Pro hinduisty je Váránasí, známé také jako Káší či Benáres, jedním z nejposvátnějších míst na světě. Náboženské hinduistické knihy tvrdí, že kdo zde zemře a je zde zpopelněn na břehu řeky Gangy, přeruší jinak věčný koloběh znovuzrození a dojde spásy. Řeku proto lemují nikdy neuhasínající ohně, které při smutečních obřadech spalují těla mrtvých.

Ve městě, které je svým způsobem továrnou na smrt, jsou na zástupy spaseníchtivých připraveni perfektně.

O zařízení zvaném Mumukshu Bhawan by se dalo říct, že jde o jakýsi domov pro seniory. Sice bez pečovatelů, ale ubytovaní si mohou všechny služby – od vaření jídla až po osobní hygienu – objednat. Jde spíš o pension pro movitější kashivasis, jak se říká lidem, kteří do Káší přicházejí zemřít. Přednost dostávají lidé, kteří jsou schopni buď sami, nebo s přispěním rodiny, pokrýt všechny náklady – jak na pobyt v zařízení, tak na lékaře a následně na pohřební rituály.

"Každoročně dostáváme spoustu žádostí, ale vzhledem k omezenému počtu pokojů je nemůžeme všechny přijmout. Nepřijímáme nikoho po 60 let," řekl BBC provozní ředitel VK Aggarwal. Věkové omezení musel pension zavést kvůli tomu, že tu někteří lidé žijí i více než deset let.

Každý kashivasis musí zaplatit "vstupné" v podobě daru v hodnotě zhruba 100 tisíc rupií (32 tisíc korun), podle jeho výše dostane přidělený pokoj, který může – za předpokladu řádného placení měsíčního (poměrně nízkého) nájmu – obývat až do smrti. Ty lepší pokoje jsou vybaveny klimatizací a menší kuchyňskou linkou.

Dva týdny na smrt

Zatímco Mumukshu Bhawan je v podstatě tradiční ubytování pro seniory, existují po městě i zařízení, která jsou určena vysloveně na poslední dny. Mukti Bhawan umožňuje jen krátkodobý pobyt do 15 dní. Pokud nemocná osoba nestihne během té doby umřít, je zdvořile požádaná o to, aby odešla a uvolnila místo dalším čekatelům. Manažer ale může občas udělat výjimku a povolit pár dní navíc.

Mukti Bhawan má však do luxusu a klientského servisu daleko. "Lidé sem přicházejí kvůli pokání. Není to hotel. Na co je potřeba luxusní vybavení jako klimatizace?" říká správce Narhari Shukla. Hosté platí 20 rupií denně (6,5 korun) na pokrytí nákladů na elektřinu a očekává se od nich, že budou trávit dny modlitbami. Přísně zakázané jsou zde hrací karty, sex, konzumace masa, vajec, cibule a česneku, tedy potravin zakázaných některými hinduistickými sektami.

Chudé, kteří si nemohou dovolit ani tento mizivý poplatek, však na ulici nevyženou. "Chudým pomáháme i kupovat dřevo a jiné materiály potřebné pro kremaci. Navíc, jak zde pracuji už tak dlouho, můžu lehce odhadnout, kdy člověk zemře," podotýká Shukla.

A náklady na smrt nejsou věru nízké. Na jeden pohřeb je potřeba 200 až 300 kilo dřeva, jehož cena je na místní poměry hodně vysoká. Kromě toho je potřeba speciální roucho pro nebožtíka, santalové dřevo proti zápachu a rituální předměty. Pohřeb na posvátném místě tedy rozhodně není pro každého Inda.