Pro tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana to bylo pravděpodobně nejtrpčí možné vítězství. Jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) sice získala 41 procent hlasů a jednoznačně tak porazila druhého v pořadí, Republikánskou lidovou stranu (CHP). Jenže to nestačilo ani na nadpoloviční většinu poslanců, kterou AKP měla už od roku 2002. Poprvé za 13 let tak nebude moct vládnout sama.

Měl to být přitom triumf, alespoň tak si to Erdogan představoval, když přišel s novou fází turecké historie. AKP měla podle prezidentova scénáře získat alespoň třípětinovou nebo ideálně dvoutřetinovou většinu v parlamentu, aby mohlo dojít ke změně ústavy a Erdogan by se tak chopil výjimečných pravomocí.

Mělo to být definitivní potvrzení přechodu Turecka k systému vlády jednoho člověka, kterému se ne nadarmo začalo v posledních letech přezdívat sultán. V cestě ke snu měla Erdoganovi pomoct nejvyšší hranice pro vstup do parlamentu na světě, nastavená v Turecku na rekordních 10procent - propadlé hlasy v něm z velké části připadají vítězné straně.

Jenže desetiprocentní hranice zklamala, když ji dokázala překročit Erdoganova noční můra, Lidově demokratická strana (HDP). Je to poprvé v turecké historii, kdy převážně kurdské hnutí tuto hranici překonalo a nebylo nutné jako v minulosti spoléhat pouze na úspěchy jednotlivých nezávislých kandidátů.

HDP je vůbec fenomén letošních voleb. Pod vedením předsedy Selahattina Demirtase získala kurdská strana celonárodní apel díky svému modernímu programu, zaměřenému na ochranu všech menšin, zdaleka ne jen té kurdské.

HDP se ve volebním manifestu zasazovala za Armény, Araby nebo křesťany, obhajovala nejhlasitěji práva žen a jejich ochranu proti diskriminaci a také homosexuály a transsexuály, což je v konzervativním Turecku naprostá rarita. Není divu, že byl Demirtas pod neustálým útokem ze strany Erdogana a příslušníků jeho AKP.

Mimo jiné byla zpochybňována jeho víra v Boha nebo byl obviňován ze spiknutí s nepřáteli státu. V souladu se svým chováním z posledních let a také vzhledem k dlouhodobě stoupající popularitě HDP se Erdogan rozhodl sáhnout k té nejtvrdší možné munici, aby prosadil svou.

Předvolební kampaň byla tedy plná bezprecedentních útoků, přičemž v popředí stála idea silného, nacionalistického a věřícího Turecka reprezentované AKP, proti kterému bojují odpadlíci a zvrhlíci z opozičních řad. Média spřátelená s vládní stranou se nebála třeba opakovaně vytahovat nijak neprokázanou spekulaci o erotickém videu, které měla natočit prominentní členka HDP.

Předseda strany Demirtas byl zase označen za "zoroastriána", tedy příslušníka starého perského náboženství, čím se měl naznačit jeho falešný vztah k islámu.

Nezabralo to – a Erdogan naopak ztratil velkou část především zbožných Kurdů, která pro něj v minulých volebních obdobích pravidelně hlasovala. Zásadně k tomu bezpochyby přispěla "zrada" Kobani, kurdského města obleženého Islámským státem (IS), které bylo Turecko ochotné nechat padnout a neustupovalo ani mezinárodnímu tlaku na poskytnutí pomoci.

Mnoho Kurdů včetně kurdských médií naopak naznačuje, že Erdogan kvůli odporu ke Kurdům podporuje IS a dodává jim zbraně. Rétorika Islámského státu a tureckého prezidenta si ostatně nejsou tak vzdálené.

To vše přispělo k bezprecedentnímu úpadku podpory na kurdských územích, kde AKP v posledních měsících ztratila také přízeň významných klanů, do značné míry stále rozhodujících o volebních výsledcích ve svých regionech.

Prakticky každý týden se objevovaly zprávy z radnic na východě země, kde zastupitelé nebo celé městské rady hromadně opouštěli vládní stranu a vstupovali do HDP. To s podporou zmiňovaných menšin a liberálně orientovaných vrstev společnosti stačilo k pohodlnému vstupu do parlamentu.

Erdoganův sen "superprezidentství" je nyní v troskách a neúspěšný sultán se musí vyrovnat s parlamentem, kde nemá ani prostou většinu. CHP i HDP mezitím stačily kategoricky vyloučit případnou koaliční spolupráci. Zbývá tedy Nacionálně činná strana (MHP), která stojí ještě napravo od vládní AKP, i když bez náboženské rétoriky.

Předseda MHP Devlet Bahceli koalici před volbami vylučoval a je zjevné, že sympatie k autoritářskému stylu vlády současného prezidenta nemá. "Koalice s AKP není na programu dne," prohlásil v květnu Bahceli.

MHP nesouhlasí ani se změnou ústavy a s Erdoganem nemá o nic lepší vztahy než ostatní členové opozice. Přesto je taková koalice tím nejpravděpodobnějším scénářem - scénářem, který by téměř s jistotou znamenal úplné ukončení mírového procesu s Kurdy a obnovení nepokojů na východě země.

Mluví se také o předčasných volbách, které by AKP poskytly dostatek času na další útoky na konkurenční kandidáty a nedostatečně loajální média, jak tomu bylo průběhu celé volební kampaně.

K vyhlášení předčasných voleb stačí stačí bránit sestavení vlády, která se musí dát dohromady do 45 dní po vyhlášení volebních výsledků. Erdogan by se mohl uchýlit k masivnímu falšování hlasů, jak se o tom spekulovalo už nyní.

A pak je tu scénář "Všichni proti Erdoganovi", kdy by mohlo dojít na menšinovou vládu CHP a MHP s podporou HDP. Problém tkví v neochotě nacionalistů spojit se s převážně kurdskou stranou i v rozdílných pozicích například na otázku členství v Evropské unii, které MHP striktně odmítá.

Erdogan sám však může být dostatečným pojítkem mezi různými směry opozice. Historické precedenty podobného účelového spojenectví v Turecku existují.