U Hanny Reitschové se, podobně jako u filmařky Leni Riefenstahlové,, mísí příběhy talentovaných žen s hořkou pachutí příslušnosti k režimu, v jehož rámci obě dámy vybudovaly své kariéry. A s jehož představiteli úzce spolupracovaly.

Reitschová se narodila 29. března 1912 do slušně zajištěné středostavovské rodiny v Hirschbergu ve východním Prusku, na území dnešního Polska. Její otec byl oční lékař, matka pocházela z Tyrolska.

Chtěla vyskočit z okna

Dá se říct, že vztah k výškám měli v rodině, neboť milovali horskou turistiku. U malé Hanny byl tento rys obzvlášť svérázný. Podle svých pozdějších vzpomínek toužila od útlého dětství po létání, a příbuzní ji tak museli hlídat, aby třeba nevyskočila z okna.

Další, co rodinu Reitschových charakterizovalo, byla přísná disciplína, důraz na klasické i hudební vzdělání a dnešními slovy i cosi jako osobní rozvoj. Právě vzdělaná paní Reitschová podrobovala své potomky cvičením z koncentrace, tedy dovednosti, která se v budoucím povolání Hanně náramně hodila.

Zároveň si ale všichni tři potomci - Kurt, Hanna a Heidi - odnášeli i velkou porci vlastenectví. Takovou, která překračovala, a později každopádně hodně překročila, zdravou mez.

Hanna se nikdy netajila tím, že touží být pilotkou, a nakonec si vymohla kurz plachtění jako dárek za úspěšnou maturitu. Absolvovala ho v Grunau. Přes počáteční karambol se dopracovala k výborným výsledkům. Právě v Grunau se tehdy seznámila se stejně starým Wernherem von Braunem. Tehdy vzniklo jejich celoživotní přátelství.

Na leteckou kariéru to ještě zdaleka nevypadalo a Hanna pro to neměla ani podporu rodiny, která pro ni hodně znamenala.

Prohlásila tedy, že chce být misijní lékařkou v Africe. Předpokládala, že se tam bez letadla neobejde. Rodiče souhlasili. Už po ročním přípravném studiu na Koloniální škole pro ženy v Rendsburgu, kde se učila dovednostem nutným pro budoucí pobyt v tvrdých podmínkách, však o prázdninách absolvovala v Grunau kurz létání pro pokročilé. Tehdy trhla ženský rekord v bezmotorovém létání - ve vzduchu strávila pět hodin.

Později pracovala zadarmo v dílně, kde se školila v práci mechanika. Na jaře 1932 začala studovat medicínu v Berlíně a udělala si kurz motorového létání. Ještě téhož roku získala místo instruktorky v plachtařské škole a s vidinou práce lékařky - na jakémkoliv kontinentu - byl konec.

Nástup Hitlera k moci uvítala rodina Reitschových s nadšením. Hannu, kterou politika příliš nezajímala, těšily plány nacistů, že německé letectví, osekané Versailleskou smlouvou, bude povzneseno k dřívější slávě.

Zatím ale jednadvacetiletá Hanna dostala příležitost účastnit se expedice do Jižní Ameriky a po návratu pak nastoupila do Německého výzkumného ústavu pro plachtaření, kde spolupracovala na vývoji nových typů větroňů. Vytvořila též ženský rekord v traťovém letu, absolvovala výcvik ve škole pro dopravní létání a ještě předtím, než oslavila pětadvacetiny, se stala zkušební pilotkou.

Naivní kapitánka letectva

Testovací lety byly velice nebezpečné a Reitschové se za toto nasazení o dva roky později dostalo nebývalé pocty. Stala se první kapitánkou letectva na světě, navíc v nacistickém Německu, jehož ideologie jasně vylučovala ženy z podobných profesí a pozic.

Ve státě, kde žena měla být především manželkou a matkou, tak Reitschová dokázala něco výjimečného. Nicméně i ona narazila na hranice - to, aby se stala válečnou pilotkou, bylo zapovězeno. Stropem jejího postupu se stala právě pozice testovací pilotky pro luftwaffe.

Mrňavá, bloňďatá a štíhlá Hanna byla i tak jednou z osobností vrcholně využívaných propagandou, což krom testovacích letů přiživovaly i další úspěchy. Absolvovala například šest desítek riskantních vzletů ve vrtulníku v berlínské Deutschlandhalle, což prý udělalo dojem i na samotného Charlese Lindbergha. Mnozí její kolegové však podobný výstup považovali za zbytečný risk.

Co se povahy Reitschové týče, byla velice rozporuplná. V profesní kariéře se jednalo o talentovanou, odvážnou, energickou a technicky velice zdatnou odbornici. Její zápal pro práci byl obrovský.

To ostatně ilustruje i událost z roku 1942. Tehdy zalétávala letadlo Me 163 Messerschmitt s raketovým motorem, které se dokázalo vznést do výšky nesmírně rychle a pak, obrovskou rychlostí, plachtilo směrem k zemi.

Při jednom z těchto letů se však do letadla zachytil odhozený podvozek, Hanna ztratila kontrolu nad strojem a havarovala. Když k ní dorazili záchranáři, seděla prý u stroje se zkrvaveným obličejem a analyzovala průběh nehody.

Pak omdlela. Utrpěla několikanásobnou zlomeninu spodiny lebeční, dvě zlomeniny obličejové části lebky, měla rozdrcený nos a zhmoždění mozku. Léčila se řadu měsíců a v březnu 1943 obdržela Železný kříž. Byla prezentována jako válečná hrdinka a její role v propagandě se stala ještě výraznější.

Propagandistických akcí se Hanna účastnila ráda. Byla velkou nacionalistkou, velice oddanou režimu. Snoubila se v ní naivita a fanatismus. I přes příznivý vztah k nacistickým špičkám prý nicméně nebyla antisemitkou. Odsuzovala křišťálovou noc a útlak neárijců, což mělo údajně základ v tom, že to její rodina posoudila jako činy odporující křesťanským zásadám.

Jenže když se k Reitschové dostaly informace o existenci vyhlazovacích táborů, snadno se nechala ukonejšit od Heinricha Himmlera, že prý to jsou pomluvy. Himmlera i Hitlera obdivovala. Fanatismus se pak projevil i v děsivém projektu, jehož realizaci prosazovala.

Mladí, odhodlaní sebevrazi

Její nápad souvisel s vývojem známé "zázračné" zbraně Vergeltunswaffe - V1. Tato střela s plochou dráhou letu byla dálkově ovládána, Hanna ale prosazovala, aby byla, pro lepší zaměření cíle, řízena člověkem. Člověkem, který během akce zemře - obětuje se pro vlast.

Plán u nacistických špiček nevzbudil velké nadšení, nakonec však, i díky pomoci Otty Skorzenyho, dosáhla povolení k sérii zkoušek s upravenými stroji.

Účastnilo se sedmdesát dobrovolníků. Hanna se údajně netajila názorem, že by stroj měli pilotovat mladí vojáci, a odmítala, aby stroj řídili trestanci či nemocní lidé - to považovala za nečestné. Projekt nakonec neměl dlouhého trvání, mimo jiné proto, že informace o sebevražedných misích unikly ven a vzbudily znepokojení.

Pětadvacátého dubna 1945 byla Reitschová generálplukovníkem Robertem von Greimem povolána, aby s ním doletěla do obklíčeného Berlína. Reitschovou nevázala vojenská přísaha a jednalo se o nesmírně riskantní plán, přesto souhlasila.

Cesta to byla dobrodružná. Němci měli tehdy pod kontrolou už jen jediné berlínské letiště, Gatow, Sověti pronikali do středu Berlína. Část cesty strávila Reitschová schoulena v zadní části trupu letadla, neboť vepředu pro ni nebylo místo. I s Greimem, který byl v průběhu cesty zraněn, se do Hitlerova krytu v říšském kancléřství dostali 26. dubna večer.

Strávili tam dva dny, během nichž se Reitschová hodně přimkla k Magdě Goebbelsové a jejím dětem. Osmadvacátého dubna dostali příkaz opustit bunkr a vyhledat a zatknout Himmlera, kterého Hitler obvinil ze zrady poté, co se dozvěděl, že hodlá vyjednávat o separátním míru.

Reitschová a Greim si s sebou odnesli i dvě ampulky s jedem pro případ, že by během riskantního putování padli od zajetí. Vzali s sebou některé dokumenty a také dopisy na rozloučenou - od Evy Braunové pro sestru Gretl, Goebbelsová pak poslala psaní na rozloučenou pro svého syna z prvního manželství Haralda Quandta.

Když odlétali z Berlína, pokusili se je Sověti sestřelit. Předpokládali, že utíká Hitler.

Ovšem Reitschové i Greimovi se podařilo uniknout. Přistáli v Rechlinu a Reitschová později Greima, kterého Hitler v Berlíně jmenoval šéfem luftwaffe, s obtížemi dopravila do Plönu. Tam sídlil admirál Karl Dönitz. Zpráva o německé kapitulaci je o několik dnů později zastihla v rakouském Zell am See.

Velká rodinná tragédie

Tam byli zajati Američany a Reitschová zažila osobní tragédii. Zjistila, že velká část její rodiny, která v únoru prchla právě k Salcburku, zemřela den před příchodem Američanů.

Sebevraždu spáchali jak Hannini rodiče, tak mladší sestra Heidi, a zemřely i její čtyři děti. Vyděsily je zvěsti, že Američané předají německé uprchlíky do sovětských rukou. Hannu to zdrtilo, nějakou dobu dokonce uvažovala o sebevraždě. Nakonec však - na rozdíl od Greima, který se zabil 25. května - kapsli s jedem nevyužila.

Co se jejího pobytu v zajetí týče, podmínky měla dobré. Byla ochotná mluvit, a právě z její výpovědi vznikla zpráva o posledních dnech života Adolfa Hitlera. V internaci strávila 18 měsíců a na rozdíl od von Brauna odmítla nabídku na vstup do amerických služeb.

Po válce jí nicméně pomohlo, že se nikdy nestala členkou NSDAP. Zároveň však až do smrti neskrývala svůj pozitivní vztah k nacionálnímu socialismu. Vůbec se jí také nelíbilo, že nemůže veřejně nosit připnutý Železný kříž, protože na toto ocenění byla velice hrdá. Protestovala také proti různým senzačním interpretacím jejího pobytu v Hitlerově bunkru.

Létala v Ghaně

V 50. letech pokračovala Reitschová ve své letecké kariéře. V roce 1952 získala ve Španělsku bronzovou medaili v plachtění, dvě léta nato se stala plachtařskou mistryní Německa. V 60. letech vedla několik let plachtařskou školu v Ghaně.

Počátkem 60. let se také na pozvání starého přítele von Brauna vydala do Spojených států, kde navštívila raketové centrum v Huntsville. V Americe pak o svých profesních zkušenostech přednášela také v roce 1975 před více než tisícovkou zkušebních pilotů. Během svého života se stala první pilotkou tryskového letadla, vrtulníku i rakety a vytvořila řadu rekordů v kategorii žen.

Nikdy se nevdala. I jako dospělá měla velice blízký a silný vztah se svou matkou a není nic známo o jejich partnerech.

Pár let před smrtí přijala rakouské občanství. Ve svých 67 letech podlehla 24. srpna 1979 ve Frankfurtu nad Mohanem infarktu myokardu.