Příkladů máme kolem sebe plno: Plátna sype z rukávu Jaroslav Faltýnek, Karel Gott, František Ringo Čech, Kateřina Kaira Hrachovcová... Sběratelé jsou za jejich výtvory ochotni dát vysoké sumy - bez ohledu na uměleckou hodnotu. Zřejmě v domnění, že cena obrazů jednou – díky jménu autora - poroste.

Na tom, že se padělají díla světových mistrů štětce, není nic překvapivého. Ale je na pováženou, pokud se falšují obrazy slavných "nemalířů", a to i když jde o mazanice bez jakéhokoliv stylu.

Hitlerovy krajinky zabavila policie

Po světě se například potulují četné obrázky a malůvky, jejichž autorství se připisuje nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi, nebo které přinejmenším nesou jeho podpis. Jejich umělecká kvalita je nevalná a o jejich pravosti lze leckdy pochybovat. Přesto si stále nacházejí kupce.

Berlínská aukční síň Kloss nabízela tři akvarely, signované "A. Hitler" a datované rokem 1910, respektive 1911. Jejich současní majitelé nechtěli být jmenováni, díla ale tentokrát vlastníka nezměnila: německá policie koncem minulého týdne zasáhla a obrazy zabavila s odůvodněním, že jde pravděpodobně o padělky. Prodejní cena za kus se přitom odhadovala na 5000 eur (130 tisíc korun). Nyní malůvky čeká odborná expertíza, a pak se uvidí.

Sama aukční síň Kloss o jejich umělecké hodnotě nemá valné mínění a připouští, že pozornost přitáhly výhradně díky Hitlerově podpisu. "Když se projdete podél Seiny a mrknete se na díla stovky malířů, osmdesát z nich bude mít obrazy lepší,“ hodnotí stručně diktátorovy výtvory mluvčí aukční síně Heinz-Joachim Maeder.

Diktátor, fanatik, malíř a architekt

Hitler se v mládí chtěl stát kumštýřem, pro nedostatek talentu jej ale nevzali na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Přesto se malováním jeden čas živil a celý svůj život se pokládal za umělce a inspirátora architektů. Podle historiků měl třeba ke konci války poněkud úchylnou radost z toho, že bomby mění německá města v hromadu suti. Pokládal to za skvělou příležitost pro uskutečnění svých megalomanských představ o architektonické podobě budoucího Německa, kdy v centru každého města mělo stát obří stranické centrum.

Známá je jeho představa hlavního města světa – Germanie. Méně už se ví o tom, že pověřil architekta Hermanna Gieslera plánem na přestavbu rakouského Lince, kam hodlal k stáru přesídlit, zřídit tu své vlastní muzeum a chtěl zde být následně pohřben v gigantickém mauzoleu. Na model budoucí podoby Lince se prý do sklepa říšského kancléřství v Berlíně chodil několikrát denně zálibně dívat.

Na živobytí to stačilo...

V případě zabavených obrazů v aukční síni Kloss jde o tři krajinky, na nichž jsou dvakrát zachyceny Alpy a jednou Rýn. Podle aukční síně je pozdější diktátor namaloval ještě za svého pobytu ve Vídni. To je však pochybné hned z několika důvodů.

Prodejem akvarelů a kreseb si Hitler vydělával na živobytí od roku 1909 až do první světové války nejprve ve Vídni, od roku 1913 pak v Mnichově. Maloval místní pamětihodnosti, krajinky a velice zřídka i zátiší.

Velkou uměleckou hodnotu ale malůvky neměly, často šlo jen o obkreslené pohlednice. To dokazuje i známý (a pravý) Hitlerův obraz vídeňského náměstí Michaelerplatz, kde jsou zobrazeny postavy v oblečení z počátku 19. století, třebaže se budoucí nacistický vůdce narodil až v roce 1889.

Hitler prodával svou tvorbu přes jistého Reinholda Hanische - většinou podomním obchodníkům, později nejrůznějším vídeňským galériím. Rozsah jeho výtvarné produkce není znám. Každopádně si ale budoucí vůdce prodejem obrázků dokázal vydělat na skrovný nocleh v nejrůznějších ubytovnách, a dokonce mu zbylo i na pravidelné návštěvy oper a operet, i když jen na laciných místech na stojáka.

Odhaduje se, že od konce roku 1909 do zahájení své politické kariéry mohl Hitler vytvořit kolem dvou tisícovek akvarelů a kreseb, většinu z nich během čtyř a půl roku ve Vídni a v Mnichově, pár desítek pak za první světové války v týlu v obsazené severovýchodní Francii a v Belgii.

To by ovšem znamenalo, že přinejmenším ve Vídni a v Mnichově musel zhruba každý den namalovat jeden obraz. Což se při jejich formátu A4, případně i větším, zdá být spíše nepravděpodobné. Musel by totiž pracovat velmi pravidelně a intenzivně, což jsou vlastnosti, které pro něj nikdy nebyly typické.

Jsou to padělky?

Od roku 1983 existuje obsáhlý katalog Hitlerových děl, v němž texaský obchodník Billy F. Price shromáždil 750 Hitlerových obrazů plus odkazů na četné další jeho výtvory, které jsou údajně pravé. Přesto mnozí experti věrohodnost tohoto soupisu zpochybňují.

Při ověřování pravosti obrazů nepomohou ani obvyklá kritéria kunsthistoriků, protože Hitler byl jen průměrně nadaný kopírovač bez vlastního stylu. Jeho zmíněný bývalý obchodní partner Hanisch kromě toho ve dvacátých a třicátých letech usilovně sekal jak Baťa cvičky obrazy podle stejných kritérií jako Hitler, které pak signoval jménem mezitím již známého politického vůdce. Případní pozdější padělatelé si také dávali velký pozor, aby použili historický papír a klasické akvarelové barvy, takže ani v tomto ohledu nelze prokázat falzum.

Pochybnosti o pravosti zabavených obrazů vzbuzuje i signatura "A. Hitler". Není totiž vedena souvislým pohybem štětce, jak by člověk u malíře očekával, ale písmena vypadají, jako by byla napsána jednotlivě. Hitlerův podpis se kromě toho výrazně liší od dochovaných Hitlerových pravých podpisů z roku 1914 a ani neodpovídá jeho rukopisu.

Porovnání se signaturami na jiných Hitlerových obrazech kromě toho dokládá, že nemohou pocházet od jedné a téže osoby. Jednou jde o písmo psací, jindy tiskací, písmena jsou někdy úzká a vysoká, jindy nízká a široká. Obraz Rýna navíc podle signatury údajně Hitler vytvořil v roce 1911, poprvé u Rýna ale byl prokazatelně až 22. října 1914. Postava sedící u vody na obraze nazvaném "Niederthal, Vent" je podle některých názorů údajně raný Hitlerův autoportrét, zobrazující "mistra" při práci, nicméně tuto teorii aukční dům nepotvrdil.

Z uměleckého i historického hlediska jsou obrazy tak jako tak bezcenné, a mají význam jen pro sběratele kuriozit. Kdo si tedy pořídí dílo, jehož autorství je připisováno Adolfu Hitlerovi, musí se smířit s pocitem, že jej klidně mohli prodejci vzít na hůl – a leckdy i v dobré víře, a to bez ohledu na to, jakou částku za čmáranici vyklopil. A že může jít o sumy velké: Za údajný Hitlerův obrázek proslulého zámku Neuschwanstein například v červnu 2015 zaplatil na aukci v Norimberku jistý Číňan 100 tisíc eur (přes dva a půl milionu korun). A rok předtím za namalovanou mnichovskou radnici sáhl nový majitel z Blízkého východu do kapsy ještě hlouběji: pro 130 tisíc eur (bezmála tři a půl milionu korun).