Bechyňsko je třetí etapou turistické trasy vedoucí kolem Lužnice. Začíná u jedné z pozoruhodných technických památek - Stádleckého mostu. Poslední dochovaný empírový řetězový most v Česku stál původně na jiném místě, u Podolska na Písecku, kde se od roku 1848 klenul přes Vltavu.

Rozebrán a zase sestaven

Postavila ho firma jednoho ze slavných jihočeských rodáků - průmyslníka, obchodníka a stavitele Vojtěcha Lanny staršího. Po dokončení Orlické přehrady však most musel pryč, neboť jinak by skončil pod vodou. Stalo se to v roce 1960.

Experti tehdy technickou památku rozebrali na zhruba patnáct stovek součástek a kvádry o váze tisíců tun. Na "druhý život" si však most musel ještě roky počkat - ve Stádlci byl slavnostně otevřen až v půli 70. let.

Volba na tento jihočeský městys padla jednak proto, že v daném místě most prostě chyběl, navíc se ale lokalita podobala i té, kde stával dříve.

Empírová stavba tak pěknou krajinu na Lužnici ještě vyšperkovala a ačkoliv je most přístupný i osobním autům, větší zážitek je projít se po něm pěšky nebo projet na kole. Nosnou konstrukci mostu, který od 70. let prošel několika dalšími rekonstrukcemi, tvoří čtyři řetězy ve dvou dvojicích ukotvených na kamenných, třináctimetrových branách.

A pozor, přes most projedou jen auta o váze do tuny a půl a šířce nepřesahující dva metry.

Jen pár kilometrů od Stádlce leží vesnička Dobronice, jíž dominuje zřícenina dobronického hradu s mohutnou věží.

Dobronice | zdroj: Wikipedie.cz

Tvrz byla podle historiků v Dobronicích postavena zřejmě ve 14. století a jako první majitel se v pramenech zmiňuje, v roce 1322, jistý Diviš z Dobronic, jehož potomci ji drželi až do 15. století. Pak putovala vlastnictvím několika rodů, z nichž nejznámější byli Rožmberkové, kteří ho však vlastnili jen pár roků v 50. letech 15. století.

Nicméně právě tehdy zřejmě byla tvrz přestavěna a rozšířena. Koncem dekády Rožmberkové prodali Dobronice pukrabímu na hradě Choustník Vítovi ze Rzavého, který tam prý strávil své stáří a panství později přešlo na jeho syna a vnuky, kteří dali sídlu podobu ve stylu pozdní gotiky.

Za Křižíkovým důvtipem

V roce 1527 na Dobronice přišel rod Hozlauerů, za jejichž působení panství pěkně prosperovalo, mimo jiné tu založila i pivovar a mlýn na Lužnici. Přítrž hospodaření Hozlauerů však učinily nové pořádky po bitvě na Bílé hoře. Rod byl na straně poražených, kvůli čemuž přišel o dvě třetiny majetku a v důsledku dluhů pak i zbytek jejich jmění, včetně Dobronic, propadlo Královské komoře.

O pár dekád později Dobronice získali jezuité a využívali je jako letní sídlo. V roce 1727 jim však pro tyto účely začal sloužit zámek v nedalekých Opařanech a Dobronice osiřely. Po rozpuštění jezuitského řádu v 70. letech 18. století pak zůstaly napospas místním.

Jeho střechy byly strženy, stavební materiál rozprodáván a pustošení hradu se zmírnilo, až když se v první třetině 18. století Dobronice staly součástí panství rodu Paarů žijících na bechyňském zámku.

V současnosti ze sídla zbyly pozůstatky paláce a velmi dobře dochovaná věž. Zřícenina nyní není přístupná, nicméně i pohled zvenčí stojí za to. Za návštěvu pak stojí, a krásné výhled nabízí, také nedaleký kostelík Nanebevzetí Panny Marie, kde se příležitostně konají bohoslužby.

Fanoušci historie si pak přijdou na své i na dalším bodu trasy - v Bechyni. Městečku, které proslavilo lázeňství i první eletrifikovaná trať v českých zemích - takzvaná Bechyňka.

Své prvenství získala v roce 1903 a za pokrokovým řešením stál slavný český technik a vynálezce František Křižík. Vlak jezdí z Bechyně do Tábora i dnes a nabízí zhruba padesátiminutovou jízdu jihočeskými vesnicemi.

Svatba pana Voka

Ale zpátky do Bechyně. Jednou z dominant města je rozsáhlý renesanční zámek na ostrožně poblíž soutoku Lužnice a říčky Smutná. Místo, kde zámek stojí, bylo osídleno už v pravěku, v raném středověku tam pak vzniklo hradiště.

Hrad tam pak nechal ve 13. století vybudovat Přemysl Otakar II., město pak při hradu vzniklo za Jana Lucemburského, tedy v první třetině století čtrnáctého. Hrad později vystřídal řadu majitelů, včetně významných tuzemských rodů - ve 40. letech 14. století ho například získali Šternberkové, kterým se během staletí na sídlo ještě dvakrát vrátili.

Za Bechyňů z Lažan došlo k vypálení města husity, hrad pak dobyli roku 1428. Patrně nejznámějším majitelem panství byl v druhé polovině 16. století Petr Vok z Rožmberka, který se z velké části zasloužil o proměnu Bechyně v honosný renesanční zámek. Právě na Bechyni se poslední Rožmberk v roce 1580 také oženil s mladičkou Kateřinou z Ludanic.

Už v 90. letech však Petr Vok zámek prodal Šternberkům, od nichž v 18. století dědictvím přechází zámek do majetku rodu Paarů. Ti ho vlastnili až do roku 1948, kdy zámek konfiskoval stál. V období totality využívala zámek Československá akademie věd k rekreačním účelům. Paarové ho později restituovali a prodali, nyní je v soukromém vlastnictví.

Na zámku v Bechyni se v roce 1580 oženil poslední Rožmberk, Petr Vok. | zdroj: Profimedia.cz

Mimochodem, Paarové, původem italský rod, počátkem 16. století začali provozovat poštovní službu, což přineslo základ jejich rodového bohatství a pozdějšímu společnskému vzestupu. V 16. století v Rakousku získali hraběcí titul. V 18. století se pak, pokaždé z jedním, z členů rodu pojil titul knížate, ostatní zůstávali hrabaty. Pošta byla v Rakousku zestátněna v roce 1722.

Zámecké prohlídky provedou turist(k)y třeba Stromovým sálem - v němž je vytesaný pískovcový kmen stromu, jehož větve tvoří klenbu stropu, svatebním sálem Petra Voka či portrétní galerií Paarů a neobvyklou galerií dětských portrétů.

Po starých bechyňských schodech

Další atraktivní cíl pro fanoušky historie je jen kousek od zámku - klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Obě památky, na skále nad Lužnicí, jsou výsledkem pozdně gotické výstavby a pozdějších barokních úprav, neboť původní klášter husité do základů vypálili.

S klášterem se pojí také jeden unikát - nejrozsáhlejší soubor sklípkových kleneb v Česku. Jeho zahrady, stejně jako zahrady zámku, též skýtají parádní výhled na další místní zajímavost, takzvanou Bechyňskou duhu.

Jde o železobetonový most, který se na východě města klene přes Lužnici. Vznikl za první republiky v důsledku potřeby propojit v tomto místě oba břehy. Bechyňka totiž začínala až na druhé straně a lidé se k ní museli dopravit přes most v Zářečí, což bylo dost nekomfortní.

Technicky ambiciózní stavba byla v době svého otevření, v roce 1928, nejvyšším železobetonovým mostem v zemi. A protože se tak stalo v roce desetiletého výročí vzniku Československa, nazýval se most Jubilejní. Postupem času však získalo na větší popularitě právě pojmenování Bechyňská duha - díky dominantnímu oblouku mostu.

Nu a duha také umožnila posunout vlakové nádraží do města a prodloužit dráhu. Z Bechyně stojí za návštěvu i kostel svatého Matěje na náměstí či zmíněné Zářecí s pěknými domky a starým mostem.

A právě ze Zářečí, kam se lze dostat z centra třeba přes impozantní bechyňské schody, vede "cesta z města" k další parádní štaci - Židovy strouhy. Do "Židovky" míří žlutá trasa kolem soutoku Lužnice s potokem podle něhož dostalo toto romantické údolí své jméno a který jím protéká. Turistická trasa, o délce 11 kilometrů, skýtá řadu parádních zákoutí a výhledů a putování podél masivů mohutných, rozeklaných skal.

Židova strouha u Bechyně | zdroj: Profimedia.cz

Údolí dodává na atmosféře i to, že kromě dalších turistů, tu nepotkáte rušivé atrakce a vlastně ani občerstvení - proto je dobré, zabalit si do báglu pití a něco k snědku. A také mít na paměti to, že jde o výlet, který je vhodný jen za pěkného počasí, neboť trasa skýtá místa, která je nutné přebrodit. Za dobrých podmínek však jde o procházku, která nemá chybu.

A je tu i jedna specialita - ferrata, neboli jištěná skalní cesta, která patří k nejnáročnějším v Česku. Ta je však jen pro zdatné jedince s potřebným vybavením.