Mrazivá osa Moskva-Berlín: Samotný dialog ještě není politika

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Středeční schůzka německého a ruského prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera a Vladimira Putina nic zajímavého nepřinesla - kromě obvyklých frází o "nutnosti posílení důvěry a zlepšení vztahů, překonání odcizení a nalezení dlouhodobých řešení existujících krizí". Šlo nicméně o první cestu německé hlavy státu do Moskvy po sedmi letech, která navíc symbolicky připomněla dvě letošní jubilea: Pětisté výročí reformace a sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Frank-Walter Steinmeier se v Moskvě sešel s Vladimirem Putinem

Frank-Walter Steinmeier se v Moskvě sešel s Vladimirem Putinem , zdroj: Profimedia.cz

Načasování návštěvy bylo velmi neobvyklé, protože po volbách do Spolkového sněmu už německá kancléřka, ministr zahraničí a další členové vlády jen dosluhují, dokud nevznikne vláda nová.

Skoro to vypadá, že Steinmeier do tohoto mocenského vakua svou moskevskou cestu nasměroval záměrně – navíc v době, kdy jsou německo-ruské vztahy na bodu mrazu. Ať už jde o anexi Krymu, trvající konflikt na východní Ukrajině či ruskou úlohu v syrském konfliktu na straně prezidenta Bašára Asada – všechno to jsou nevyjasněné otázky, jejichž řešení uvízlo ve slepé uličce.

Je lepší spolu mluvit než nemluvit

Stará pravda, že je lepší spolu mluvit, než spolu nemluvit, platí samozřejmě i pro vztahy mezi Ruskem a Německem. Ale dialog sám o sobě přece ještě zdaleka není politika, a dokonce může být za jistých okolností ke škodě, pokud vychází z mylných předpokladů.

Základem německé politiky vůči Rusku byla až příliš dlouho premisa, že bude stačit s Moskvou více mluvit a všechno bude dobré. Prezident Steinmeier tuto myšlenku ještě jako ministr zahraničí razil dostatečně často. Se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem se přitom od začátku ukrajinského konfliktu sešel tolikrát, že zhoršení vzájemných vztahů lze přičítat všemu možnému, jen ne nedostatečnému dialogu.

Na své první cestě do Moskvy v nové prezidentské funkci nastavil Steinmeier priority správně, když se setkal s bývalým sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem a věnoval velký prostor návštěvě lidskoprávní organizace Memorial. Zacházení ruských úřadů s Memorialem je totiž jedním z mnoha příkladů toho, že konflikt mezi Západem a Kremlem je především konfliktem hodnot, nikoliv jen přetahovanou o mocenský vliv a energetiku.

Memorial je pod tlakem ruských justičních orgánů, protože si dal mimo jiné za cíl zpracovat zločiny komunistické diktatury. Tím se staví proti současnému režimu, který ve jménu imperiálního patriotismu někdejší zločince rehabilituje a leckdy dokonce glorifikuje. O jejich obětech se přitom oficiální výklad dějin zmiňuje spíše jen okrajově.

Katedrála Petra a Pavla se vrátila evangelicko-luteránské církvi

Steinmeier vždy zdůrazňoval, že zlepšení vztahů s Moskvou považuje za naprosto nezbytné. Od svého nástupu do prezidentské funkce před půl rokem cíleně čekal na nějaké Putinovo gesto, které by se dalo alespoň s trochou dobré vůle vykládat jako důvod cesty do Moskvy.

Tato příležitost se opravdu naskytla v podobě slavnostního předání moskevské katedrály svatých apoštolů Petra a Pavla evangelicko-luteránské církvi v Rusku. Tento svatostánek vyvlastnil v roce 1938 Stalin, který tehdy nechal zároveň zavraždit faráře a církevní představenstvo.

O navrácení katedrály se Steinmeier zasazoval ještě jako ministr zahraničí. Samotného oficiálního předání se sice Putin nezúčastnil, německý prezident mu ale přesto poděkoval za podporu a opravdu pěkné gesto v roce pětistého výročí reformace.

Steinmeierova návštěva tedy přišla v nelehké době, a navíc ve znamení dvou jubileí: Kromě zmíněné reformace také v době, kdy si svět připomíná sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Obojí spolu v podobě navrácené katedrály tak trochu souvisí.

Vladimír Iljič Lenin po skončení občanské války v roce 1922 seznal, že je vlastně velmi snadné získat pro stát mnohamilionový poklad – stačí jen nekompromisně zkonfiskovat církevní majetek. V rámci této akce bylo v témže roce vyvražděno přes osm tisíc farářů, mnichů a jeptišek. Na luterány, což byli z velké části ruští Němci, dopadly represe až ve třicátých letech.

Říjnová revoluce předznamenala epochu, s níž jsme se dodnes vlastně nedokázali vypořádat, ale která dokonce ještě ani neskončila. Budování a upevňování komunismu si podle Černé knihy komunismu vyžádaly 65 milionů mrtvých v Číně, 20 milionů v Sovětském svazu, po dvou milionech v Severní Koreji a v Kambodži, půldruhého milionu v Afghánistánu, milion ve východní Evropě a milion a tři čtvrtě v Africe.

Prolomené mlčení bez iluzí

Návštěva německého prezidenta tedy přinejmenším prolomila mlčení na nejvyšší úrovni, které Steinmeierův předchůdce Joachim Gauck poctivě dodržoval. Jako prezident nikdy do Moskvy nejel a jeho jediné berlínské setkání s Putinem bylo více než chladné. Gauck vždy poukazoval na poučení z dějin, že v případě teritoriálních zisků roste u agresorů s jídlem chuť. Jako poslední spolkový prezident se tak se svým ruským kolegou sešel před sedmi lety Christian Wulff.

Steinmeier si byl dobře vědom rizika, že se nevyzpytatelný Putin často pokouší využívat podobných schůzek pro vlastní účely. Cestu do Moskvy proto od začátku prezentoval čistě jako krátkou pracovní návštěvu, nikoliv jako státní návštěvu podle příslušného protokolu. A dobře si navíc uvědomoval, že s Putinem stejně nebude moci nic konkrétního dohodnout, protože mu to jeho úřad ani neumožňuje.

Řečeno Steinmeierovými slovy, k Vladimiru Putinovi je třeba přistupovat bez jakýchkoliv iluzí. Ale k těmto iluzím patří i představa, že by se konflikty, které rozdělují Rusko a Západ, daly v dohledné době nějak vyřešit. Putin se jistě nevzdá toho, co na Ukrajině dobyl, a Západ mu musí dát jasně a jednoznačně najevo, že na to nezapomene. Na tomto základě pak dává obnovený dialog s Kremlem přece jen smysl.

Tagy: Rusko Německo církev zahraničí církev versus stát lidská práva krize na Ukrajině Memorial

Zdroje: vlastní,Die Welt,FAZ