Rok 1997 otřásl celou Albánií. Ukázalo se, že největší systém fondů fungující jako pyramidová hra je jeden velký podvod. Statisíce Albánců přišly o všechny svoje úspory. Následné nepokoje svrhly vládu a země se ocitla ve víru násilí a chaosu. V nastoleném bezvládí Albánci vzali zákon do svých rukou. A to doslova. Z policejních a armádních skladů zmizelo přes půl milionů střelných zbraní.

"Zbraně byli první věcí, pro kterou jsme šli. Spíš než pro moukou na chleba," vzpomíná na divoký rok Aleksander Marleci, který je dnes politikem v severoalbánském městě Škodra (Skadra). Právě poblíž tohoto města Albánec Sokol Mjacaj loni v létě zastřelil dva české turisty.

V Albánii plné střelných zbraní není smrt zastřelením nijak výjimečná. Podle posledních dostupných statistik z roku 2013 připadalo na 100 tisíc obyvatel 5,86 zastřeleného. Jak se chlubí sami Albánci, tento poměr je dokonce výrazně vyšší než ve Spojených státech, kde ve stejném roce vykazovala statistika 3,55 zabitého.

I když počet zastřelených obětí přece jen každý rok klesá, pořád mnoho Albánců drží nelegálně zbraně. Odhaduje se, že v třímilionové zemi je jich kolem 210 tisíc. Příliš nepomáhají ani vysoké tresty za držení neregistrované zbraně (10 let vězení), ani amnestie organizované pod záštitou OSN, kdy lidé mohli beztrestně odevzdat nelegálně držené zbraně. 

Střelecká chuť v balkánské zemi už přesáhla únosnou míru i v případě lovu zvířat. Loveckých zbraní je v zemi oficiálně evidováno přes 75 tisíc, do Albánie navíc jezdí lovit i lidé ze sousední Itálie, kterým vyhovují liberální zákony. Rapidní úbytek zvěře nakonec donutil vyhlásit dvouletý zákaz lovu napříč albánským územím, který ale příští měsíc vyprší.

Historky z Divokého Balkánu

Díky domácím nelegálním zbrojnicím v Albánii dál "frčí" tradiční krevní msta.  Takzvaný "kanun", který má kořeny v dávné minulosti, se vrátil do života Albánců po pádu komunistického režimu v roce 1991. Rodová msta od té doby připravila o život 12 tisíc mrtvých, nejvíc obětí přibylo v chaotickém bezvládí na konci 90. let.

Právě tehdy Albánie připomínala nejvíc dobu amerického Divokého západu, kde jedině zbraň zaručovala pocit bezpečí. Tehdejší albánské bezvládí dobře ilustruje příběh vesničky Lazarat na jihu. Známý albánský spisovatel Ismail Kadaré popsal toto místo jako "nejvíc tvrdohlavou a nejkrutější vesnici, jakou si lze představit".

Místní obyvatele reagovali na ekonomickou devastaci a absenci zákonů po svém a rozjeli v onom roce 1997 nejvýnosnější podnikatelský byznys v zemi - na stovkách akrů začali pěstovat marihuanu. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Marihuana z Lazaratu byla v amsterdamských cofeeshopech vyhledávaným zbožím, které se stalo synonymem kvality. Její celoroční produkce kolem 900 tun vydělala kolem 6,1 miliardy dolarů (152 miliard korun). Pro srovnání v roce 1999 činilo HDP Albánie kolem 3,4 miliardy dolarů (85 miliard korun).

Když místní úřady nabyly pocit, že situace přesáhla míru únosnosti, narazily na extrémně tvrdý odpor. Po zuby vyzbrojení vesničané vyprovázeli policejní návštěvy kulometnou palbou. Časem se stala tolerance drogového byznysu v Lazaratu neoficiální politikou Albánie.

Jenže přístupové rozhovory o vstupu do unie a tlak sousední Itálie nakonec donutily vládu zakročit. Dva týdny trvala bitva, při které 800 policistů porazilo vesničany bránící se i minomety a granátomety. Nakonec vesnice padla a všechno konopí bylo spáleno.

Policie našla v dobyté vesnici obrovský arzenál zbraní | zdroj: Profimedia

Když se ale dnes do této oblasti vypravíte, na nabídky marihuany narazíte na každém rohu. Bývalý ministr vnitra Gent Strazimiri tvrdí, že tehdejší boj o Lazarat byl velkou show pro Evropu, ale pěstování konopí příliš nezasáhlo.

Boj s drogami a organizovaným zločinem jsou přitom mezi základními požadavky, které musí Albánie splnit před vstupem do EU. Brusel přitom pradoxně už tolik netlačí místní vládu v otázce regulace zbraní. A místní vláda tak s rázným řešením problému příliš nepospíchá.