Dominantou městečka je právě stejnojmenný hrad - stavba, která působí, jako by se vyloupla z pohádky. Jeho historie sahá do poloviny 13. století a pojí se s významným jihočeským rodem Vítkovců, konkrétně ze synem zakladatele rodové linie pánů z Landštejna, Ojířem z Lomnice.

V roce 1359 přešel hrad do vlastnictví další linie pocházející z Vítkovců, Rožmberků. A těm Nové Hrady patřily v podstatě až do roku 1611, kdy zemřel poslední Rožmberk Petr Vok. Právě za života Petra Voka a jeho staršího bratra Viléma přitom postihly hrad dvě katastrofy, které se udály za poměrně kuriózních okolností.

Ta první nastala v roce 1579, kdy udeřil blesk do hradní věže, kde byl uložen střelný prach. Následný výbuch poničil jak samotnou hlavní věž, takzvaný bergfrit, tak i okolní budovy. Už o 11 let později pak hrad těžce poškodilo zemětřesení. Na obnovu si hrad počkal. Začala až v roce 1605, kdy poslednímu Rožmberkovi zbývalo pouhých šest roků života. Petr Vok jí pověřil italského stavitele Antonia Canevalleho.

Po Rožmbercích byly Nové Hrady několik let v majetku Švamberků. Petr ze Švamberka však patřil k předním představitelům protihabsburské opozice a už v roce 1619 přitáhl k Novým Hradům císařský generál Karel Bonaventura Buquoy a hrad se stavovskou posádkou obléhal. Osazenstvo hradu se vzdalo výměnou za volný odchod. Novohradské panství a nakonec i celý - po bitvě na Bílé hoře zkonfiskovaný - majetek Švamberků získali Buquoyové. S rodem Buquoyů pak byly Nové Hrady spjaty až do 20. století. Mimochodem, Petr ze Švamberka zemřel ještě před bitvou na Bílé hoře.

Na hradě však Buquoyové nikdy nebydleli. Neodpovídal standardu, který původem francouzská rodina požadovala, a k bydlení využívala městský palác přebudovaný na moderní barokní rezidenci. Samotný Karel Bonaventura si také Novohradsko zřejmě ani pořádně neokoukl, neboť už v roce 1621 padl v Uhrách. Karel Bonaventura Buquoy | zdroj: Profimedia.cz

V Nových Hradech je nicméně uchována jeho, zřejmě pravá, zakrvácená košile. Původní hrad pak sloužil jako hospodářské zázemí a obýval ho personál. Na sklonku 18. století v něm pak byly vybudovány byty pro úřednictvo.

Třináct pánů a jedna paní

Hrad později postupně vlastnilo 13 pánů z rodiny Buquoyů, a jedna paní - Marie Magdalena z Biglia, vdova po Karlu Bonaventurovi. Ta spravovala panství v době nezletilosti svého nejstaršího syna Karla Alberta. Karel však v dospělosti působil ve španělských službách a Nové Hrady ani pořádně nenavštívil. Zato Marie Magdalena se nakonec v českých zemích usadila a výrazně se také zapsala do historie Novohradska.

Vzdělaná šlechtična pocházela z jedné z nejvlivnějších milánských rodin. Mluvila čtyřmi jazyky, zrovna česky a německy ale prý bohužel jen velmi málo. Právě ona také iniciovala rekonstrukci městského paláce. Městům v majetku Buquoyů potvrdila rozsáhlé výsady, věnovala jim lesy, zakládala sklárny i kostely a už na sklonku 30. let nechala v Nových Hradech vybudovat vodovod. Její vnuk Ferdinand pak v 70. letech založil v Nových Hradech klášter servitů. Děti však neměl, a panství tak přešlo na jeho bratra Karla Filipa.

Další výraznou osobností byl například Jan Nepomuk Buquoy, který panství vlastnil v letech 1767 až 1803. Dost se věnoval charitě, podporoval vznik nových vesnic i skláren, zlepšení lokálního školství a za jeho života došlo i k splavnění některých okolních toků a vzniku soustavy nádrží k plavení dřeva. Právě on a jeho žena Terezie také započali stavbu nového empírového zámku v Nových Hradech, kde rod bydlel až do roku 1945. A s Terezií je spjata právě nynější místní přírodní památka - Tereziino neboli Terčino údolí.

V údolí, které je součástí Nových Hradů, byla původně lovecká obora a bažantnice. Jan Nepomuk manželce tuto lokalitu věnoval v 80. letech 18. století. Terezii, rozené Paarové z Bechyně, totiž v městské rezidenci chyběla zeleň. Už v 70. letech tak v údolí při říčce Stropnici vznikl sezónní zámeček a během následujících dekád se lokalita proměnila v jeden z prvních anglických krajinných parků v českých zemích, na němž pracovali přední vídeňští umělci i experti z Rakouska a Německa. Park proslul tak, že ho hned dvakrát - v letech 1801 a 1812 - navštívil císař František II.

Údolí zdobily cizokrajné stromy a keře, vznikly tam soukromé panské lázně s antickými prvky, komfortní zámeček byl přebudován a přemalován na tzv. Modrý dům, kde Terezie trávila léta. V údolí šlechtična nechala postavit i řadu můstků, voliéru, holubník, zděný skleník, kruhový altán a především vodopád, napájený říčkou Stropnice, který je v údolí i v současnosti.

Romantický vodopád v Tereziině údolí | zdroj: Profimedia.cz

Tereziino údolí křižovala síť pěšin, z nichž se dosud zachovaly jen některé. Terezie také nechala do parku zakomponovat různé zednářské symboly, byť jako žena členkou lóže být nemohla. Činorodá šlechtična zemřela v roce 1818 a v rozvoji parku o dekády později pokračoval její prasynovec a pozdější majitel novohradského panství Jiří Jan Jindřich, který si však svou pratetu jen stěží pamatoval. Když zemřela, byly mu pouhé čtyři roky.

Jeho otec Jiří František August byl zajímavou osobností. Tento velkoprůmyslník miloval vědu, kterou také studoval, a velmi se staral o rozvoj panství. Jako první v Čechách také koupil parní stroj. Jiří František si dopisoval s Goethem a řadou dalších spisovatelů a intelektuálů a už v roce 1838, společně s pralesem Hojná voda, nechal na Novohradsku vyčlenit z hospodářských lesů území dnešního Žofínského pralesa. Inicioval tak vznik jedněch z nejstarších chráněných území v Evropě. Žofínský prales pak pojmenoval právě Jiří Jan Jindřich po své manželce Žofii Terezii Öttingen-Wallerstein. Terezii i Žofii dnes spatříte i na portrétech při prohlídce novohradského hradu.

Samotné Terčino údolí nicméně ve 20. století zažilo těžké časy. Dostávalo se mu mnohem menší péče než v dobách jeho největší slávy, a získalo tak divočejší ráz. Lokalitu navíc postihla ničivá povodeň, která podmáčela stromy a těžce poškodila Modrý dům, z něhož zbyla jen ruina.

Z Modrého domu v Tereziině údolí je ruina | zdroj: Profimedia.cz

Budova lázní byla obnovena a i v současnosti patří údolí k půvabným a oblíbeným výletním místům. Lesoparkem ostatně vede také sedmikilometrová naučná stezka. Jeho původní podobu však vzal čas – a voda.

Konec rodu Buquoyů na českém území je pak spjat s Karlem Jiřím Buquoyem. Rod, jehož panství se z velké části nacházelo v pohraničí, totiž za druhé světové války přijal německou národnost. A ačkoliv se Karel Jiří za války zvlášť politicky neangažoval, rodina v roce 1945 v důsledku Benešových dekretů přišla o majetek v Československu a Karel Jiří zemřel v roce 1952 ve vězení. Jeho potomci dnes žijí převážně v Německu.

K pozoruhodné tvrzi i pozůstatkům železné opony

Vedle hradu a Terčina údolí láká Novohradsko i na řadu dalších zajímavých míst. Například tvrz Cuknštejn, která je ostatně součástí údolí, patří k nejlépe zachovalým tvrzím na jihu Čech. V Nových Hradech je také neogotická hrobka Buquoyů, kterou navrhl Josef Schulz, jenž stál také za podobou pražského Národního muzea.

Hrobka Buquoyů v Nových Hradech | zdroj: Profimedia.cz

Ve městě je vedle zmíněného kláštera také gotický kostel svatého Petra a Pavla a v nedaleké Horní Stropnici pak kostel svatého Mikuláše, který byl ve 13. století vystavěn v románském slohu a později prošel gotickou přestavbou. Ti, které zajímá spíš novodobá historie, pak mohou vyrazit do „skanzenu“ ochrany státní hranice a železné opony, kde člověka i v parném létě poněkud zamrazí.

Jen do Žofínského pralesa už v současnosti nevkročí noha veřejnosti. Je kompletně oplocen a přístup do něj mají pouze výzkumníci. Také někdejší empírové sídlo Buquoyů slouží vědcům - konkrétně Akademii věd ČR.