Na prvním místě v seznamu je Michal Horáček. Jistě dobrá volba, ovšem Horáček se jednak od iniciativy okamžitě distancoval a jednak o tom, že o kandidatuře uvažuje, mluví už dlouhou dobu. Není potřeba ho tedy vybírat, vybral se sám.

To se ovšem už nedá říct o ostatních jménech, která se na seznamu ocitla, aniž by o to nějak usilovala. Prostě je vybralo nějakých 2200 lidí, kteří se internetového hlasování účastnili. Mimochodem to je dost malé číslo, které nevypovídá naprosto o ničem. A ví to nejen Horáček, ale i mnoho dalších.

Například druhý v pořadí Tomáš Halík už zase dávno před vznikem iniciativy prohlásil, že na prezidenta kandidovat nehodlá. Třetí Šimon Pánek se zatím nevyjádřil, čtvrtý Jan Švejnar naopak zájem má, stejně tak o účasti uvažuje pátý Petr Kolář. Pak už následují jen lidé, kteří kandidovat buď nechtějí, nebo o tom zatím neuvažují.

Peloton se zatím tedy zúžil na zhruba tři, čtyři jména. Výzva chce veřejnosti do voleb představit jednoho konkrétního kandidáta, takže nakonec by se to mohlo přece jen podařit.

Za iniciativou stojí bývalý ministr Michael Kocáb (jenž se mimochodem na seznam dostal také, na pěkném sedmém místě), jenž je velkou částí české veřejnosti považován za jednoho z hlavních představitelů "sluníčkové" politiky.

Ponechme teď stranou, jak moc je tato nálepka oprávněná, případně co to vůbec je. Pro voliče Zemana, a možná nejen pro ně, je Kocáb stejně přitažlivý jako rudý hadr pro býka. Zkrátka koho označí za svého favorita, tomu dá pověstný polibek smrti a promění ho rovnou v kandidáta kavárny, sluníčkářů, pravodláskařů a havlistů. A v naší společnosti jsou tato označení pro velkou skupinu voličů doslova cejchem smrti.

Právě proto Horáček podporu Výzvy odmítl. Být kandidátem výzvy v současném politickém ovzduší je totiž přitěžující okolností.

Volitelé iniciativy vybírali lidé, kteří jsou sympatičtí jim osobně a rádi by je viděli na Hradě. Jenže pokud má někdo porazit Zemana, nemůže to být člověk, který se líbí jednomu táboru, zatímco druhý ho bude nenávidět. To nastalo při minulé volbě a jasně se ukázalo, který tábor má navrch.

Poměr sil se od té doby jistě nevychýlil v Zemanův neprospěch, spíše naopak. Postavit "sluníčkového" kandidáta, jakýsi opak Zemana s tím, že tentokrát to vyjde, je naivní. Cílem není najít největšího sympaťáka pelotonu, ale člověka, který je schopen skutečně ohrozit současnou hlavu státu.

Nemůže to tudíž být jeho pravý opak, ale někdo, kdo je v mnoha ohledech jiný, ale dokáže oslovit a zaujmout i jeho voliče. Sebevíc slušný a sebevíc vzdělaný kandidát, který se zaváže ctít ústavu a demokracii, nezmůže nic, pokud Zeman postaví svou kandidaturu na odporu k uprchlíkům, nadávkách na Evropskou unii a oslavě prejtu a piva.

Zeman v populismu a demagogii umí chodit jako málokdo jiný. Všimli si toho i v zahraničí, nejnověji to byl komisař pro lidská práva OSN Zaíd Husajn, který Zemanovu rétoriku přirovnal k demagogii Islámského státu. Zemanova pověst už dávno přesáhla hranice republiky.

Ale zpět ke Kroměřížské výzvě. Kocáb by udělal nejlépe, kdyby celé hledání prezidenta zrušil. Byť je jeho snaha míněna dobře, ve výsledku spíše škodí. Lidé jsou svéprávné bytosti, umějí se sami rozhodnout, koho volit.

Prezidenta není potřeba nikomu předvybírat, ani není nutné nikoho přemlouvat, aby kandidoval. Takto to bohužel nefunguje - sesypat na jednu hromadu všechny možné herce, kněze, generály a další osobnosti a pak z nich vybírat prezidenta nepovede k ničemu.

Kroměřížská výzva se svou iniciativou Peloton nechtěně sestavila seznam těch, kteří se prezidentem bohužel nestanou. Jedinou výjimkou je Horáček, který zatím jako jediný představuje serióznější alternativu k Zemanovi. Snad mu to Kocáb nepokazí.