Proti Hitlerovi se už od konce 30. let formovala skupina nazývaná Schwarze Kapelle (Černá kapela nebo Černý orchestr). Skládala se z desítek lidí, vyšších činitelů armády a rozvědky, napojených na konzervativní kruhy a aristokracii. Jednalo se často o nacionálně založené Němce, kteří se i podíleli na vzestupu Hitlera, nakonec se však rozhodli postavit proti němu a usilovat o jeho odstranění.

Někteří kvůli znovuzískání moci, snaze ukončit válku a vytvoření konzervativní vlády, zároveň však část spiklenců odsuzovala zločiny páchané na Židech a válečných zajatcích.

Členové Schwarze Kapelle se v létě 1944 Hitlera zdaleka nesnažili zabít poprvé. V březnu 1943 například přepravili bombu do letadla, jímž Hitler letěl z velitelství armády ve Smolensku. Ovšem bomba doslova zamrzla.

O něco později měl, opět v režii Schwarze Kapelle, Hitler zahynout při výbuchu bomby během výstavy zbraní v berlínském muzeu.

Vše zpočátku vypadalo dobře. Ovšem führer opustil budovu dříve, než se předpokládalo, a spiklenci tudíž plán stopli. Klíčová postava této akce Rudolf von Gersdorff byl "uklizen" na východní frontu, aby unikl podezření. Přežil válku a zemřel v roce 1980.

Válka se v roce 1944 pro Německo vyvíjela čím dál hůř - na východní frontě se na wehrmacht valily ofenzivy Rudé armády, po 6. červnu 1944 byla po vylodění Spojenců v Normandii otevřena druhá fronta. Snahy zlikvidovat Hitlera a uzavřít mír se Spojenci opět sílily.

Nástup hraběte bez ruky a oka

Již v roce 1943 se do kontaktu s důstojníky Schwarze Kapelle dostává Claus Schenk von Stauffenberg, který o něco později převzal jednu z klíčových úloh v plánování takzvané Operace Valkýra. Mezi další ústřední organizátory atentátu patřili Ludwig Beck, Hans Oster, Erwin von Witzleben, Carl Friedrich Goerdeler, Henning von Tresckow, Friedrich Olbricht a Werner von Haeften.

Claus hrabě von Stauffenberg se narodil 15. listopadu 1907 do šlechtické rodiny v Bavorsku. Byl z dvojčat, jeho bratr Konrad Maria však zemřel pouhý den po narození. Hrabě von Stauffenberg měl ještě další dva bratry, též dvojčata - Alexandra a Bertholda. Právě Berthold se s ním o více než 30 let později do přípravy atentátu také zapojil.

Clausovi se dostalo solidního vzdělání a dal se na vojenskou kariéru. S Hitlerem původně sympatizoval, byl mimo jiné zastáncem obsazení polského území - ostatně invaze do Polska se osobně zúčastnil.

Zároveň se však nikdy nestal členem NSDAP. A jeho obdiv k Hitlerovi klesal patrně jak vlivem válečných neúspěchů, tak i zpráv o masakrech Židů a vojenských zajatců.

Silně do Stauffenbergova života zasáhly také boje na severu Afriky. V roce 1943 se odsud vrátil v podstatě jako mrzák - bez oka, pravé ruky a několika prstů na ruce levé.

V mnichovské nemocnici se zotavoval čtvrt roku a vážné zranění by samo o sobě zřejmě bylo propustkou z armády. Jenže nakonec se na rodinném panství v Albstadtu dal dohromady a začal působit v tzv. Záložní armádě, kde se rozvíjely jeho vztahy se spiklenci.

Ještě roku 1943 byl pověřen, aby se po plukovníkovi Henningovi von Tresckowovi, kterého poslali na východní frontu, ujal klíčové funkce mezi spiklenci. V roce 1944 se díky jejich podpoře dostal na pozici náčelníka štábu Všeobecného vojskového úřadu v Berlíně.

To neslo zásadní benefit - možnost účastnit se porad s Hitlerem, který se na veřejnosti objevoval stále méně. Původně měl Hitlera zabít generál Helmut Stieff, ten však nakonec couvl. A hrabě von Stauffenberg se rozhodl ujmout se obou částí plánu Operace Valkýra. Zabít Hitlera a pak v Berlíně iniciovat převzetí moci a pozatýkání Hitlerových věrných. Následovat mělo vyjednávání se Spojenci o ukončení války. Nutno však podotknout, že podmínky a nároky spiklenců v rámci potenciálního míru byly, co do územní rozlohy Německa, značně přehnané.

Cesta k atentátu

První dva pokusy odstranit Hitlera, ale také Heinricha Himmlera a Hermanna Göringa nedopadly - tedy ani se neuskutečnily. První pokus připadl na 11. července. Tehdy hrabě von Stauffenberg propašoval bombu na jednání v Berchtesgadenu.

Nespustil ji proto, že na jednání chyběl Himmler. O čtyři dny později byli ve Vlčím doupěti všichni, kdo měli zemřít, jenže Hitler opět neplánovaně odešel o něco dříve. Třetí pokus tudíž připadl právě na 20. červenec.

Rutinní porada se namísto bunkru konala ve srubu, krátce po poledni. Hrabě von Stauffenberg s Wernerem von Haeftenem na záchodě připravili bombu k odpálení. Do kufru vložili kilo trhaviny. Původně jí měli nachystat dvakrát tolik, ale zasáhla časová tíseň - von Stauffenberg se musel vrátit k jednacímu stolu.

O něco později postavil Stauffenberg kufřík pod stůl blízko Hitlera. V důsledku svých válečných zranění hůře slyšel, proto si vydobyl, že nebude od Hitlera daleko.

Vzápětí se však omluvil, že musí k telefonu, a místnost opustil. Předpokládá se, že plukovník Heinz Brandt kufřík bezděčně odsunul za masivní nohu konferenčního stolu. Vůdci tak zachránil život a sobě podepsal rozsudek smrti.

Bomba vybuchla ve 12:42. Okamžitě zabila stenografa, Brandtovi utrhla nohu. O den později v nemocnici zemřel a výbuch zabil i další dva důstojníky. Hitler přežil s prasklým bubínkem, zraněnýma nohama a dočasně ochromenou rukou.

Když odcházející von Stauffenberg slyšel výbuch, byl si jistý, že Hitler a další nepřežili. Odletěl do Berlína, kde začal s dalšími spiklenci organizovat převzetí moci. Obsazovali klíčová místa, zatýkali Hitlerovy příznivce. Jenže během odpoledne bylo stále jasnější, že Hitler přežil další atentát, a kolem spiklenců se začala stahovat smyčka.

Tisíce zatčených a popravených

Vpodvečer byli vzbouřenci na příkaz samotného Hitlera obklíčeni. Vrchní velitel Záložní armády, Friedrich Fromm uspořádal v obklíčení vojenský soud a po půlnoci byli čtyři aktéři atentátu - von Stauffenberg, von Haeften, generál Friedrich Olbricht a plukovník Albrecht Mertz von Quirnheim zastřeleni. Později však do štábu vnikly jednotky SS a popravy, prozatím, zastavily.

Po nevydařeném atentátu se rozjely procesy, dirigované i nechvalně proslulým soudcem Rolandem Freislerem. Celkově bylo zatčeno na sedm tisíc lidí a 4980 jich šlo na popraviště, včetně Bertholda von Stauffenberga. Ten patřil mezi ty, kdo byli zabiti obzvlášť mučivým způsobem - takzvaným pomalým škrcením.

Fromm v procesu dostal trest smrti zastřelením. Henning von Tresckow se na východní frontě poté, co se dozvěděl o neúspěchu atentátu, zabil sám.

Příbuzní spiklenců skončili v koncentračních táborech a ve vězení, včetně von Stauffenbergovy manželky Niny. Ta v době atentátu čekala jejich páté dítě, které porodila ve věznici počátkem roku 1945. Děti byly umístěny do sirotčince pod cizím jménem, Nina se s nimi znovu setkala až po konci války. Svého muže přežila o mnoho roků, zemřela v roce 2006 ve 92 letech.

Poslední z přeživších z širšího okruhu spiklenců, Ewald Heinrich von Kleist, zemřel v roce 2013 v 90 letech. Měl být klíčovou osobou jednoho z předchozích - a odvolaných - atentátů, v červenci pak byl původně pověřen přinesením bomby na místo činu, čehož se však von Stauffenberg nakonec ujal sám. Po neúspěchu operace Valkýra byl zatčen a poslán do koncentračního tábora, kde strávil několik měsíců. Jeho otce popravili.

Hon po červencovém atentátu dopadl i na polního maršála Erwina "Pouštní lišku" Rommela. Poté, co na něj padlo podezření, že byl ve spojení s atentátníky, dostal na vybranou - buď proces a obvinění z velezrady, nebo sebevražda. Zvolil sebevraždu a spolkl kyanidovou kapsli. To, zda se na přípravách atentátu podílel, nebo co o nich věděl, je dodnes nejasné.

V roce 2008 byl o akci natočen film Valkýra.

zdroj: YouTube