Je potřeba říct, že vystoupení Karly Šlechtové na pražském Queer bálu nebylo úplně plnohodnotným coming outem, ale spíš takovým jemným náznakem. Účastníci plesu však náznak pochopili a odměnili Šlechtovou údajně hlasitým potleskem.

Média tuto událost zaznamenala celkem seriózně, stejně tak to nijak zvlášť nešokovalo veřejnost. Leckdo si to dokonce přebral jako důkaz tolerance české společnosti. Nikdo se přece nad Šlechtovou nepohoršoval, nepropukl žádný skandál. Známý "zelený" maskot časopisu Reflex J.X.Doležal to přímo prohlásil za "zátěžový test tolerance". 

Čtyřprocentní senátor

Šlechtová se stala prvním ministrem, resp. ministryní, která se dobrovolně (!) přihlásila k homosexuální orientaci. Není to ale úplně první politický coming out, i když dosud šlo spíše o nedobrovolná doznání.

Své by o tom mohl vyprávět třeba Václav Fischer, někdejší majitel známé cestovní kanceláře, který v roce 1999 kandidoval do senátu. Volební kampaň byla tvrdá, na billboardech se objevily nápisy: "Homosexuál v Senátu? Proč ne. Václav Fischer do Senátu. Čtyřprocentní menšina".

Na základě této útočné kampaně Fischer přiznal, že měl vztahy jak se ženami, tak s muži. Volby do senátu i přesto vyhrál a nakonec tam byl až do roku 2002.

Podobně na tom byl také ministr dopravy v úřednické Fischerově vládě Gustav Slamečka, kterého v roce 2009 označil za gaye odborářský boss Jaromír Dušek a později i tradičně prostořeký Mirek Topolánek. Přišlo se totiž na to, že Slamečka žije v jednom bytě s šéfem Úřadu vlády Janem Novákem.

Následně šel i Slamečka s pravdou ven a svou sexuální orientaci veřejně přiznal stejně jako vztah s Novákem. Opět tedy coming out z donucení. A dál? Už jen samé spekulace a drby, například o partnerském soužití moderátora Václava Moravce a bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Za desítky let jsme tedy zaznamenali pouze tři coming outy vrcholných politiků, přičemž dva z toho byly nedobrovolné a jeden de facto jen otázkou času. Může to samozřejmě znamenat, že homosexuálů je mezi politiky poskrovnu, a nebo - a to je pravděpodobnější - politici svou orientaci přece jen raději skrývají, aby je to nepoškodilo u voličů. Spoléhat se na toleranci české veřejnosti se totiž ve skutečnosti příliš nedá. 

Politická scéna je rozdělená

Dalším zajímavým detailem byl návrh dnes už bývalého ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera a ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, aby si mohli lidé stejného pohlaví osvojovat děti. Dvojice politiků reagovala na rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil část zákona zakazující osvojování párům stejného pohlaví.

Vláda se za návrh postavila, byť ne jednohlasně. Ovšem se stejným návrhem přišla také skupina poslanců a ve sněmovně se kvůli tomu rozproudila velmi rozhořčená diskuse. Padaly v ní i naprosto absurdní argumenty, že homosexuálové se budou snažit legalizovat znásilňování dětí, jak pronesla dnes už bývalá poslankyně za ČSSD Pavlína Nytrová.

Zákon zatím sněmovnou neprošel a není jasné, kdy se dostane na pořad jednání. Každopádně pobouřené reakce části politické scény, a zdaleka nešlo jen o Nytrovou, ukázaly, že shoda mezi politiky rozhodně nepanuje. Jistě, možnost osvojovat děti homosexuálními páry je ožehavé téma, nicméně právě z toho je zřejmé, že kde v současné době končí hranice tolerance. 

Toleruj, ale prověřuj

Není to však tak, že by se postavení sexuálních menšin ve společnosti a jejich vnímání nelepšilo. Jistý ostych a obavy o hlasy voličů však v politice stále panují. Co do práv homosexuálů se Česko umístilo v loňském výzkumu britského listu The Independent v horší půlce evropských a postsovětských zemí. V žebříčku dosáhlo 31 procent, lépe dopadly například i Albánie a Srbsko. Jakýmsi ostrůvkem tolerance je přitom Praha, která je poměrně oblíbenou destinací pro homosexuální turistů - nejen pro pestrou nabídku klubů a barů, ale právě kvůli tolerantnímu přístupu místních obyvatel. 

Na vesnicích a malých městech to ovšem tak slavné nebude. Česko je zkrátka sice tolerantní, ale ne všude a ne ke všemu. Homosexuální komunita není nijak zásadně utlačovaná, nicméně pohled části Čechů je stále rezervovaný nebo dokonce odmítavý. Proto je dobře, že Šlechtová učinila první a dobrovolný krok, na druhou stranu je to stále první vlaštovka. Uvidíme, zda budou následovat další. Navíc ruku na srdce, u Šlechtové to bylo jasné tak nějak od začátku.