Do čela rezortu kultury má za ČSSD nastoupit bývalý ministr zahraničních věcí a aktuálně předseda sněmovního zahraničního výboru Lubomír Zaorálek. Není dnes asi zkušenějšího aktivního politika, kterého by sociální demokracie ve svých řadách měla.

Pokud předseda strany Jan Hamáček potřeboval narychlo sehnat někoho, kdo má zkušenosti s vedením ministerstva a kdo je celkově politicky zdatný, volba bývalého místopředsedy ČSSD je v tomto smyslu sázkou na jistotu. Zaorálkův návrat na ministerský post je především dokladem toho, že sociální demokraté se dostali do úzkých a nejsnadnější pro ně je spolehnout se na zkušeného kádra. Není to poprvé, co Zaorálka takhle použili.

Když se v roce 2017 tehdejší premiér Bohuslav Sobotka rozhodl odejít z postu stranického šéfa, vedl Zaorálek partaj do sněmovních voleb. Nyní by měl někdejší předseda Poslanecké sněmovny posílit ČSSD ve vládě. Hamáčkovi a spol. se taková posila určitě hodí, byť nasazení Zaorálka svědčí o krizovém managementu a je přiznáním personální slabosti sociální demokracie.

V každém případě není rezort kultury něčím, s čím by měl mít vrcholný sociálnědemokratický politik, jehož politické angažmá ve vysokých funkcích trvá už třetí dekádu, větší problém. Přesto je velká škoda, že sociální demokracie nedala šanci někomu jinému a z celkem logických a pochopitelných důvodů nakonec sáhla po Zaorálkovi.

Televizní dramaturg a elementární odborné předpoklady

Prezident Miloš Zeman konstatoval, že původně navržený Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury, a není z toho důvodu odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury. Zeman proto Hamáčka požádal, aby mu prostřednictvím premiéra navrhl jiného kandidáta, který by splňoval "alespoň elementární odborné předpoklady".

Těžko říct, co si pod nimi představit, ale asi je možné si je nadefinovat tak, aby je Zaorálek splňoval a Šmarda nikoli. Bývalý ministr zahraničních věcí je například členem sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, v 80. letech pracoval jako dramaturg v Československé televizi Ostrava a jako dlouholetý poslanec, předseda a místopředseda dolní komory parlamentu se problematice kultury v nějaké podobě věnoval.

U Zaorálka je pozoruhodná jiná věc. Jedná se sice o jednu z důležitých postav polistopadové sociální demokracie a ČSSD dnes nemá nikoho (pokud sem nezahrneme bývalého premiéra Vladimíra Špidlu, který už významné politické posty nezastává, ačkoli z veřejného života se nikdy zcela nestáhl), kdo by dokázal stejně dobře formulovat sociálnědemokratický program, byl dovedným rétorem a nebyly žádné pochyby o tom, že vyznává hodnoty sociální demokracie, a přitom měl takové zkušenosti jako Zaorálek.

To vše je však zároveň i jeho nevýhoda. Zaorálkův nástup na ministerstvo kultury je možné vnímat jako krizové řešení, kdy sociální demokracie nikým spolehlivějším a schopnějším, co se týče zvládání politického řemesla, nedisponuje.

Na druhou stranu je Zaorálek pravý opak toho, co strana ve skutečnosti potřebuje, aby se pohnula z místa, měla šanci dál působit ve vysoké politice a přitáhla k sobě voliče. Bývalý místopředseda ČSSD se věnuje politice od roku 1990, kdy byl nejprve krátce poslancem Federálního shromáždění, posléze šest let radním v Ostravě a od roku 1996 (s krátkou pauzou v roce 2013, kdy se rozpustila dolní komora), je až doteď dlouhých 23 let poslancem. Řadu roků strávil ve vedení sněmovny a devět let byl místopředsedou ČSSD.

Nelze mu upřít značné zásluhy, ale ani spoluodpovědnost za stav, ve kterém se partaj nachází. Kromě toho se doba posunula, sociální demokracie potřebuje změnu a její součástí musí být i nové tváře na viditelných místech - a nejen to. V podobě ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové a ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka a stranických místopředsedů (kromě Maláčové, Petříčka a Šmardy mezi ně patří také poslanec Ondřej Veselý) se o to ČSSD očividně snaží, což je určitě krok správným směrem, samo o sobě to však nestačí.

Být lidem na očích za každou cenu

Sociální demokraté by potřebovali něčím přebít image strýců a partajníků a partajnic vzešlých ze stranických sekretariátů. Jedna věc je vystrčit do popředí mladší a neokoukané politiky a političky. Druhá věc je rétorika, způsob vystupování a dojem, který lidé vytvářejí navenek, i to, nakolik se dovedou prezentovat jako někdo, kdo řeší aktuální problémy, jde s dobou a zároveň má vize a nápady reagující na to, co nám teprve hrozí a co pravděpodobně přijde.

U některých politiků, kterým se právě tohle daří, může jít o pěknou fasádu, za kterou už nic dalšího není, která je bez obsahu. Bohužel, dnešní politika je z velké části postavená na dojmech, pocitech a předstírání. Jediná útěcha je, že kdo balamutí příliš a vytváří emoce, které nemají žádný reálný základ, na to dříve či později dojede.

Sociální demokraté mají se svým působením navenek problém dlouhodobě a rozhodnutí navrhnout na ministra kultury Zaorálka je v tomto smyslu krokem zpátky. Je pravda, že po něm předseda ČSSD sáhl až jako po druhé volbě, když starosta Nového Města na Moravě Šmarda neprošel přes hlavu státu.

To už je ale na sociálních demokratech, za jakou cenu se rozhodli ve vládě vedené Andrejem Babišem zůstat. Chtěli do ní, protože se báli, že v opozici budou neviditelní. Neměli by ale zapomínat na to, že minimálně stejně důležité jako to, zda je člověk na očích, je také to, jak se prezentuje a zda je schopný být na očích takovým způsobem, aby mu to k něčemu bylo. V opačném případě není od věci se schovat do té doby, než se dovede projevovat tak, aby to mělo pozitivní efekt.

Občané se stříbrnou lžičkou u úst a ti ostatní

Kromě toho je dobré připomenout, že Maláčová a Petříček se stali ministry až v důsledku toho, že selhal ten, kdo měl být ministrem původně. V případě ministerstva práce a sociálních věcí to byl Petr Krčál, který však z pozice ministra rezignoval kvůli podezření, že jeho bakalářská práce byla plagiátem. Petříček se pak do čela ministerstva zahraničních věcí dostal jako náhrada za Miroslava Pocheho.

Maláčová a Petříček se tak do svých funkcí dostali spíše jako řešení mimořádné situace než kvůli tomu, že by sociální demokraté chtěli změnit to, jaký dojem strana navenek vyvolává. A nakonec to stejně k výraznější proměně nevedlo. Nástup Zaorálka je rovněž řešením mimořádné situace. Je fajn, že první volbou byl Šmarda, nicméně výsledek je, jaký je.

Je velká otázka, jestli vůbec je v silách sociální demokracie se prezentovat jinak, než jak se prezentuje. Úkol to není jednoduchý ani náhodou. Pokud ministryně a místopředsedkyně strany Maláčová ve svém článku ke státnímu rozpočtu na příští rok, který v srpnu vyšel v deníku Právo, píše, že dokáže naplánovat výdaje resortu práce a sociálních věcí tak, "aby se kvalitně žilo i těm, co se nenarodili se stříbrnou lžičkou u úst", je to obraz, který pochází z úplně jiné doby a působí velmi starodávně.

Ne že by stříbrný kus příboru jako symbol bohatství přestal být zcela srozumitelný, ale je stejně archaický jako skoro celé politické aranžmá sociálních demokratů. Kdo z bohatých lidí má dneska doma stříbrné nože, vidličky, lžíce a lžičky? Možná jde ČSSD právě o starší voliče, ke kterým třeba obrázek stříbrné lžičky promlouvá. Zatím to však nevypadá, že by se tuhle voličskou skupinu dařilo sociální demokracii nějak více přilákat. Samozřejmě je to drobnost a nadsázka, ovšem charakteristická.

Těžko se věří tomu, že pod vedením předsedy Hamáčka se strana k nějakým větším změnám svého stylu a obsahu odhodlá. Drobné pokusy, jako byl ten se Šmardou, lze přivítat, přestože nevyšel. Se Zaorálkem jako ministrem kultury toho ČSSD asi mnoho nezkazí, je ale spíše záplatou díry, která vznikla, než budoucností sociálnědemokratické politiky u nás.