„Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem,“ říká své třídě profesor Málek v Drdově povídce a stejnojmenném filmu Vyšší princip. Tehdy ovšem šlo o atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V úterý 15. března 1921 před polednem zastřelil 24letý arménský student Soghomon Tehlirian před domem v ulici Hardenbergstraße 17 v berlínské čtvrti Charlottenburg bývalého tureckého politika Taláta Pašu. Měla to být pomsta za arménskou genocidu v osmanské říši.

Strůjce genocidy se skácel jako podťatý dub

Pachatel se ještě pokusil o útěk, ale lidé na ulici mu v tom zabránili. Schytal i pár úderů holí, policii byl předán s dvaceticentimetrovou tržnou ránou na těle. Když jej zatýkali, ještě křičel: „On Turek, já Armén. Ne Němec! Co je Němcům do toho?“

Zavražděný Mehmet Talát Paša, vůdčí osobnost hnutí Mladoturků, bývalý velkovezír osmanské říše a ministr vnitra, byl hlavním strůjcem arménské genocidy, která si v letech 1915 až 1918 vyžádala půldruhého milionu mrtvých. Tehlirian při masakrech přišel o celou svou širokou rodinu. Přímo před očima mu zabili matku a bratra a znásilnili a zavraždili jeho tři sestry. On sám tehdy přežil jen proto, že byl zasažen do hlavy a byl považován za mrtvého.

Talát Paša uprchl neznámo kam poté, co byla osmanská říše poražena a probritská vláda jej následně doma odsoudila k trestu smrti. Tehlirian ukrývajícího se 46letého politika vystopoval v Německu a na atentát se velmi pečlivě připravoval. Ubytoval se nedaleko, studoval plány Berlína, učil se německy a svou budoucí oběť dlouho pečlivě sledoval. Když 15. března vyrazil Talát Paša na procházku, poznal Tehlirian, že teď nadešla ta pravá chvíle.

Dohnal svou oběť, přistoupil k ní a usmrtil ji jedinou ranou z pistole do týla. „Po výstřelu Talátovo mohutné tělo na chvíli ztuhlo, jakoby se napřímilo - a pak se tváří napřed s žuchnutím skácelo jako podťatý dub. Nikdy mě nenapadlo, že ta stvůra půjde složit tak snadno. Nejdřív jsem do jeho mrtvého těla chtěl vystřílet celý zásobník, ale pak jsem zbraň odhodil. Z Talátovy hlavy se ihned vyhrnula hustá černá krev, jako když z rozbitého hrnce vyteče olej. Opanoval mě silný pocit duševního uspokojení, jaký jsem nikdy předtím nezažil,“ vzpomínal Tehlirian.

Po dvou měsících začal soud a případ se zdál být jasný: Vražda za bílého dne, pachatelovo plné doznání, četní svědkové. V nejlepším případě mohl vrah vyváznout s mnohaletým vězením.

Nepříčetný atentátník, anebo národní hrdina?

Obžalovaný se ale bránil. Tři renomovaní obhájci povolali celou kohortu zdravotnických expertů, kteří všichni potvrdili nepříčetnost jejich mandanta. A samozřejmě se našli i vhodní svědci. Jeden arménský diplomat pod přísahou vypověděl, že Tehlirian v jeho přítomnosti utrpěl epileptický záchvat. Tlumočník, který byl u prvního vrahova policejního výslechu, tvrdil, že Tehlirian nebyl po činu v normálním duševním stavu. A jiný krajan jej popsal jako psychicky nemocného člověka.

Svůj největší trumf si obhájci schovali na konec. Nechali obžalovaného a několik svědků vylíčit, jakých zvěrstev se turečtí vojáci a ozbrojenci dopouštěli od počátku roku 1915 v Arménii. „Nepovažuji se za vinného, protože moje svědomí je čisté. (…) Zabil jsem člověka. Ale nejsem vrah,“ řekl před soudem Tehlirian.

Porota tedy vlastně vůbec nerozhodovala o vraždě, ale o jakési formě popravy masového vraha, kterou měl navíc na svědomí nepříčetný atentátník. Radila se 75 minut a 3. června vyřkla ortel: Nevinen. Obžalovaný tedy mohl opustit soudní síň jako svobodný muž.

Soud přitom obelhal hned dvakrát. Rozhodně nebyl nepříčetný a pravdivé nebylo ani jeho tvrzení, že jednal na vlastní pěst a neměl komplice. V rámci operace Nemesis totiž zabilo nejméně deset dalších arménských atentátníků v letech 1920 až 1922 na ulici několik tureckých a ázerbájdžánských politiků, kteří byli spoluodpovědní za masakry Arménů. Atentáty byly spáchány v Cařihradu, kde vraha soud rovněž osvobodil, zatímco pachatelé atentátů v Římě, Moskvě a dvou dalších v Berlíně nebyli nikdy dopadeni.

Tehlirian se později odstěhoval do Bělehradu, kde žila velká arménská exilová komunita. Oženil se a přesídlil do Belgie, po druhé světové válce pak do USA, kde 23. května 1960 v 64 letech zemřel. Je pohřben v kalifornském Fresnu, a na vrcholu obelisku na jeho náhrobku je pozlacený orel, jak zabíjí hada. V Arménii Tehliriana oslavují jako národního hrdinu.