Dnes je pondělí 4. listopadu 2024., Svátek má Karel
Počasí dnes -1°C Oblačno

Fingovaná smrt dítěte a násilná adopce: Tak zametali komunisté se svými odpůrci

Fingovaná smrt dítěte a násilná adopce: Tak zametali komunisté se svými odpůrci
Ilustrační foto | zdroj: Profimedia

Matka i dítě jsou v pořádku, řekli šťastnému tatínkovi do telefonu. O to větší šok byl, když mu následně po příjezdu do porodnice sdělili, že dítě prý zemřelo. Tělíčko přitom rodičům nikdy neukázali a o příčině smrti neřekli nic.

Ano, i takové případy se v bývalé Německé demokratické republice stávaly. Dítě se zkrátka po porodu prohlásilo za mrtvé a bez vědomí biologických rodičů se dalo k adopci párům, které byly na rozdíl od nich věrné režimu a politicky spolehlivé.

Téměř třicet let po sjednocení Německa se teď postižení rodiče dovolávají spravedlnosti. Chtějí vědět, co se s jejich dětmi stalo doopravdy.

Nucené adopce ve jménu kružítka, kladiva a klasů

Ideologicky motivované nucené adopce patří k nejtemnějším kapitolám dějin komunistické NDR. Je známo, že východoněmecké úřady daly k adopci až deset tisíc dětí proti vůli jejich rodičů.

K násilné adopci komunistické orgány sahaly, třebaže se rodiče v minulosti nedopustili ničeho, čím by dětem způsobili jakoukoliv újmu. Děti se prostě odebíraly těm, kdo se dopustil politického deliktu. Mohlo jít o emigraci, podvracení republiky, pobuřování a podobně.

Vynucené adopce nebyly podmíněné pouze politicky, často se odehrávaly podle paragrafu 249 trestního zákona, který stíhal potulku, žebrotu a příživnictví. Téměř polovina všech "politických" byla v letech 1960 až 1989 odsouzena právě na základě tohoto paragrafu; mezitím byli uznáni jako politické oběti.

K tomu je ještě nutné přičíst nedobrovolný "souhlas" rodičů s odebráním jejich dětí k adopci – například prostřednictvím psychologického nátlaku během vězení nebo vydíráním ve stylu "jinak vám děti sebereme všechny".

Leckdy šlo ale také jen o mladé matky samoživitelky, které estébáci ze Stasi považovali za nevhodné k tomu, aby své děti vychovávaly v socialistickém duchu.

Rudá čarodějnice s ústavou v zádech

Násilné odebírání dětí disidentů a jejich adopce v rodinách "politicky spolehlivých" osob měla mimo jiné na starosti manželka komunistického vůdce Ericha Honeckera. Šestadvacet let dělala Margot Honeckerová ministryni školství, třebaže neměla ani maturitu, a měla na starosti i ideologické otázky. "Rudá čarodějnice", které se kvůli fialovému přelivu říkalo také "modrá eminence" nebo "lila dračice", nebyla nikdy postavena před soud, protože v roce 1992 z exilu na chilském velvyslanectví v Moskvě odcestovala do Chile, kde před dvěma roky v 89 letech zemřela.

Sám Erich Honecker zemřel v Chile v květnu 1994 na rakovinu jater. On i jeho manželka až do smrti zůstali zapřisáhlými stalinisty, kteří nad spáchanými zločiny neprojevili sebemenší lítost. Honecker souzen sice byl, vzhledem k jeho nemoci byl ale proces z humanitárních důvodů v lednu 1993 zastaven.

Zrůdnost režimu byla v tom, že násilné adopce byly de facto v souladu s ústavou. V té z roku 1968 se ve 38. článku výslovně zdůrazňuje povinnost vychovávat děti v socialistickém duchu.

Za nejdůležitější funkci rodiny byla považovaná výchova dětí k aktivním budovatelům socialismu. Čili norma stanoví, že na výchově dětí se vedle rodičů má podílet celá socialistická společnost. Z právního hlediska to tedy nebylo chápáno jako zásah, ale jako nezbytná podpora a doplněk. Výchova nebyla výhradním úkolem rodičů, ale spíše povinnost kontrolovaná celou společností.

Téma nucených adopcí přitom dosud nebylo dostatečně vyšetřeno a vysvětleno. Leckdy ztroskotává i na úředním šimlovi, který se ohání ochranou osobních dat, když jde o záznamy z porodnic a údaje o adopcích.

Tragické příběhy ukradených dětí

Některé z těchto příběhů mají konkrétní podobu.

V roce 1988 odebrali Andreasi Leyovi a jeho manželce tříměsíčního syna. Až do roku 2013 nevěděli, co se s ním stalo, zda je zdravý, co dělá a u koho žije. Ley si tehdy odpykával pětiletý trest vězení za pokus o opuštění republiky. Po pádu Berlínské zdi byl amnestován, celé roky se ale marně dovolával spravedlnosti. Žaloby nic nepřinesly, byl mu odepírán přístup k dokumentům o adopci a i jeho snahy o její zpětné zrušení byly marné. Nakonec se mu syn telefonicky ozval. Několikrát si volali, osobní setkání ale zatím blokovali adoptivní rodiče.

"Chceme hlavně vyjasnit, co se v socialistickém systému dělo. Chceme dětem odhalit pravdu. Nechceme je vyrvat jejich rodinám, ale chceme, aby věděly, odkud pocházejí. Jeho pravé matce jsem na smrtelné posteli slíbil, že se o to postarám," říká Ley.

Televize MDR zase informovala o případu ženy, která v roce 1981 přivedla v Lipsku na svět dceru. Krátce po porodu jí dítě sebrali s tím, že je nemocné, a poslali ji domů. Po několika týdnech jí pak sdělili, že zemřelo. Údajně mrtvá holčička se dnes jmenuje Maria. Před třemi lety se sama rozhodla najít svou biologickou matku. Loni v listopadu se poprvé setkali a jejich vizuální podoba je zcela nepřehlédnutelná.

Heidrun Dasslerové se narodil syn v únoru 1986 a v srpnu téhož roku údajně zemřel. Těch několik málo informací, které se jí zatím podařilo dát dohromady, ale svědčí o tom, že něco nebylo v pořádku. O tom, aby přijeli do nemocnice, je tehdy totiž neinformovali lékaři, ale policie, což bylo velmi neobvyklé. Mrtvé dítě vidět nesměli.

Podezření, že smrt jejich dítěte byla fingovaná, mají více než tři stovky bývalých občanů NDR.

Postižených se lze dopočítat jen těžko 

Zájmovému sdružení "Ukradené děti NDR" ani tolik nejde o víceméně známé kauzy nucených adopcí, ale o případy, které podle nich dosud nebyly zpracovány a o nichž se mnoho neví. Zkrátka o výše zmíněné situace, kdy se politicky nespolehlivým lidem prostě nalhalo, že jejich dítě po porodu zemřelo.

Zločiny spáchané za dob bývalé Německé demokratické republiky mají na starosti zvláštní zmocněnci v pěti východoněmeckých spolkových zemích a v Berlíně. Z hlediska trestního práva jsou ale všechny činy kromě vražd od října 2000 promlčené.

Na množící se zprávy o politicky motivovaných adopcích a odebírání dětí v bývalé NDR reagovala šestice zmocněnců prohlášením, že emocionálně nabitá debata se musí vrátit do věcné roviny. Vyslovují se pro to, aby byly zohledněny právě ty případy, kdy se rodiče domnívají, že úmrtí jejich dítěte bylo fingované.

Počet postižených se ovšem těžko určuje. Dosud je jen málo prokázaných jednotlivých případů a chybí seriózní, vědecky podložené důkazy o systematickém, celoplošném, masovém a politicky motivovaném odebírání dětí proti vůli rodičů. Jasno zatím nepřinesla ani únorová předběžná studie zadaná spolkovým ministerstvem hospodářství. Ta se zabývá politicky motivovanými adopcemi v letech 1966 až 1990, odhady počtu případů jsou ale podle zemských zmocněnců naprosto předčasné.

Konvoj a petice volají po spravedlnosti

Sdružení "Ukradené děti" se ale nevzdává. V posledních letech a měsících se mu přihlásilo 1500 rodičů a další členové přibývají. Počátkem dubna se vydali v konvoji osmi desítek aut z Drážďan do Berlína, kde před Spolkovým sněmem předali poslancům petici, v níž žádají o pomoc a podporu parlament i spolkovou vládu.

Jedním z požadavků je zřízení nezávislého úřadu, který by prozkoumal, zda některá údajná úmrtí novorozenců v bývalé NDR nebyla fingovaná.

Petice rovněž vyzývá k prodloužení doby, po kterou se archivují veškeré relevantní dokumenty – například v porodnicích – na 100 let. Dokumenty o adopci se dnes uchovávají do 61. let věku dotyčného, v porodnicích zpravidla třicet let.

Signatáři petice požadují například také změnu zákona tak, aby se adoptivní děti po dosažení šestnácti let automaticky dověděly, že byly adoptované. Argumentují tím, že každý člověk má právo se dovědět o svém původu.

Dnes děti po dosažení šestnácti let mohou nahlédnout do dokumentů o adopci (pokud o to projeví zájem nebo tomu nebrání některé okolnosti), zatímco jejich biologičtí rodiče na nic takového právo nemají. Hledání "opačným směrem" je proto prakticky nemožné.

Komu v NDR odebrali dítě, ten se zkrátka dodnes nemůže dovědět nic o jeho osudu. Poté, co dali písemný souhlas s adopcí, nemají biologičtí rodiče právo nahlížet do příslušných dokumentů, což platilo v bývalé NDR a platí to i podle současných německých zákonů.

Dosud tedy neexistují přesvědčivé důkazy o systematickém a celoplošném systému adopce proti vůli rodičů a z politických důvodů. Známo je jen několik jednotlivých případů. Podezření má kolem tří stovek lidí, ale sdružení odhaduje, že takových případů klidně mohly být až tisíce.

Naděje na prozkoumání a osvětlení těchto smutných případů ale zatím trvá. Poslanci slíbili, že se peticí budou zabývat.

Zdroje:
Vlastní, Die Zeit, Die Welt, ARD