Západ se snaží slepit rozbitou Libyi. Ve vlastním zájmu

ZA OBZOREM - Magazín autor: František Kalenda

Po letech pádu do nicoty se Libyi blýská na lepší časy. Do země připlula v pořadí již třetí vláda v čele s ministerským předsedou Fáizem Sarrádžem, aby se usadila v hlavním městě. A vzápětí se mezinárodně neuznávaná, problémová islamistická vláda překvapivě vzdala moci ve prospěch Sarrádžovy "vlády národní jednoty". Libye ale zdaleka nemá vyhrálo. 

Libyjská poušť

Libyjská poušť , zdroj: Profimedia.cz

Místo: Libye, severní Afrika.

Událost: Do Libye připlula mezinárodně uznávaná vláda, aby se pokusila získat přízeň vlivných milic a odstavila od moci konkurenční vlády v Tripolisu a v Tobrúku.

Proč by nás to mělo zajímat: Islamistické buňky v Libyi přímo ohrožují západní státy. Nestabilita tohoto státu navíc prospívá pašerákům do Evropy.

Situace v současné Libyi je už několik let mimořádně nepřehledná. Křehká jednota opozičních sil podporovaných západní koalicí v čele s Británií a Francií v boji proti diktátoru Muamaru Kaddáfímu vydržela jen krátce – z "revoluce" vzešly skoro dva tisíce milic s naprosto protichůdnými zájmy, často na základě rodinných a regionálních vazeb.

K odzbrojení těchto skupin nikdy nedošlo a to, co zbylo z armády, se vlastně stalo jednou ze znepřátelených stran v čele s "malým Káddáfím", generálem Chalífou Haftarem.

K tomu se v politické rovině přidalo rozdělení na prozápadní sekularisty a islamisty, podporované konkurenčními milicemi. Zatímco islamisté ovládli původní porevoluční Generální národní kongres, sekulární síly jednoznačně vyhrály další parlamentní volby; jejich výsledek však kongres odmítl uznat a vyhnal sekularisty z hlavního města, čímž vznikly dvě navzájem se neuznávající vlády na západě a východě země.

Jenže Libye se de facto rozdělila na mnohem víc než jen na dvě části. Každému městu či oblasti a někdy i pouze jednotlivým městským čtvrtím vládne jiná milice, jež spolu následně vytváří složité spojenecké vazby nebo proti sobě naopak válčí.

Mezi těmito skupinami je dnes možné nalézt i vzrůstající množství těch, které se otevřeně přihlásily k tzv. Islámskému státu (IS) a blízce s ním spolupracují – těm se podařilo ovládnout důležité město Syrta v centrální Libyi a terorizují její široké okolí.

V tomto kontextu je vlastně úspěch, že se "vládě národní jednoty" vůbec podařilo připlout do Tripolisu, usadit se na zdejší dobře opevněné námořní základně a začít vyjednávání o předání moci. Bez krveprolití.

Zdejší islamistický ministerský předseda Chalífa Ghvíl sice zezačátku vyzýval "špióny", že se mají "vzdát anebo odejít" a libyjský velký muftí vyhrožoval džihádem, ale podle všeho nedošlo k významným střetům a vůdci klíčových milicí se prozatím přiklonili na stranu nové vlády.

Loajalitu Sarrádžovi přísahaly rovněž milice v deseti pobřežních městech včetně významné Sabráty a možná ještě důležitější je podpora mnoha ozbrojených skupin střežících ropná pole. Premiér Sarrádž se mezitím pokouší vyjednat převzetí kontroly nad národní bankou, státní ropnou společností a nad klíčovými ministerstvy, čímž by jeho vláda získala potřebnou autoritu a v neposlední řadě finanční prostředky.

Překvapivým rozhodnutím islamistického kabinetu premiéra Chalífy Ghvíla, který to zdůvodnil snahou "zabránit krveprolití a rozdělení národa", sice nová vláda získala Tripolis, v tak rozdělené zemi je to jen pouhý začátek.

Generál Haftar v čele toho, co zbylo z libyjských ozbrojených sil, zatím vyčkává, jenže těžko se někomu dobrovolně podřídí. Do této chvíle nebral v potaz ani rozhodnutí parlamentu, jenž ho jmenoval velitelem armády, a vedl vlastní nelítostnou kampaň proti islamistickým milicím i osobním konkurentům.

K tomu je třeba připočíst problémy s regionálními odstředivými tendencemi, s neochotou milic odevzdat zbraně a vzdát se dosaženého vlivu, a v prvé řadě stále mocnější "pobočku" Islámského státu vybaveného několika tisíci dobře vycvičených bojovníků.

Ne náhodou se v posledních týdnech stupňuje aktivita Západu v čele se státy původní koalice proti Kaddáfímu. Jejich působení v Libyi zatím směřuje hlavně k potlačení IS – prostřednictvím amerického bombardování ze vzduchu a přítomnosti minimálně britských a francouzských speciálních jednotek přímo na zemi.

Západní státy však zároveň touží po stabilizaci roztříštěného státu, z něhož se za několik let od intervence stala základna teroristů a převaděčů do Evropy. Za tímto účelem se země Evropské unie a USA snaží udělat maximum pro všeobecné přijetí Sarrádžovy vlády, kterou na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN považují za jedinou legitimní.

Evropská unie již uvalila sankce na přední proponenty obou neuznávaných parlamentů. "Vládě národní jednoty" zatím Itálie pomohla potravinovou a lékařskou pomocí. A francouzský ministr zahraničí Jean-Marc Ayrault v obzvlášť kontroverzním prohlášení nevyloučil vojenskou intervenci, pokud o ni nově dosazená vláda požádá.

"Současný chaos pomáhá rychlému šíření terorismu. Je to přímá hrozba pro tuto oblast a pro Evropu," napsal Ayrault v komentáři pro francouzský tisk. "Musíme být připraveni Sarrádžově vládě pomoci, pokud nás o to požádá, a to i vojensky."

Tagy: zahraničí Libye geopolitika občanská válka v Libyi Za obzorem

Zdroje: Vlastní