Věštba hovořila jasně: O březnových idách (tedy 15. března) roku 44 před Kristem si měl Caesar dávat velikánský pozor, protože mu v tento den hrozilo velké nebezpečí. Den předtím měla navíc jeho manželka Calpurnia ošklivý sen o jeho zavraždění. Kromě toho mu onoho 15. března nebylo dobře, ale přesto se nechal přemluvit k účasti na zasedání senátu. Cestou dostal od jednoho kolemjdoucího dopis s varováním, ale usoudil, že si jej přečte až později. Jeden ze spiklenců pak pod jakousi záminkou zdržel jeho přítele Marca Antonia, který chtěl Caesara ještě na schodech před Pompeiovou kurií zastavit.

Spousta varování tedy nebyla nic platná: Caesar věřil ve svou moc, a proto také rozpustil svou ochranku. Jeho vrazi naopak věřili v ideály republiky a bláhově doufali v podporu lidu.

Obnovu republiky měla zajistit jen diktátorova smrt

Římský vojevůdce a politik Gaius Julius Caesar (100 - 44 před Kristem) byl jedním z nejmocnějších mužů antických dějin. Kdyby nic jiného, dal svým jménem v mnoha jazycích název pro „císaře“ (byť jím nikdy nebyl), původ rčení „překročit Rubikon“ nebo okřídlená slova „veni, vidi, vici“. Svůj zřejmě nejslavnější citát ale podle historiků pravděpodobně nikdy nevyslovil. Ono proslulé „I ty, Brute?“ mu přisoudil Plútarchos až 150 let po atentátu.

V říjnu 45 před Kristem byl Caesar na vrcholu své moci. Po dobytí Galie a vítězství v občanské válce se stal jediným vládcem celého římského státu, získal titul doživotního diktátora a senát ztratil své pravomoci. Caesar zahájil rozsáhlé reformy společnosti a vlády. Spoléhal přitom na rozum a propagandu. Protože disponoval největší válečnou mašinérií na světě, byl jakýkoli odpor proti němu marný. Navíc si uvědomoval, že bez jeho pevné ruky by se říše opět utápěla v občanské válce, a byl přesvědčen o tom, že si toho jsou vědomi i senátoři. Navíc nejrůznějšími dary a bohatými hrami získal na svou stranu římský lid.

Caesarova rostoucí moc vyvolávala v mnoha senátorech nedůvěru a obavy z nastolení tyranie. Chystal se na válku proti Parthům, a kdyby se z ní vrátil jako vítěz, asi by se už nespokojil s rolí diktátora a usiloval by o to, aby se stal králem. Asi šest desítek spiklenců chtělo bránit republiku proti vládě jednotlivce a rozhodli se Caesara odstranit. Připojil se k nim i Marcus Junius Brutus, který byl zosobněním staré republiky, a proto měl atentát řídit právě on. Mnozí ze spiklenců přitom vděčili Caesarovi za mnohé, někteří dokonce za svůj život poté, co jim dal milost, ačkoliv proti němu bojovali v občanské válce.

Diletantský atentát měl přesně opačný efekt

Svůj odjezd k armádě naplánoval Caesar na 18. března, a proto bylo nutné spáchat atentát právě na zasedání senátu 15. března. Caesar sem navzdory všem výše zmíněným varováním dorazil.

Vzápětí šlo všechno ráz na ráz. Nejdříve k němu přistoupil Lucius Tullius Cimber s prosbou, aby zrušil vyhnanství jeho bratra. Vzápětí roztrhl Caesarovi tógu, což bylo pro ostatní spiklence znamení k útoku. Vrhli se na Caesara a začali do něj bodat dýkami s takovou vervou, že se někteří dokonce navzájem zranili. První ze 23 ran mu zasadil do krku Publius Casca. Caesar si podle starého zvyku ještě stihl zakrýt tógou obličej, aby se nemusel dívat na své vrahy. Nakonec klesl mrtev k zemi před sochou svého starého nepřítele Pompeia.

Vyděšení senátoři se ihned rozutekli. Spiklenci přitom udělali osudovou chybu - chtěli atentát legitimizovat jako klasickou tyranovraždu, takže Caesarovi stoupenci, především Marcus Antonius, zůstali naživu. Atentátníci také nenaplánovali další postup po Caesarově smrti, navíc se jim k jejich překvapení za jejich čin nedostalo veřejné podpory. Místo očekávané svobody a obnovení republiky následovalo dalších třinácti let občanských válek, z nichž vyšel jako vítěz Caesarův prasynovec a adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil císařství a jako Augustus se stal prvním císařem římské říše.

Brutus v roce 42 před Kristem po prohrané bitvě s Marcem Antoniem a Octavianem spáchal sebevraždu. Žádný z atentátníků nepřežil Caesara déle než tři roky a nikdo z nich nezemřel přirozenou smrtí.