Emily byla páté z šesti dětí duchovního Patricka Brontëho a jeho ženy Marii, rozené Branwellové. Na svět přišla ve vesnici Thornton v hrabství West Yorkshire. Měla tři starší sestry - Mariu, Elizabeth, Charlotte - a bratra Branwella. Co rok, to do rodiny přibyl potomek. A tak v létě 1818 u Brontëových bylo pět dětí do čtyř let. V roce 1820 se pak narodila ještě nejmladší sestřička Anne. I z ní a ze Charlotte se později staly spisovatelky a také jejich díla dnes patří k literární klasice.

Počátkem 20. let se rodina přestěhovala do Haworthu. Tam ji ale už v roce 1821 postihla první ze série tragédií, když na rakovinu zemřela matka Maria. Poté se k nim přestěhovala Mariina sestra Elizabeth Branwellová, aby se postarala o nejmladší děti a vedla domácnost.

Fara, na níž Emily Brönteová prožila velkou část svého života | zdroj: Profimedia.cz

V roce 1824 rodina Emily poslala do Clergy Daughters' School v Cowan Bridge. Jak už název napovídá, šlo o vzdělávací ústav pro dcerky duchovních. V době nástupu Emily tam už studovaly její sestry Maria, Elizabeth a Charlotte. Škola jim měla zajistit přístup ke vzdělání a budoucí samostatnou existenci. Místo toho tam však prošly traumatizujícími zážitky, které Charlotte v dospělosti popsala ve svém románu Jana Eyrová. Děti ve škole trpěly šikanou, zimou i hladem. Tresty pak obnášely násilí, ponižování a odpírání už beztak ubohého jídla.

Charlotte později uvedla, že tamní hrozné podmínky měly špatný vliv na její další vývoj i zdraví a uspíšily smrt Marii a Elizabeth. Sestry na jaře 1825 onemocněly během epidemie tyfu, a navíc u nich byla diagnostikována tuberkulóza, jíž ještě téhož roku podlehly. Po smrti dvou nejstarších dětí vzal Patrick Brontë zbylé sestry domů, kde je vzdělával se svou švagrovou.

Bohaté vnitřní životy

Sourozence pojilo silné pouto i bohatá fantazie a už v dětství se dívky pustily do psaní příběhů. Během domácího vzdělávání měly přístup k řadě děl - včetně knih Waltera Scotta, George Gordona Byrona, Mary Shelleyové, ale i k dobovým magazínům, takže inspirace bylo dostatek.

Ve svých povídkách vytvářely fiktivní světy a Emily s nejmladší Anne v dospívání začaly psát také dílka o mytickém ostrově Gondal, která „do šuplíku“ tvořily i v dospělosti. Texty se však z větší části nedochovaly. Právě k Anne měla Emily také ze všech sester nejblíže.

Dodnes není jasné, jaká Emily ve skutečnosti byla. Říká se, což podporovala i její sestra Charlotte, že měla velmi plachou a samotářskou povahu a nevyhledávala společnost. Zároveň však byla dobrou pozorovatelkou i posluchačkou. Milovala přírodu a strávila dost času procházkami po kopcích a vřesovištích, což se odrazilo i v jejím díle. Společnost na procházkách jí dělal obrovský mastif Keeper, který prý byl divoký a poslouchal jen ji.

Zároveň je však možné, že Charlotte později v popisech Emily trochu přeháněla a sestřina zvláštní povaha byla i pro ni tak trochu záhadou. Podle dalších svědectví na sebe byla Emily také velmi přísná a dost oddaná lidem, které měla ráda. Její otec ji také naučil střílet, v čemž prý dosáhla takové úrovně, že jen zřídkakdy minula cíl. Dodnes se nic neví o milostném životě uznávané autorky - ani to, zda byla do někoho alespoň platonicky zamilovaná.

Měla také silné citové pouto k domovu. To se projevilo i v době, kdy jako sedmnáctiletá odjela studovat na školu Roe Head Girls' School v Mirfieldu. Ačkoliv tam její sestra Charlotte v té době vyučovala, Emily se prý tak moc stýskalo po Haworthu, že tam strávila jen několik měsíců.

V roce 1838 Emily krátce pracovala jako učitelka v Law Hill School v Halifaxu, ale kvůli křehkému zdraví se na jaře 1839 vrátila domů. Starala se o domácnost, mimo jiné prý pekla vyhlášeně dobrý chléb, a dále se vzdělávala - učila se například německy.

Za vzděláním do Bruselu

V roce 1842 ale přece jen odjela se Charlotte do Bruselu, kde si chtěly v akademii Constantina Hégera zlepšit němčinu a francouzštinu, aby si v budoucnu mohly otevřít vlastní malou školu. Emily údajně bruselská společnost moc nevyhovovala, na Hégera však její povaha i schopnosti udělaly velký dojem. Popsal, že měla skvělé logické myšlení i argumentační schopnosti, silnou vůli a byla také velmi tvrdohlavá - někdy i ke své vlastní škodě.

Obě sestry se v Bruselu naučily tak dobře francouzsky, že dostaly nabídku prodloužit si pobyt a pracovat tam jako učitelky. Emily, dobrá klavíristka, by tam mohla vyučovat hudbu. Kvůli úmrtí své tety Elizabeth však odcestovaly zpátky do Anglie, byť Charlotte se později do Bruselu ještě na čas vrátila.

V roce 1844 si sestry s pomocí malého dědictví po tetě otevřely doma v Haworthu školu. Tento pokus však nedopadl - kvůli nedostatku žáků a žákyň.

Emily se v polovině 40. let také začala naplno věnovat psaní. Kromě uspořádání některých gondolských příběhů přispěla svými básněmi do knihy poezie, kterou vydala se sestrami pod mužskými pseudonymy. Bylo to prý na žádost Emily, která se tím chtěla vyhnout dobovým předsudkům vůči ženám - autorkám. Zatímco někteří kritici na dílo reagovali pochvalně, komerčně byla kniha neúspěch. Prodalo se jen pár výtisků. Sestry následně změnily žánr a pustily se do románové tvorby.

Příliš odvážná kniha?

Emily začala psát knihu Na Větrné hůrce - zřejmě jedinou, kterou kdy dokončila, a zároveň se díky ní zařadila mezi nejvýznamnější britské spisovatelky. Byť až dekády po své smrti, protože po prvním vydání v roce 1847 dílo nezískalo příznivý ohlas. I kvůli tomu, že Emily v podstatě předběhla dobu.

Pro košatý a temný příběh kolem „osudového“ vztahu Heathcliffa a Kateřiny využila neobvyklou chronologii a šokovala i charaktery postav. Ty nesplňovaly předpoklady romantických nebo alespoň jednoznačnějších hrdinů a hrdinek. Byly mimo konvence soudobé literatury a viktoriánské společnosti, která knihu po prvním vydání nepřijala. Autorství příběhu zahrnujícího vášeň, sexualitu i násilí dobová kritika také přisuzovala muži - ostatně Emily knihu vydala opět pod pseudonymem Elis Bell. Údajně se pustila i do další knížky, rukopis se však nezachoval.

V čase vydání románu Na Větrné hůrce Emily zbývalo jen pár let života. Dlouhodobě podlomené zdraví mladé ženy zhoršovalo drsné podnebí i špatné hygienické podmínky, neboť dům, kde bydlela, byl kontaminován splašky z nedalekého hřbitova. V září 1848 ji také zasáhla další ztráta - náhle totiž zemřel její bratr Branwell. Na pohřební mši se pak Emily silně nachladila a v plné síle u ní propukla tuberkulóza, jíž 19. prosince 1848 v pouhých třiceti letech podlehla. Byla pohřbena do rodinné hrobky v Haworthu. Román Na Větrné hůrce byl pod autorčiným pravým jménem vydán až po její smrti.

Charlotte a Anne svou sestru o mnoho nepřežily. Anne zemřela už v květnu 1849, Charlotte pak na sklonku března 1855. Anne v pouhých 29 letech zabila, stejně jako Emily, tuberkulóza. Charlotte, vdaná za pomocného kněze Arthura Bella Nicholse, zemřela v důsledku vysílení spjatého s komplikovaným těhotenstvím. Bylo jí 38 let.

Ralph Fiennes a Juliette Binocheová ve filmu Bouřlivé výšiny | zdroj: Profimedia.cz

V loňském roce byl uveden snímek Emily, kde spisovatelku ztvárnila herečka Emma Mackeyová. Básně sester Brontëových také zhudebnila britská folková skupina The Unthanks.

Román Na Větrné hůrce se ve 20. století dočkal řady filmových adaptací. Ve 30. letech ztvárnili ústřední dvojici Laurence Olivier a Merle Oberonová, v roce 1970 Timothy Dalton a Anna Calder-Marshallová, v 90. letech pak Ralph Fiennes a Juliette Binocheová.