Češi ve Svaté zemi. Poutníci napříč staletími čelili smrtelnému nebezpečí

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Svatá země! Koho by nelákalo vypravit se do míst, kudy chodil Ježíš se svými apoštoly, patriarchové a proroci, do země poutníků i křižáků, jeruzalémského Chrámu i Božího hrobu. Naše předky rozhodně. Poutníci z českých zemí se na cestu vydávali už před křížovými výpravami. 

Křižáci poprvé vidí Jeruzalém. Ilustrační snímek

Křižáci poprvé vidí Jeruzalém. Ilustrační snímek , zdroj: ThinkStock

Jedním z nich byl svatý Vojtěch v desátém století. Zamýšlená cesta do Svaté země však skončila v italském Monte Cassinu, kde jej bratři benediktini napomenuli, aby "nemařil života neužitečným touláním, nýbrž setrval na místě a tak lépe nashromáždil ovoce ctností". 

Ani druhý český světec, velmož Hroznata, svého cíle nedosáhl. Musel se vrátit hned dvakrát, alespoň tedy založil dva kláštery.

A tak se prvním cestovatelem, který dorazil až do Jeruzaléma, stal roku 1092, tedy čtyři roky před první kruciátou, vcelku neznámý pražský kanovník s pěkným jménem - Asinus neboli Osel. Píše o něm Kosmas ve své kronice, kde zmiňuje i poutníky ze století dalšího: "Roku od narození Páně 1123 v měsíci březnu putovali kmet Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík,a jiní s nimi do Jerusalema; někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam zahynuli."

Smrtelně nebezpečná pouť

Skutečně, putování do míst biblických dějů nebylo ničím jednoduchým, a už vůbec ne bezpečným. Cesta, kterou dnes absolvujeme letadlem za několik hodin, mohla trvat celý rok. Čeští poutníci volili jednu ze dvou alternativ – plavbu po moři z italských Benátek, Janova či Brindisi, nebo trasu po souši přes uherské země a Balkán do Konstantinopole a dále na Blízký východ.

Na moři hrozilo ztroskotání, na zemi lupiči, přepadení, únos či dokonce prodej do otroctví. A samozřejmě nejrůznější choroby. Po cestě bylo samozřejmě možno využít služeb hospiců či špitálů, o nemocné přímo v Jeruzalémě pak pečovali členové různých řádů, především johanitů. O bezpečí poutníků se starali templáři. Přesto nemálo cestovatelů zaplatilo svým životem.

Zmiňovaný biskup Zdík se do Jeruzaléma podíval hned dvakrát. Poprvé roku 1123, podruhé o deset let později. Ze Svaté země se šťastně navrátil, přivážejíc dokonce vzácnou relikvii svatého Kříže. Pod vlivem biblické cesty pak s knížetem Vladislavem založil první premonstrátský klášter u nás – Strahov neboli Mons Sion, Hora Sión.

Muži na svých poutích nezůstali osamoceni. Do dalekých zemí se občas odvážila i žena. Třeba paní Přibyslava, vdova po velmoži Hroznatovi, štědrá donátorka Sázavského kláštera. První česká cestovatelka se připojila k družině pražského biskupa Menharta směřujícího do Palestiny, odkud se také spolu s ním roku 1130 v pořádku vrátila domů.

Z dob pozdějších jmenujme alespoň Jeronýma Pražského, přítele Mistra Jana Husa, nebo kališníka Jindřicha ze Stráže, přijatého dokonce tureckým sultánem, který s husitou rozmlouval o náboženských otázkách.

Velké pátrání

Koncem 15. století cestuje do biblických krajů Martin Kabátník, obchodník se suknem z Litomyšle. Má zvláštní poslání. Jednota bratrská, jejímž byl členem, vypravila na Balkán, do Ruska a zemí Blízkého Východu čtyři bratry, kteří měli pátrat po původních křesťanských církvích.

Poslové se vydali na cestu v březnu 1491. Martin navštívil Palestinu, Egypt a Sýrii. Kromě jeruzalémského chrámu Božího hrobu jej zaujal káhirský sultánův palác "větší než Chrudim", a také – žirafa.

I postavením zdejších žen je udiven: "Ženy své velmi ouzce mouřenínové chovají, nedadouc jim po městě choditi, jakož jinde obyčej mají ženy choditi po zemích křesťanských, kupovat, prodávat nebo do kostela." 

Po dvou letech se Český bratr navrací do rodného města, kde sepisuje cestopis s košatým názvem Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka z Litomyšle, a na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a způsobův jich i také obyčejův lidí.

Přibližně ve stejnou dobu podnikl cestu stejným směrem významný český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Strázně i radosti putování zachytil netradiční formou latinské básně. Jeho bratr Jan vyrazil za stejným dobrodružstvím roku 1493 doprovázen panem z Gutštejna a kuchařem Blažkem.

Loď plula do Jaffy, odkud poutníci vyrazili na koních a oslech do Jeruzaléma, kde Jana Hasištejnského, jako už mnohé před ním, nejvíce zaujal chrám Božího hrobu. Svou zámořskou pouť pan Jan zvěčňuje v díle s tradičně dlouhým názvem: Od vysoce urozeného pana Jana z Lobkovic a na Hasištejně s tovaryšem svým vysoce urozeným panem Jetřichem z Gutštejna do Jeruzaléma k svatýmu hrobu Pána Ježíše Krista, Spasitele našeho, léta 1493 začatý a šťastně vykonaný putování.

Drsná masáž, roztodivná zvířata a loupežné přepadení

A do třetice cestopis výstižného jména, jeden nejznámějších: Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící.

Autorem je proslulý šlechtic Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Když v mladém věku třiadvaceti let ovdověl, vydal se, snad aby překonal zármutek, roku 1598 spolu se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic do Svaté země.

Nejenže byl pan Kryštof na cestu připraven čtením cestopisných děl svých předchůdců, uměl také dobře kreslit a své dílo tak mohl vybavit vlastními ilustracemi. Plavba byla dobrodružná, loď dokonce ohrožovali piráti.

Ve Svaté zemi navštívili poutníci všechna tradiční místa. V Jeruzalémě byli pasováni na rytíře Božího hrobu, a od řeky Jordánu si pan Kryštof dovezl vodu, která ještě o mnoho let později posloužila ke křtu jeho dcerky.

V Egyptě pana Haranta zvláště zaujala návštěva tureckých lázní, neboť zdejší lazebník na obou mužích vyzkoušel jakousi neznámou drsnou masáž:

"Tu nás jednoho po druhém po všem těle drbal, třel a otíral. Potom nám na zem se položiti a roztáhnouti kázal, divně za ruce i za nohy vzhůru táhl a třásl, jakoby z nás duši vytřásti chtěl, semotam obracel a rukama po hřbetu tlačil a tiskl; jinému nastoupí oběma nohama na záda a drže se rukama za ramena, nohama mu dolů po hřbetě se vozí a klouzá, až všudy kosti praštějí, což v pravdě nám nerci-li k smíchu podobné, ale víc strašlivé býti se zdálo, aby snad někomu kloubů nepřetočil neb kostí nepolámal."

Také arabská tržiště měla svůj půvab, pro pana Černína dokonce takový, že chtěl "mermo jedno mouřenínské pachole koupiti, sotva jsem jej z toho svedl, předkládaje mu příčinu nebezpečenství a pokuty".

I zvířena byla neobvyklá: "Jest pštros pokolení ptačí a divoké zvíře, velké co by člověk prostřední rukou nad hlavu vysáhnul; nohy má holé a tlusté co pachole v patnácti letech, na nich kopyta rozdvojená co jelen, jimiž když utíká, vyráží pozadu v běhu kamínky a prach, a tím často před myslivci se obhajuje."

A co teprve žirafa! "Také jsme jedno zvíře u nás nevídané spatřili, kteréž v latině camelopardalin, po česku velbloud leopard slove. To zvíře má škvrny černé po srsti jako leopard, a dlouhý krk i hlavu co velbloud, přední nohy má vysoké a zadní nízké o polovici. Velmi pěkné a spanilé zvíře jest a žádnému nic neublíží. Jistá jest věc, že z těch dvou pokolení, jichž obraz nese, pochází. Tam, kdež v pustinách voda se nachází, všelijaká zvířata a zeměplazové se k napájení scházejí, a tehdáž se často přihází, že pokolení cizí s druhým se spojuje, odkudž rozličné potvory a stvoření pocházejí, jako i toto z velblouda a z leoparda. Jmenuje se jináč giraffa."

Přátelé se vydali i na horu Sinaj, kde v poušti zažili loupežné přepadení. Přišli téměř o vše, naštěstí duchapřítomný pan Kryštof ukryl do písku peníze zašité v opasku, takže nezůstali úplně bez prostředků.

Při dnešním putování do Svaté země nejspíše nehrozí ztráta života, mor či ztroskotání. A tak přestože nás už na cestách nechrání templáři a v jeruzalémském útulku neošetří bratři johanité, jistě stojí za to vypravit se po stopách starých českých cestovatelů.

Neboť jak trefně poznamenává jeden z nich, Oldřich Prefát z Vlkanova: "Neb to vídáme, že nad ty, kteříž ustavičně doma leží, nic nebývá horšího a zhovadilejšího, protože ti neokusivše bídy a psoty, ničemuž naprosto nerozumějí a k ničemuž také potřebnému přimlouvati se neumějí, takže dobře o nich pověděno: Nad člověka neumělého, nevycvičeného a domaváleného nic nemůže být horšího."

Tagy: Česko zahraničí domácí Češi v zahraničí turistika a cestovní ruch dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní