Dnes je středa 4. srpna 2021., Svátek má Dominik
Počasí dnes 22°C Občasný déšť

Nevybíravá kampaň proti ministrovi stála redaktora život

Nevybíravá kampaň proti ministrovi stála redaktora život
Henriette Caillauxová zastřelila 16. března 1914 Gastona Calmetta, šéfredaktora deníku Le Figaro | zdroj: Profimedia

Novinařina bývá často o život. A nemusí jít jen o práci v terénu, ale někdy stačí jen sedět v kanceláři. Snahu zlikvidovat ministra financí zveřejněním jeho intimní korespondence s milenkou zaplatil před 107 lety životem šéfredaktor předního deníku.

Francouzský ministr financí Joseph Caillaux (1863-1944) byl jedním z vůdčích politiků radikálních socialistů (Republikánská, radikální a radikálně-socialistická strana), kteří reprezentovali levicově liberální křídlo velkoburžoazie. Ještě jako premiér uzavřel s Německem v roce 1911 během tak zvané agadirské krize dohodu, na jejímž základě Německo uznalo francouzské zájmy v Maroku výměnou za územní zisky ve Francouzském Kongu. Francouzští nacionalisté to tehdy považovali za projev slabosti vůči odvěkému nepříteli. A protože byl Caillaux kromě toho odpůrcem odvetné války a znepřátelil si konzervativní kruhy i svou chystanou daňovou reformou, zahájil proti němu štvavou kampaň deník Le Figaro. A vytáhl na něj, co jen mohl – včetně intimností.

To, že v případě Caillauxe i jeho o 12 let mladší manželky Henrietty šlo již o druhé manželství, nebyl v tehdejší Třetí francouzské republice problém. Potíž byla v tom, že spolu udržovali intimní vztah ještě v době, kdy oba žili v manželském svazku s předchozími partnery.

Těžko dnes zjistíme, co vedlo služebnictvo manželů Caillauxových k tomu, aby předalo tisku balík jejich pikantní korespondence z té doby. Mohla to být touha po penězích nebo po pomstě. Každopádně se šéfredaktorovi zmíněného vlivného pařížského deníku Gastonu Calmettovi (1858-1914) dostal do rukou materiál, jímž mohl dát náležité grády kampani, kterou proti Caillauxovi vedl. Nebohý novinář ale nemohl počítat s tím, že otištění dopisů pro něj bude mít fatální následky.

Za šťourání do soukromí smrt

Pasáže z dopisů typu „1000 polibků na tvoje rozkošné tělíčko“ mluvily za vše a byly tučným soustem pro čtenářstvo. Na madame Henriette Caillauxovou (1874-1943) to ale bylo příliš, a tak se rozhodla jednat. Navečer 16. března 1914 vstoupil Calmette do redakce svého deníku, kde na něj již Caillauxová čekala. Pan šéfredaktor ji vzal v dobré víře k sobě do kanceláře, kde spolu prohodili pár slov, načež žena vytáhla z kožešinového štuclu pistoli Browning, kterou si krátce předtím pořídila, a vypálila na Calmetta šest ran. Čtyři jej zasáhly a o šest hodin později na následky zranění zemřel.

Caillauxová se ani nepokusila o útěk z místa činu. Přivolaná policie vyhověla jejímu přání, že nechce jet na stanici v policejním voze, ale že se tam nechá odvézt svým šoférem, který v autě stále ještě čekal před redakcí.

Jakmile Calmette v nemocnici vydechl naposledy, byl z toho ve Francii největší skandál od Dreyfusovy aféry. Joseph Caillaux okamžitě rezignoval na post ministra financí a jeho žena skončila ve vazbě. Zachovala si ovšem veškerá privilegia svého stavu. Nechávala si sem například vozit jídlo z restaurace, například jehněčí hřbet s makaróny po anglicku, jak si neopomněl Le Figaro rýpnout.

Když nám pak 28. června 1914 v Sarajevu zabili Ferdinanda (jak říkala posluhovačka Švejkovi) a začal mazec, který hrozil uvrhnout Evropu do války, Francouzi místo toho raději sledovali proces s vražedkyní Caillauxovou, který začal 20. července. Její obhájce argumentoval „nekontrolovanými emocemi“ své mandantky, vyvolané „akutní duševní úzkostí“, a žádal zproštění viny. Soud nakonec dospěl k názoru, že šlo o zločin z vášně, a Henriettu Caillauxovou skutečně 28. července osvobodil.

profimedia-0067952675 Henriette Caillauxová během soudního procesu | zdroj: Profimedia

Verdikt samozřejmě vyvolal v celé zemi velké pobouření. Levice v tom viděla projev třídní justice, pravice zase vítězství levicového odpůrce války. Že téhož dne vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, která si nakonec vyžádala přes 38 milionů mrtvých, zraněných a pohřešovaných, bylo pro Francii v tu chvíli druhořadé.

Zdroje:
Vlastní, Die Welt