Vláda nasype zaměstnancům státu. Učitelé si od listopadu polepší o patnáct procent, ostatní zaměstnanci veřejného sektoru o deset, stejně jako vojáci.

Srozumitelná čísla. Jenže sociální demokraté, babišovci a lidovci se z nich pro své strany snaží před volbami vytěžit co nejvíc, a tak s vyššími platy spojují nejrůznější mýty. Tady jsou čtyři z nich:

Dostaneme kvalitnější služby

"Vyšší platy jsou předpokladem pro to, aby lidé dostali kvalitní a dostupné veřejné služby," pravil v pondělí po zasedání vlády k platům ve veřejné správě premiér Bohuslav Sobotka.

Rovnice "vyšší platy státních zaměstnanců = lepší služby státu" však neplatí. Obdobně neplatí ani rovnice "víc státních zaměstnanců = lepší služby".

Patří se připomenout, že během čtyř let rozšířil kabinet armádu státních zaměstnanců o 30 000 lidí. A přibývali také státní úředníci, pro které platí specifické zákonitosti. Jedna z nich byla pojmenována podle románu Josepha Hellera Hlava XXII: "Byrokracie roste, aby zvládla potřeby rostoucí byrokracie."

Vláda se přitom v uplynulých čtyřech letech pramálo starala o efektivitu a elektronizaci státní správy. V hodnocení vyspělosti eGovernmentu proto patří Česku ostudné 50. místo mezi zeměmi OECD.  O tom, že si ze svého kompu vyřídíte své záležitosti se státními úřady, můžete dodnes až na výjimky jen snít. Jako Andrej Babiš o cestě vlakem z Prahy do Brna za 40 minut.

Získáme kvalitnější školství

Není sporu o tom, že učitelé by měli dostat přidáno. Platy pedagogů v posledních letech zaostávaly za platy v jiných oblastech státní sféry. Kvalitní učitelé jsou základem kvalitního školství. Do škol je však nedostanete (a neudržíte je v nich), když zvýšíte platy všem – a právě tak postupuje vláda, která zvyšuje jen tarifní složku platů.

Taková platová politika přiláká do škol pouze průměrné a zejména podprůměrné učitele. Právě pro ně je platové rovnostářství požehnáním. Problém je ale v tom, že chybějí "dobře placení dobří učitelé".

Totéž bychom mohli říct o vyšších platech pro úředníky.

Máme na to

Nemáme. Musíme si půjčit.

Přesněji řečeno, vláda si na vyšší platy půjčí, splácet budete vy. A nejspíš ještě vaši potomci, protože hora státního dluhu se vypíná do výše 1,6 bilionu korun.

Na letošní zvýšení platů učitelům a zaměstnancům státní správy vláda ještě pár miliard dohromady dá, leccos nestačila rozfofrovat (chcete-li proinvestovat). Na příští rok zase šéf financí Ivan Pilný sehnal peníze na vyšší platy jednoduše tak, že vyslovil kouzelnou formuli a v novém rozpočtu posunul odhad příjmů o 21 miliard nahoru. Pokud si nasadíte růžové brýle, můžete tomu věřit.

Na rok 2018 přesto vláda předloží rozpočet s padesátimiliardovým schodkem. Je zbytečný. Kdyby ministerstva nepřijala desítky tisíc zaměstnanců navíc a krotila se v některých dalších výdajích, mohl kabinet platy zvyšovat, aniž by si na to musel půjčovat.

Zatnout padesátimiliardovou sekeru v časech hospodářského růstu přece není normální.

A vůbec: Bude líp!

Jenže jak pro koho a dokdy.

Polepší si nejen zaměstnanci veřejného sektoru, ale třeba i členové vlády a parlamentu, což v debatě kolem výše platů obvykle zaniká. Důvod je nasnadě: Platy ministrů, poslanců a senátorů jsou odvozeny od průměrných platů státních zaměstnanců – policistů, učitelů, soudců, úředníků, vojáků... Vypočítají se jako jejich násobky.

Pokaždé, když vláda zvyšuje platy státním zaměstnancům, zvyšuje je (jak jinak než nezištně) i skupině placených politiků.

Patří se také připomenout, že hospodářství se vyvíjí cyklicky, období růstu střídají období recese. V recesi bývá o něco hůř, klesají investice a zisky společností, platy v soukromé a často i veřejné sféře stagnují nebo se snižují. A může být ještě hůř, když vláda za sebou vláčí nesplacené dluhy a ranec plný povinných (mandatorních) výdajů.

Dosluhující trojka sociálních demokratů, babišovců a lidovců v časech růstu dluhy až na výjimky nesplácela, pouze je recyklovala – staré dluhopisy měnila za nové. A když zvyšovala platy, zpravidla nehledala rezervy. Také proto dluh zůstává tak vysoký a také proto může příští recese hodně bolet.