Přímými protivníky tohoto konfliktu byli zpočátku pouze vojáci jihokorejské a severokorejské armády. Zakrátko se na straně napadeného státu v rámci akce Organizace spojených národů (OSN) proti agresi vojensky angažovaly Spojené státy a dalších 15 zemí.

Rada bezpečnosti OSN tehdy za absence zástupce Sovětského svazu a Čínské lidové republiky odhlasovala, že agresorem je Severní Korea a vyslala na pomoc napadené Korejské republice vojenské sbory vedené USA.

Ani Korejská lidová armáda nezůstala bez spojenců. Na podzim roku 1950 se do bojů zapojili čínští "dobrovolníci", kterých podle dostupných informací byly nakonec snad až dva miliony. Sovětský svaz zase vyslal piloty v čínských uniformách kvůli utajení. 

"Těžké zbraně ohlásily invazi – útok sedmi pěších divizí, podporovaných 150 tanky T-34 sovětského původu. První úder byl vedený 89 000 vojáky," píše se v knize Korejská válka 1950-1953 Roberta J. Dvorchaka a dopisovatelů agentury Associated Press (Jota, Brno 1996).

Komunisté měli přitom v záloze další tři divize o 23 tisících mužů. Proti útočníkovi stály čtyři slabé jihokorejské divize s 38 tisíci mužů. Jihokorejci neměli ve výzbroji žádné tanky ani těžké dělostřelectvo. Bezprostředním cílem severokorejského útoku bylo jihokorejské hlavní město Soul, vzdálené jen asi 50 kilometrů od hranic mezi oběma korejskými státy. Soul padl do rukou komunistů během prvních čtyř dnů války.

Pozoruhodná byla reakce tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana na špatné zprávy z korejského bojiště, které si vyslechl od ministra zahraničních věcí USA Deana Achesona: "Deane, za každou cenu ty čubčí syny musíme zastavit."

Agresor byl nakonec zastaven. Korejská válka, která se protáhla na celé tři roky, se vyvíjela se střídavými úspěchy na obou stranách. Jen Soul byl dvakrát obsazen a pak zase osvobozen. Po celou dobu panovala hrozba, že boje přerostou v celosvětový konflikt s použitím zbraní hromadného ničení. K jadernému konfliktu naštěstí nedošlo, přesto byly ztráty na životech obrovské. Počty mrtvých civilistů jdou do milionů. Americké ztráty se odhadují na 400 tisíc zabitých, zraněných a nezvěstných.                              

Severokorejský teror

Obyvatelstvo Severní Koreje žije již 70 let v podmínkách, jaké si Evropan dovede jen těžko představit. Perzekuce řadových občanů, včetně veřejných poprav za kdejaký přestupek, se jen těžko dají přesněji zjistit.

Jako příklad "zločinu" trestaného smrtí může posloužit i to, že někdo na ulici náhodně zvedne ze země leták s protirežimním textem dopravený do KLDR horkovzdušným balonem z jihu poloostrova. Mimořádně přísně zakázané je v KLDR také "šíření náboženské propagandy", což ve skutečnosti znamená například pouhé vlastnictví bible. Jedinými povolenými božstvy jsou zakladatel státu Kim Ir-sen, jeho syn Kim Čong-il a nyní i nejmladší Kim. 

Aktivisté v Jižní Koreji, kteří často pocházejí z řad uprchlých Severokorejců, opakovaně posílají na sever balony s nákladem letáků, jednodolarových bankovek a v poslední době také DVD nosičů s oblíbenými jihokorejskými telenovelami. Zprávy o perzekucích se opírají většinou o informace jihokorejské tajné služby, která má na severu své agenty. Tyto informace ale nelze vždy dostatečně ověřit.

Nejnovějším důkazem severokorejského teroru je případ amerického studenta Otto Warmbiera, který byl před rokem a půl odsouzen k patnácti letům nucených prací za odcizení propagačního letáku, který si chtěl nechat na památku a vzít si ho zpátky do USA. Dvaadvacetiletý americký vysokoškolák za to zaplatil životem. Severokorejské úřady ho sice z vězení propustily, ale v kómatu a s těžkým poškozením mozku. Zemřel několik dní po návratu do Ameriky.

Popravy se v KLDR samozřejmě nevyhnou ani "nejvyšším patrům". V prosinci 2013 tak byl popraven strýc mladého severokorejského vůdce Čang Son-tchek, který mu pomáhal převzít po smrti otce, Kim Čong- ila, vedení státu.

K popraveným z poslední doby patří rovněž severokorejský ministr obrany Hjon Jong-čchol, který měl údajně usnout během vojenské přehlídky a zachoval se tak ke svému vůdci neloajálně. Skutečný důvod exekuce provedené protileteckou zbraní ale byl nejspíš úplně jiný. Letos v únoru byl na letišti v malajsijském Kuala Lumpuru zavražděn starší bratr severokorejského vůdce Kim Čong-nam. Stopy vedly do KLDR.

Čeští komunisté a severokorejský totalitní režim

Vztahy mezi vládnoucími komunisty v bývalém Československu a severokorejským totalitním režimem byly prakticky po celou dobu velmi vřelé. Diplomatické styky mezi oběma státy byly na základě návrhu severokorejského ministerstva zahraničních věcí navázány 21. října 1948. O kladném rozhodnutí naší vlády informoval telegramem svého rezortního kolegu Pak Chen Jena tehdejší československý ministr zahraničí ČSR Vladimír Clementis.

Od ustanovení československého diplomatického úřadu uběhly pak ještě téměř dva roky. Korejské vyslanectví v Praze vzniklo až v červenci roku 1951. Přátelské vztahy obou států socialistického tábora se postupně utužovaly.

Jejich vrcholem byla setkávání nejvyšších stranických a státních představitelů obou zemí. Tou poslední významnou akcí vzájemného "přátelství" byla návštěva nejvyššího představitele KLDR v Praze. Severokorejský diktátor Kim Ir-sen přijel počátkem června 1984 v rámci své cesty po zemích východní a střední Evropy speciálním obrněným vlakem do Prahy. Letadlem se stejně jako jeho syn Kim Čong-il bál cestovat.

Jak tehdy ukázala Československá televize, soudruha Kim Ir-sena vítaly nadšené davy Pražanů, které lemovaly celou trasu kolony vozidel z Hlavního nádraží až na Pražský hrad. Mnozí lidé přitom mávali severokorejskými vlajkami a portréty soudruhů Gustáva Husáka a Kim Ir-sena. Ještě předtím se před budovou pražského Hlavního nádraží uskutečnila vojenská přehlídka čestné jednotky Československé lidové armády.

I v dnešní době někteří čeští komunisté nostalgicky vzpomínají na zašlou slávu československo-severokorejských vztahů pořádáním výstav či besed o této zdevastované zemi. Místopředseda KSČM Petr Šimůnek uspořádal v sídle komunistické strany v únoru 2015 výstavu o "životě a díle" již zesnulého diktátora Kim Čong-ila.

Na první polovinu července plánuje český fanoušek severokorejského režimu Lukáš Vrobel, který nedávno pobýval v KLDR, v jednom z komunistických sekretariátů v Praze besedu o této poslední baště stalinismu. Severní Koreu považuje za nejpokrokovější zemi světa s velmi vyspělým sociálním systémem založeným na společenském vlastnictví.

Co by mu na to řekli řadoví občané Severní Koreje, kteří musí denně vzdávat hold svému "věčnému" prezidentovi Kim Ir-senovi i jeho "geniálnímu" vnukovi Kim Čong-unovi, se nedozvíme. S cizinci se totiž řadoví Severokorejci nesmí vůbec bavit.

KLDR a Jižní Korea jsou velmi rozdílné země

Když během korejské války američtí vojáci pod velením generála Douglase MacArthura sváděli s korejskými a čínskými komunisty nelítostné boje, těžko si někdo dokázal představit, že o několik desítek let později bude korejský národ žít v tak odlišných podmínkách.

Jižní Korea se s přibližně 50 miliony obyvatel po překonání období vojenských diktatur vyvinula v demokratický a ekonomicky velmi prosperující stát. Naopak pětadvacetimilionová severní KLDR je po sedmdesátileté totalitní vládě rodinného klanu Kimů ekonomicky zdevastovaná a její občané s výjimkou úzké skupiny vedoucích funkcionářů nemají prakticky žádná práva.

Na rozdíl od Jižní Koreje dochází v KLDR rovněž v celosvětovém měřítku k vůbec nejintenzivnějšímu pronásledování křesťanů. Věřící jsou mučeni, vězněni i vražděni. Jakékoli soukromé náboženské aktivity mimo státní dohled jsou zakázány. Pokud je někdo přistižen při účasti na tajné akci náboženského charakteru, hrozí mu zatčení a někdy i veřejná poprava.

Podle státního učení čučche je totiž jediným přípustným duchovním systémem v KLDR "kim-ir-senismus". Pronásledovaní křesťané bývají zpravidla obviněni ze špionáže nebo z účasti na jiných nelegálních aktivitách. Podle odhadů se přesto tajných bohoslužeb účastní až 100 tisíc věřících.

Diktátor a opakované provokace

Mladý vůdce Kim Čong-un, který je u moci více než šest let, investuje obrovské prostředky do vývoje jaderných zbraní a nových raketových systémů. Neustále provokuje raketovými testy a výhrůžkami na adresu Spojených států a jejich spojenců.

Není tedy zcela vyloučeno, že pořád ještě relativně málo zkušený třiatřicetiletý samovládce Severní Koreje je k podobným provokacím někým záměrně ponoukán, aby si jeho chybné kroky v zájmu záchrany národa někdo vzal za záminkou k jeho odstranění.