Podle studie think-tanku Idea při Národohospodářském ústavu Akademie věd mají čeští učitelé na základních a středních školách nejnižší platy z vyspělých zemí sdružených v OECD. Loni pobírali měsíčně průměrnou hrubou mzdu 29 882 korun, což znamená, že běžní kantoři (nikoli vedoucí pracovníci) si vydělali něco málo kolem dvaceti tisíc.

Jestliže by se stejným vzděláním zakotvili jinde ve veřejné sféře, brali by o dvacet procent víc. V soukromém sektoru čtyřicet procent, jak ukazují čísla ministerstva financí.

Dalším problémem je, že i když tuzemské regionální školství prošlo v minulých letech rozsáhlou reformou, z výsledků stále čerstvého a pro Česko mrazivého mezinárodního šetření TIMSS vyplynulo, že nejen naše žáky, nýbrž ani učitele škola nebaví. A co hůř, ona je nebaví také nejvíc ze všech v rámci OECD. To je přitom v naprostém rozporu s cílem reformy, po níž měly být naše školy přívětivým místem a rozvíjet děti po všech stránkách. 

Nepovedený kariérní řád

Podle ministra financí Ivana Pilného (ANO) by učitelé měli protestovat především proti ministerstvu školství v gesci ČSSD. Tomu podle slov ministra zbylo v rozpočtu 1,76 miliardy po neschváleném kariérním řádu, které mohlo rozdělit, jak by chtělo.

Připomeňme, že podobně jako lékaři měli mít kantoři systém atestací, dokonce třístupňový. Zavedení dvouletého období, na které měli podepisovat výlučně smlouvy na dobu určitou a ve kterém by byl kantor v nižší platové třídě, než je u rozumného ředitele dneska, by však absolventy spíše odradilo, než přilákalo do škol. Exministryně Kateřina Valachová by tak svým "řádem" dosáhla pravého opaku. Až se chce říct: ještě že nebyl schválen.

Asi i proto v zemích, které nám mohou být inspirací, se bez podobných norem obejdou. Problém je totiž jinde: o kariérním řádu se mluví dvacet let, ale obvykle na chodbách ministerstva. Mezi učiteli byl mlhavě spojován s narovnáním platů, k němuž však ne a ne dojít. Přitom řešení je prosté: změna platových tabulek tak, aby byly jednoznačně motivační.

Přitom jestliže se peníze na platy učitelů nezajistí, hrozí podle resortu školství, ČSSD a odborů, že současné problémy přerostou do hluboké krize. Nejpalčivěji je cítit především stárnutí pedagogických sborů. Celkem v tuzemsku chybí 2 906 kantorů.

Ale je tu ještě další problém: jejich přípravu znesnadňuje výuka na zkostnatělých pedagogických fakultách. Ukazuje se, že v přípravě budoucích učitelů bylo absurdní rozštěpit vysokoškolské studium na tříleté bakalářské a navazující dvouleté magisterské. Bakalář sice vyjde stát nepoměrně levněji než magistr a papírově jde o vysokoškoláka, jenže pedagogické fakulty mají vychovat učitele, což za tři roky nestihnou. Bakalář tak není k profesi kantora na základní či střední škole de facto kvalifikován.

Sociálnědemokratický paradox

Jakkoli však odbory a ČSSD před krizí regionálního školství varují, paradox tkví v tom, že za současnou situaci může předně tato strana.

Reforma, která zrušila za jejích vlád osnovy v základních a středních školách, čímž výuku rozvolnila, vyšla na miliardy korun. Bylo ji totiž třeba podpořit různými projekty, jež by bez ní nikdy obhájit nešlo. Stačí zmínit budování metodických portálů, dnes nefunkčních, přičemž na všem "vydělávaly" hlavně firmy, které předražené projekty realizovaly, zatímco učitelé se pachtili zadarmo.

Nakonec se reforma zvrhla v papírování a každá škola učí jinak, což se nelíbí rodičům. Škoda, že miliardy raději nešly na učitelské platy. To by si mohli ředitelé vybírat z mnoha uchazečů o dobře placenou práci ty nejlepší, jelikož dobrou školu dělá dobrý učitel, nikoli úředník. Je čas vydat se tímto směrem. Reforma se evidentně minula účinkem.

Jenže namísto změny kurzu ve zmíněném směru připravila současná ČSSD inkluzi, tedy společné vzdělávání "zdravých" a "nemocných" dětí – další paradox: na jednu stranu vyžadujeme (miliardové) státní maturity a unifikované testování, na druhou stranu inkluzi, která je vůči testování v ostrém protikladu.

Proč kantoři neuspějí

Ovšem vězí hlavní problém českého školství v této nesystematičnosti? Ano, nicméně ten platový bohužel i v učitelích samotných. Na naše kantory platí dvojnásob známé rčení „každý svého štěstí strůjcem“. Jakkoli je asi chybou vyzývat v dnešní rozpolcené době k dalším protestům, stěžejní problém učitelů lze spatřovat v tom, že v polistopadové historii nebyli nikdy jednotní. Když probíhala stávka v roce 2011, organizovaná školskými odbory, na většině škol se polovina sboru zapojila, druhá nikoli.

Pedagogové tak nikdy nebyli s to se sami zasadit o zvýšení svého ohodnocení (na rozdíl třeba od radikálnějších lékařů) a slepě věřili předvolebním slibům a příslibům o kariérních řádech. Jako nyní…

Lenost? Strach? Pohodlnost? Odpovědnost? Kantoři chtějí jednat tiše. A hlavně nevzbudit přílišnou pozornost. Jako kdyby to měli v genech. Vědí to o nich nejen politici, ale i úředníci. Nejnápadněji jim to dali najevo v roce 2010 v příručce, jež jim radila, jak bojovat proti výtržníkům z řad školáků. V části věnované násilí úředníci resortu školství kantorům radili, aby na výtržníky upřeli dlouhé vážné pohledy zraněné laně. Ty mají však čeští učitelé nasazené od nepaměti…