Oddíly SA pomohly Hitlerovi na cestě k moci. A zásadní roli pro Hitlera hrál i jejich spoluzakladatel a pozdější velitel - Ernst Röhm. 

Röhm, voják z povolání, který za první světové války získal hodnost kapitána, byl nepřehlédnutelná figura. Podsaditý, zavalitý muž se silným krkem přišel již v roce 1914 o část nosu a památky na zranění obličeje si nesl až do konce života.

Byl bezohledný, měl značný organizační talent, čich pro politiku a nenáviděl Výmarskou republiku. Ještě za války si mezi svými spolubojovníky vypěstoval pověst hulváta se sklony k fanatismu, což bylo něco, co po jejím konci bohatě zúročil. Působil ve freikorps a po válce pracoval na velitelství vojenského okruhu VII v Mnichově.

Do Německé dělnické strany, předchůdkyně Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), vstoupil ještě dříve než Hitler. O několik let později skončili oba po pivním puči ve vězení a stali se blízkými přáteli, Röhm byl jeden z mála lidí, který Hitlerovi tykal. Právě Röhm do strany přivedl mnoho válečných veteránů a dobrovolníků z freikorps. 

Bojůvky agresivních hulvátů 

Oddíly SA se vyvinuly z původní sálové ochrany Hitlera během jeho projevů, název získaly počátkem 20. let. 

Po pivním puči byly tyto oddíly oficiálně zakázány, ve 20. letech jim velel Herman Göring. Na přelomu desetiletí, po několikaletém pobytu v Bolívii, byl však Röhm zpátky do Německa povolán samotným Hitlerem, aby SA vedl a reorganizoval. Zatímco dříve byly oddíly SA podřízeny regionálním organizacím NSDAP, nyní byly odpovědné přímo Röhmovi, který se ve vedení obklopil svým přáteli, nebo Hitlerovi.

Počátkem třicátých let posílil SA masivní příval členů. V ulicích rozpoutali silný teror vůči komunistům, sociálním demokratům, Židům a dalším nacistům nepohodlným skupinám. Měli pověst lůzy a rabiátů, spatra na ně hleděli i mnozí kovaní nacisté .

Zatímco v lednu roku 1932 měly SA zhruba 400 tisíc členů, o dva roky později už to bylo dva a půl milionu - zatímco německá armáda měla pouhých sto tisíc. 

Zredukovat počty velitelů 

Oddíly SA se skládaly zpravidla z lidí z nižších tříd a nezaměstnaných, kteří si od nástupu nacismu slibovali rozsáhlou sociální a ekonomickou proměnu - zbavení aristokracie a bohatých majetku a vlastní přilepšení. Poté co se stal Hitler kancléřem, pro ně revoluce nekončila. Naopak, doufali v takzvanou druhou revoluci, o kterou však Hitler a pravicové kruhy neměli zájem. 

Zároveň tu byl další problém - napětí mezi SA a běžnou armádou. Röhm trval na tom, že SA jsou základ revoluční armády, a chtěl se zbavit pruských generálů. Budoucnost měla v tomto ohledu patřit SA, což Hitler odmítal. Celá léta SA viděl pouze jako gangy, které mu měly násilně umést cestu na politický vrchol, nikoliv jako vojenskou sílu.

Hitlerova pozice v té době stále závisela na přízni špiček armády, která ho stále mohla sesadit, a navíc věřil, že jedině profesionální důstojnický sbor dovede vybudovat silné ozbrojené složky. SA hodlal podřídit armádě, Röhm si představoval pravý opak.

Počátkem roku 1934 Hitlerovi přímo navrhl, aby všechny ozbrojené síly - přes Schutzstaffel (SS), SA až po veterány - byly podřízeny ministerstvu obrany, s tím že ministrem by se stal právě Röhm. Pro německé armádní důstojníky to bylo nepřípustné, kromě obecně "špatné" pověsti SA se šířilo stále více zkazek o tom, jak je tato organizace prolezlá korupcí, a také o sexuálních výstřednostech jejích členů. V rámci oddílů kvetly homosexuální vztahy, gay byl ostatně i sám Röhm.

Do toho ochuravěl prezident Paul von Hindenburg, kterému v té době bylo hodně přes osmdesát. Hitler věděl, že bude potřebovat podporu představitelů armády i bohatých příznivců, které znepokojovaly politické preference SA, jak po prezidentově smrti, tak i pro své budoucí plány. To, že udeří na SA byla též příležitost, jak se jim zavděčit.

Na oslabení SA ostatně naléhali i sám velitel německé branné moci Werner von Blomberg a též někteří Hitlerovi spolupracovníci a špičky nacistů - Joseph Goebbels, Heinrich Himmler a Hermann Göring. Agresivní skupiny nebyly po chuti ani Hindenburgovi. V té době stále "dělaly bordel" a napadaly i členy konzervativního křídla NSDAP. 

Členové Himmlerovy SS tudíž rozdmýchali zprávy o plánovaném puči a přípravě takzvané druhé revoluce. Úder, který začal v noci z 29. na 30. června 1934, dostal název Kolibřík a vedle Hitlera ho zorganizovali Himmler, Göring, Goebbels, Rudolf Hess a Reinhard Heydrich. Připravili seznamy lidí, kteří měli zemřít. 

Zemřel i hudební kritik 

Akce byla překvapivá a rychlá. Na konec června Hitler svolal špičky SA do hotelu Hanselbauer v bavorském Bad Wiessee. A právě 30. června sem přijel s jednotkami SS a nechal Röhma a další šéfy organizace zatknout, gestapo a SS pak během následujících dvou dnů zatýkalo a vraždilo i na dalších místech. 

Zatčení byli mnohdy zastřeleni okamžitě, někteří zemřeli naprosto zmateni ohledně toho, co se děje, a jejich poslední slova někdy zněla Heil Hitler. 

Během vraždění však došlo i na likvidaci osob mimo SA, které byly nepohodlné Hitlerovi a dalším vrcholným nacistům. Zabit tak byl například Hitlerův někdejší stranický konkurent Gregor Strasser. Ten se sice už nějakou dobu před čistkou z politiky stáhl, ovšem stále představoval potenciální nebezpečí.

Zda ho zavraždili přímo na rozkaz Hitlera není jasné, umíral však dlouho - poté co jej postřelili, ho nechali vykrvácet v cele. Nacisté zavraždili i bývalého kancléře Kurta von Schleichera a jeho ženu Elisabeth. Hitlerova pomsta pak dopadla i na Gustava Rittera von Kahra, který v roce 1923 nechal potlačit pivní puč. 

Během krvavých čistek však došlo i k jedné tragické záměně, když byl ve svém domě zatčen hudební kritik Willi Schmid. Muže, který se nikdy nezapletl s politikou, odvlekli od jeho ženy a třech malých dětí. O čtyři dny později se vrátilo jeho tělo v rakvi, která nesměla být otevřena, a rodině se přišel "omluvit" Rudolf Hess. Spletli si ho s činovníkem SA téhož jména, který však nakonec také neunikl. Schmidova žena po otřesném zážitku emigrovala do USA. 

"Milost" pro starého přítele 

Sám Röhm dostal možnost zabít se vlastní rukou - v cele vězení Stadelheim mu nechali pistoli s jedním nábojem. Odmítl to se slovy, že pokud má být zabit, ať to přijde udělat Hitler sám. Nakonec ho zastřelili Theodor Eicke, pozdější velitel koncentračního tábora v Dachau, a Michel Lippert.  

Dodnes není jasné, kolik lidí během čistky zemřelo. Oficiální počet udávaný nacisty byl 69, pozdější odhady hovoří o 85 lidech, ale i o několika stovkách mrtvých. 

Oddíly SA nepřestaly existovat, Noc dlouhých nožů jim však zasadila velkou ránu, z níž se organizace již nikdy nevzpamatovala a až do svého zániku v roce 1945 hrála už jen marginální roli. Potlačení SA se však vyplatilo Himmlerově SS a upevnilo pozici armády a samotného Hitlera, kterému se otevřela další etapa cesty k absolutní moci. 

Oficiální zdůvodnění čistky znělo, že byla reakcí na pokus o převrat iniciovaný SA, a pranýřována byla i zhýralost členů organizace, která Hitlerovi tak významně pomohla...