Umělecké studio Mansudae Art Studio leží ve stejnojmenné čtvrti severokorejské metropole Pchjongjangu a zaměstnává více než čtyři tisíce severokorejských umělců a řemeslníků.

Vyrobí vše od propagandistických plakátů přes tradiční malby a tapisérie až po obří sochy z bronzu, které povinně obdivují všichni Severokorejci při pravidelných vojenských přehlídkách.

S rozlohou údajně přesahující 120 tisíc metrů čtverečních je studio založené v roce 1959 zřejmě největším uměleckým výrobním centrem na světě. "Vlastně je to spíš víc kampus než továrna, spíš jako studio," říká Ital Pier Luigi Cecioni, který je výhradním zástupcem závodu pro zahraniční styk.

Právě přes Cecioneho jdou všechny objednávky. A překvapivě i od známých společností a rodin – severokorejští umělci například vytvořili množství děl, včetně obří výšivky pro rodinu Benettonových. Ano, tu rodinu vlastnící známou módní značku.

Afrika je zlatý důl

Nejvděčnějšími zákazníky jsou ale africké státy. Na nich ostatně Mansudae Overseas Projects (Mansudaeské zámořské projekty – MOP) v podstatě vyrostly.

Tradice spadá zhruba do 80. let uplynulého století, kdy tato monumentální díla autoritářského stylu Severní Korea věnovala svým socialistickým přátelům jako diplomatický dar.

Teď už jde ale o byznys a jeden ze způsobů, jak přijít k tvrdé měně. A tak umělci z MOP pracují v Angole, Čadu, Kongu, Rovníkové Guineji, Etiopii nebo Togu.

Podle zimbabwských médií už někde ve skladu čekají dvě obří sochy Roberta Mugabeho připravené na vztyčení po diktátorově smrti.

Velkolepost za dobrou cenu

Známým dílem severokorejských řemeslníků je obří sousoší African Renaissance Monument odhalené v roce 2010 v senegalském Dakaru. Devětačtyřicet metrů vysoký a 22 tun vážící monument stál zhruba 19 milionů euro (53 milionů korun).

Podle některých údajů vysázela vláda peníze v hotovosti, pravděpodobnější je ale verze udávaná BBC, tedy že za to KLDR dostala pozemky, a ty následně prodala za tvrdou měnu.

Spolupráce afrických diktátorů s MOP je výhodná pro obě strany. Zatímco KLDR díky ní přichází k penězům, diktátoři dostanou kvalitní, patřičně velkolepé dílo za poměrně slušnou cenu.

Navíc mají jistotu, že socha bude skutečně odzbrojující, obří a patřičně monumentální, protože Severokorejci mají tento styl zažitý. "Rusové a Číňané už takové věci nedělají. Smysl je jasný – velikost je samozřejmě vše," vysvětluje umělecký kritik William Feaver, proč volba diktátorů padá právě na umělce z KLDR.

Tak trochu asijské rysy...

Jenže najímání levných, byť šikovných Severokorejců na tvorbu pomníků s sebou přináší i nečekané problémy. Tehdejší senegalský prezident Abdoulaye Wade si například stěžoval, že obří postavy v Dakaru mají příliš asijské rysy. Sochaři je tak museli opravit a udělat je více africké…

A ani některé další sochy nejsou podle kritiků zrovna povedené. Třeba socha bývalého mozambického vůdce Samora Machela odhalená v roce 2011 v Maputu mu prý není moc podobná. A bývalý konžský prezident Laurent-Désiré Kabila má zase na sobě oblek a lá Kim.

"Ty sochy vypadají, jako by byly připraveny ke svržení. A vypadají podivně severokorejsky. Mají vyjadřovat osvobození, ale představují selhání důvěry. Kde jsou afričtí umělci a afričtí sochaři, kteří by zvládli lépe podchytit africké vědomí?" ptá se historik Adrian Tinniswood.

Zájemců bude vždy dost

Pochyby o provedení ale nebrání dalším africkým státům využívat služeb Korejců ze studia Mansudae. Nyní třeba kousek od namibijského hlavního města Windhoek vzniká betonový podstavec pro jedenáct metrů vysokou bronzovou sochu Neznámého vojína. Nápadně podobného prvnímu namibijskému prezidentovi Samu Nujomovi, nečekaně...

Pier Luigi Cecioni na zprostředkovávání zakázek severokorejskému státnímu uměleckému studiu nevidí nic špatného, ale případné zájemce o díla raději na oficiálních internetových stránkách Mansudae Art Studia ujišťuje, že všechny obchody jdou přes Itálii a že přímo s KLDR tedy neobchodují…

Raději se soustředí na chválu kvality práce umělců a vzdělání, kterého se jim dostává. "Jejich věk je zhruba od 25 do 65 let a téměř všichni jsou absolventi velmi náročné Pchjongjangské univerzity," píše Cecioni na stránkách studia.

"Mají záviděníhodnou pozici, víte, na rozdíl od západních umělců nemusí mít strach o prodej svého díla, dostávají plat. Ti, které znám, vypadají, že žijí šťastně, cítí se být součástí něčeho většího," řekl s přesvědčením BBC výhradní obchodní zástupce severokorejské galerie.