Několik málo týdnů před prezidentskou volbou se zdá být vše jasné a přehledné. Máme dva hlavní favority: Miloše Zemana a Jiřího Drahoše. Záleží jen na tom, zda se bývalému předsedovi Akademie věd ČR voliči nerozutečou těsně před 12. a 13. lednem, kdy se koná první kolo volby.

Podle prosincového průzkumu agentur Kantar TNS a Median pro Českou televizi by Zeman získal 43,5 procenta, Jiří Drahoš 28,5 procenta, Michal Horáček 11,5 a Mirek Topolánek sedm procent hlasů.

Množí se tak různé rady a návody, jak k výběru prezidenta přistoupit, aby nezvítězil Miloš Zeman. Leckdo říká, že o hlavě státu se rozhodne už v prvním kole, protože buď postoupí kandidát se šancí Zemana porazit, či nikoli.

Často se také objevuje názor, že jediný, kdo může současnou hlavu státu porazit, je právě Drahoš. Podle předvolebních šetření je pro velkou část společnosti nejvíce přijatelným uchazečem o prezidentský post, což se nedá říct například o bývalém premiérovi Topolánkovi, který má naopak nejvíce odpůrců.

Kategorické soudy v proměnlivém terénu

Kohokoli jiného si prý Zeman namaže na chleba, pouze bývalý šéf Akademie věd má šanci získat v druhém kole hlasy všech, kteří nechtějí současnou hlavu státu. Poukazuje se na to, že proti Horáčkovi a zejména Topolánkovi může Zeman úspěšně mobilizovat veřejnost, kdežto s Drahošem nikdo nemá problém, takže tato strategie proti němu fungovat nebude. Podle zmíněného průzkumu pak Drahoš se Zemanem ve druhém kolo vycházejí jako vyrovnaní soupeři se shodnou podporou voličů.

Argumenty, proč zrovna Drahoš může současného prezidenta porazit, znějí poměrně logicky, přesto mají slabá místa. V první řadě staví na průzkumech, které je třeba brát s rezervou. Často z nich není zřejmé, kolik procent respondentů uvedlo, že ještě vůbec neví, koho bude volit.

Mnoho občanů může váhat mezi více kandidáty a je nutné brát v potaz i to, že leckdo může dát nakonec přednost tváři, o které má hlubší povědomí a zná ji dlouhodobě. Z toho může těžit Topolánek a částečně Horáček, nikoli ale Drahoš.

Kromě průzkumů pak v Drahošův prospěch hraje jen to, že nebudí silné negativní emoce a na rozdíl od Zemana, Topolánka a Horáčka na něm nelze najít nic kontroverzního. Je to umírněný, konsensuální kandidát, proti kterému není možné mít zásadní námitky. Počíná si se vší vážností a dává převeliký pozor, aby náhodou někoho neurazil a neřekl něco, co by mu část společnosti mohla mít za zlé.

Zkrátka ideální kandidát pro druhé kolo prezidentské volby a v tom je právě zakopaný pes. Drahoš je typickým kandidátem pro druhé kolo dvoukolové většinové volby, a proto ho mnozí prosazují jako někoho, kdo může porazit Zemana. To ovšem neznamená, že se to nemůže podařit i někomu jinému. V tuto chvíli je v každém případě zrádné vynášet kategorické soudy, kdo nad kým může či nemůže vyhrát.

Hendikepy a silné stránky 

Do druhého kola spolu se Zemanem může postoupit kdokoli z trojice Drahoš, Horáček a Topolánek a kdokoli z nich nad ním také může zvítězit. Každý z nich má své hendikepy a silné stránky a zbytek se odvine od toho, co bude v okamžik volby pro občany určujícím faktorem, podle kterého se rozhodnou.

Pro Drahoše svědčí statistická data, ale statistika není všechno a vždy záleží na tom, jak se vyvine politický a společenský terén v době hlasování. Topolánek si nese zátěž svých pravicových vlád a Marka Dalíka jako svého někdejšího blízkého spolupracovníka. Jenže vzhledem k tomu, že jde o podobný obhroublý a silový typ politika jako je Zeman, a navíc má v některých otázkách například islámu či ochrany hranic podobné postoje jako hlava státu, může současné hlavě státu některé voliče i přebrat.

Horáčkovi zase lze vyčítat, že zbohatnul na sázkařském byznysu, na druhé straně má však jasné názory, za kterými si stojí, a není spojený s žádnými strukturami a zájmovými skupinami. V době, kdy velká část veřejnosti je naladěná proti establishmentu nebo má k němu minimálně nedůvěru, by měl být solitér Horáček ve výhodě. Stačí k tomu maličkost - aby právě to byl ten aspekt, který bude z pohledu voličů klíčový.

Předčasné taktizování 

Vybízet voliče, aby dali svůj hlas kandidátovi, který má údajně největší šanci Zemana porazit, je především proti logice samotné dvoukolové volby. Ta nemá fungovat tak, že občané v prvním kole kalkulují a podřizují své rozhodování tomu, kdo může zvítězit nad člověkem, kterého si za prezidenta rozhodně nepřejí. Naopak v prvním kole mají svobodně vyjádřit své preference a volit jim nejbližšího kandidáta. A právě druhé kolo je tím, co jim má tuhle svobodu umožnit.

V něm mohou volit menší zlo a zabránit tak výběru pro ně nejméně přijatelného uchazeče. Ve druhém kole tedy mohou taktizovat a volit někoho, koho by jinak nevolili, ale dělají to proto, aby zabránili něčemu ještě horšímu. Nyní se po voličích chce, aby se tak chovali už v prvním kole a předjímali situaci, která možná nastane, ale třeba také ne, v kole druhém.

Něco takového je svým způsobem nepatřičné. Ve skutečnosti se na voliče vytváří tlak, aby omezili svou svobodu rozhodování s ohledem na možný budoucí scénář. Ten je ovšem čistě hypotetický a není možné k němu přistupovat jako k neotřesitelnému dogmatu. Stejně jako nevíme, kdo nakonec do druhého kola postoupí, nevíme ani to, kdo má největší šanci současnou hlavu státu porazit.

Domněnky můžeme mít různé, ale do práva voličů v souladu s logikou dvoukolové volby v prvním kole volit podle svých skutečných preferencí a teprve v druhém se pak případně spojit proti horší variantě, by se mluvit nemělo. I kdyby do druhého kola postoupil Mirek Topolánek a Miloš Zeman se třeba stal prezidentem podruhé, na vině nebude, že se voliči, kteří si už nepřejí za hlavu státu Zemana, nedokázali domluvit a do druhého kola vybrali špatného kandidáta.

Dvojice, ze které se prezident bude volit, jen odpovídá duševnímu rozpoložení občanů. Stejně jako to bylo v roce 2013, kdy ho vyjadřovala dvojice Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Řešením není apelovat na veřejnost, aby si svoji volbu lépe rozmyslela, ale zabývat se tím, v jakém stavu se společnost nachází a jak se lidé cítí.