím, že ty zbývající se mohou kdykoliv přidat? Anebo je to první signál toho, že po otřesech posledních let se EU znovu pokouší nahodit pokašlávající integrační motor?

Federica Mogheriniová hrdě prezentuje podpisy pod PESCO

Federica Mogheriniová hrdě prezentuje podpisy pod PESCO,zdroj: Profimedia.cz

Dopis, který v prosinci umožní spustit tak zvanou "trvalou strukturovanou kooperaci" (PESCO), podepsali v pondělí v Bruselu ministři zahraničí a obrany třiadvaceti členských zemí. Kromě odcházející Velké Británie a Dánska, které má v této věci dojednanou výjimku, se k PESCO zatím nepřipojily Irsko, Portugalsko a Malta. Třebaže šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová jásala nad tímto "historickým momentem", jiné hlasy byly poněkud zdrženlivější. Propast mezi záměrem a realitou je totiž pro Evropskou unii už tradičně jednou z nejnebezpečnějších překážek.

Ať je PESCO cokoliv, obranná unie to není

Odhlédnuto od skutečnosti, že něco podobného mělo přijít už dávno, je třeba konstatovat, že ať bylo v Bruselu podepsáno cokoliv, žádná bezpečnostní a obranná unie zde rozhodně založena nebyla. Něco takového by totiž mělo charakter vojenské aliance, a dokonce by to byl rozhodný krok směrem ke vzniku evropské armády. Od toho je ale Evropská unie stále ještě na hony vzdálená a bez výrazné role NATO se ještě hodně dlouho neobejde. Právě Severoatlantická aliance totiž poskytuje starému kontinentu skutečnou obranu a akční rámec – a nic se na tom nezmění ani v případě, že by se evropská obranná spolupráce opravdu měla dát pořádně do pohybu.

Co se vlastně v Bruselu dohodlo? Trvala strukturovaná kooperace znamená, že státy vedle zvyšování svých obranných rozpočtů mají sladit obranné možnosti a potřeby a případně se specializovat tak, aby se jejich schopnosti vzájemně doplňovaly. Podporována má být spolupráce při výcviku a v logistice, schopnost evropských armád vzájemně spolupracovat i při nasazení, například v rámci evropských bojových skupin. PESCO rovněž umožní členským státům, aby společně rozvíjely obranné schopnosti, investovaly do společných projektů nebo posílily operační připravenost a příspěvek svých ozbrojených sil. Naplno bude PESCO spuštěno v prosinci, kdy také mají být určeny první konkrétní projekty.

Kdo si pod pojmem "trvalá strukturovaná kooperace" nedokáže nic představit, ten budiž ujištěn, že to je přesně takové, jak to na první pohled vypadá: vojensky nekonkrétní a politicky opatrné. Tato opatrnost se odráží v příkladech prvních projektů, do nichž se chtějí členové pustit. Nezdá se, že by plánované "medicínské koordinační centrum s jednotným výcvikem a vybavením" dělalo z Evropské unie vojenskou mocnost, před níž se třese strachy půlka zeměkoule.

Nová spolupráce by se přesto neměla nijak zlehčovat. Vždyť jen máloco dává stát tak nerad z ruky jako svou vlastní obranu, protože zde může v krajním případě jít o holé přežití. To, že v této oblasti jsou v rámci EU možné jen nepatrné krůčky, souvisí proto hlavně s tím, že žádný stát nechce rozhodnutí o válce či míru delegovat na Brusel. Dokonce ani ty země, které jsou jinak všemi deseti pro co největší integraci.

K vojenské spolupráci může suverénní národy přimět pouze pocit vlastní slabosti, především pak tváří v tvář vnějšímu ohrožení. Islamistický teror a ruská expanzivní politika způsobily, že se v řadách leckdy rozhádaných členských zemích EU náhle až na pár výjimek objevil zájem na nové formě spolupráce. Vytváří se tak určitá základna, na níž snad bude možné v budoucnu stavět.

PESCO jako posílení Severoatlantické aliance?

"Podepsali jste něco, co by ještě před rokem většina z vás, a také zbytek světa, nepokládali za možné," řekla po podpisu ministrům Mogheriniová. Jde podle ní o historický moment v evropské obraně, ale zároveň také jen o začátek společné cesty. Účastníci si libovali, že plánovaná závaznější spolupráce paralelně posílí NATO.

A z krátkodobého hlediska to tak možná opravdu bude – ať už jde o oblast logistiky nebo lékařské péče. EU je vybavena pro situace, které nejsou čistě vojenskou operací. Například v otázce hybridních hrozeb může reagovat pomocí nástrojů, které NATO jako vojenská aliance nemá k dispozici. A první pozitivum už je samotný fakt, že se státy zavázaly ke kontinuálně rostoucím výdajům na obranu, a nikdo tentokrát neremcal a nediskutoval o tom, zda je to správné a zda to má smysl. Vzpomeňme přitom jen, kolik řečí se nadělalo a ještě nadělá kvůli tomu, že členské státy NATO mají dávat na obranu dvě procenta HDP!

Podle předsedy komise Jeana-Claudea Junckera by měla mít EU do roku 2025 plně funkční bezpečnostní a obrannou unii. Členské země totiž vědí, že se o stabilitu regionu a bezpečnost hranic musí postarat samy. Některé si to uvědomily až nedávno poté, co s tím vyrukoval nevyzpytatelný americký prezident Donald Trump. Od válek v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku až po arabské jaro přitom měly evropské státy dostatek času a příležitosti, aby pochopily vlastní bezpečnost jako důležitou oblast. Dvacet let to ale braly na lehkou váhu.

Toto všechno se odehrává na pozadí nového uspořádání Západu. Stále ještě zajišťuje bezpečnost Evropy Severoatlantická aliance, ale rozpolcený Trumpův přístup k NATO ukázal, že by se na to Evropané raději spoléhat neměli. Bezpečnostní zájmy Evropy a NATO se beztak nikdy stoprocentně nekryly. A to, že Britové, kteří to vždycky tvrdili, již nebudou moci brzdit vojenskou spolupráci v rámci EU, je jednou z mála výhod brexitu.

Silnější spolupráci evropských zemí v obraně kromě toho předpokládá lisabonská smlouva, reálně ale země EU dlouhou dobu nic konkrétního nepodnikaly. Změna přišla právě až s rozhodnutím Británie opustit Evropskou unii, přesto se pohledy významných unijních hráčů na konkrétní podobu obranné spolupráce liší. Francie, která nese tíhu unijních operací například v Africe, prosazovala těsnější a účinnější kooperaci menší skupiny vojensky schopnějších členů EU. Naproti tomu Německo zdůrazňovalo význam co nejširšího zapojení zemí bloku.

Dalším rozporům se EU nevyhne, přesto musí projekt uspět

Nyní bude zajímavé pozorovat, jaké další rozpory se objeví v okamžiku, kdy (a pokud vůbec) bude mít tato nová spolupráce úspěch. Opravdu přinese státům to, co nyní z bezpečnostně-politického hlediska nejvíce postrádají? Představme si čistě hypoteticky, že by EU bývala využila rozpadu Sovětského svazu pro rychlou integraci svých ozbrojených sil. Situace tehdy byla ideální: Nepřítel byl pryč, materiálu a peněz bylo dost, rozhodnutí by bývaly usnadnily i vyhlídky na dlouhé období míru. Válka v Jugoslávii by navíc vyžadovala rychlé uvedení do praxe a Evropa by pak úspěšně složila svou první zkoušku ohněm.

Ale co by bylo dál? Vždyť nejpozději za války v Iráku by nastaly první vážné rozpory, kdy část států byla pro zásah a část proti. Jak by to u společných ozbrojených sil EU mělo fungovat, zvlášť kdyby parlamenty jednotlivých zemí přijaly různá rozhodnutí? Při bezpečnostně-politické integraci jde přece ve finále o otázku suverénního rozhodování o válce a míru.

Evropská unie by si těchto otázek měla být vědoma, což ale neznamená, že je musí ihned začít řešit. Tvářit se, že neexistují, by ale celý proces mohlo ohrozit. Kdyby býval začal už v devadesátých letech, nebyl by tlak na úspěch tak veliký jako nyní. Jako (zatím) nejdůležitější post-brexitové evropské měřítko nesmí tato forma spolupráce ztroskotat. Jejím hlavním cílem je totiž dát znovu do pohybu zaseklý integrační proces. Všechno jiné by bylo chápáno jako neúspěch a dodalo by to novou energii protievropským silám.

Tagy: zahraničí Evropská unie obrana Spojené státy Severoatlantická aliance evropská politika

Zdroje: vlastní,FAZ,Cicero