Během 2. světové války sloužil v II. polském sboru zvláštní vojín. Kouřil a pil pivo, a byl tak trochu zarostlejší. Pravda, nic neobvyklého, kdyby ovšem nebyl - medvědem! A to ne ledajakým. Wojtek dosáhl hodnosti desátníka a zúčastnil se slavné bitvy o Monte Cassino. A jak se divoké zvíře ocitlo právě v armádě?

On byl Wojtek vlastně Peršan. Když polští vojáci, evakuovaní ze Sovětského svazu, projížděli v dubnu 1942 Íránem, spatřili na železniční stanici v Hamadánu malého hocha s pytlem přes rameno, z něhož vykukovalo hubené medvídě. Matku mu zastřelili lovci, a chlapec se opuštěného mláděte ujal.

Po náročném přemlouvání se vojákům podařilo směnit huňáče za konzervy, švýcarský nůž a něco málo peněz. Wojtek, jak byl medvídek pojmenován, se následně stal nedílnou součástí 22. zásobovací polské dělostřelecké roty, s níž absolvoval dlouhou cestu přes Irák, Sýrii, Palestinu, Egypt až do Itálie.

Voják se všemi klady i zápory

Méďa se nejprve vykrmoval ředěným kondenzovaným mlékem, později přešel na tvrdší stravu - kromě milované marmelády, medu a ovoce totiž s chutí popíjel pivo a pojídal, někdy prý dokonce kouřil, cigarety. Inu, vojín! Wojtek se stal nejen maskotem celé roty, ale i řádným spolubojovníkem. Když správa alexandrijského přístavu dělala problémy s jeho naloděním, nenechali se Poláci vyvést z míry, a chlupatého vojáka oficiálně zaevidovali k 22. zásobovací rotě. Medvěd dostal vlastní služební průkaz i hodnost. Tak se zrodil desátník Wojtek.

Jezdil v džípu, jedl a pil s ostatními vojáky. Malé problémy míval s nástupem, a všichni se dobře bavili nad rozčilením cizího důstojníka, dožadujícího se Wojtkova příchodu na plac, po sdělení, že desátník je zamčen ve svém výběhu. Zato salutovat uměl medvěd dobře, a s lidskými kamarády také spával ve stanu, protože se mu nezamlouvala přidělená bedna.

Jednou pronikl až do indického tábora, kde ve snaze k někomu se přitulit málem přišel o život – zděšený indický voják se domníval, že se jedná o medvěda z nedalekých hor, a málem Wojtka zastřelil. Zato jindy vyplašil zloděje v muničním skladu a za odměnu dostal láhev piva. Kromě lidí se rád kamarádil i se zvířaty, přičemž obzvlášť miloval dalmatina britského styčného důstojníka.

Bitva u Monte Cassina a pak klidné stáří v Edinburghu

Z maskota se Wojtek vypracoval na téměř plnohodnotného spolubojovníka. Se svou jednotkou absolvoval všechny významné bojové operace, nejvíc se ovšem vyznamenal v důležité bitvě u Monte Cassina r. 1944. Útok 2. polské divize pod velením generála Anderse kryla dělostřelecká palba, a Wojtek tehdy nosil těžké bedny s dělostřeleckou municí, údajně natolik šikovně, že ani jeden granát neupustil! Však se také obrázek medvěda s dělostřeleckým granátem v tlapách stal symbolem 22. zásobovací roty.

Po konci války byl zbytek roty převelen do Skotska i se zasloužilým medvědem. Ten se i zde těšil nemalé pozornosti a ve Winfieldu poblíž skotských hranic se stal místní celebritou i čestným členem Polsko-skotského sdružení.

Po demobilizaci a rozpuštění jednotky na Wojtka čekala zoologická zahrada v Edinburghu, kde prožil celý zbytek života. Slavného chlupáče chodili navštěvovat nejen zástupci médií, ale především jeho bývalí kamarádi, kteří se po válce odmítli vrátit do komunistického Polska. Nosili někdejšímu desátníkovi pivo a cigarety, a občas mu něco zazpívali. Však prý také jakmile medvěd zaslechl zpěvnou polštinu, ihned celý ožil.

Medvěd, kterého každý miloval

Hrdina od Monte Cassina uhynul 2. prosince 1963. Zapomenut však nezůstal. Připomíná ho hned několik pamětních desek (Edinburgh, Londýn a kanadská Ottawa) a soch - v Londýně, u Grimsby, a v Edinburghu sousoší medvěda s polským vojákem. Ani Polsko nezůstalo pozadu - jednoho Wojtka mají v Krakově, další stojí v Szymbarku ve skutečné velikosti s čapkou na hlavě a střelou v tlapě.

O statečném medvědovi vzniklo několik anglických i polských písní a filmů (Piwko dla niedźwiedzia!, The bear that went to war) a dokonce i komiks. Wojtkova dobrodružství byla v Británii natolik známá, že je vyprávěl svým synům i princ Charles. Aby toho nebylo málo, po "medvědovi, kterého každý miloval", pojmenoval anglický pivovar Congleton r. 2012 svůj nový druh piva.

Souputníci svatých

A medvědi svatí, tedy spíše jejich přátelé?

Asi nejznámějším "ursofilem" je sv. Havel neboli Gallus, který na kontinent přišel z Irska koncem 6. století. Při stavbě poustevny v místech dnešního St. Gallen mu prý pomáhal medvěd, jemuž Havel prokázal službu, když mu z tlapy vytáhl ostrý trn. Dle další legendy projevila hladová šelma nepěkný zájem o Havlovy zásoby jídla, a musela za trest nosit dříví na otop.

Patron Bavorska Korbinián se trochu zviditelnil v časech minulého papeže - Benedikt XVI. měl ve svém znaku právě jeho medvěda. Když světec putoval přes Alpy do Říma, snědl mu nezvaný huňáč soumara poblíž Brennerského průsmyku. Korbinián mu přikázal, aby sám nesl zavazadla namísto zvířete. Svorně doputovali do Věčného města, kde byl medvěd propuštěn. Tyrolskému sv. Romediovi se cestou přes Alpy přihodilo totéž, avšak neváhal, a hladového méďu si rovnou osedlal. Kapli zasvěcenou odvážnému poustevníkovi můžeme najít na zámku v Cholticích u Pardubic.

Medvěd ovšem zvládal i lepší kousky, tak třeba sv. Magnovi z Füssenu vypomáhal v osmém století při sklizni jablek, a navíc mu výměnou za koláč ukázal pěkné ložisko železné rudy. Své slavné huňáče má i "matička Rus", kde se sv. Sergej Radoněžský dělil s medvědem o jídlo, a Serafim ze Sarova, jeden z nejznámějších ruských duchovních otců, nezištně vykrmoval dalšího chlebem.

Richardis Švábská, světice a císařovna, založila dle andělské rady klášter Andlau v místech, kde spatřila medvědici hrabat v zemi. Uzdravujícím objetím přivedla k životu její mrtvé mládě, a vděčná matka i s uzdraveným medvídětem jí zůstala věrná až do smrti. Medvědí dírou i kamennou medvědicí se klášterní krypta může pochlubit dodnes, tak jako celé alsaské městečko medvědy v mnoha různých provedeních (sochy, fresky i studna s kašnou). Ostatně sestřičky chovaly v klášteře živé medvědy ještě dlouho po úmrtí svaté zakladatelky.

A my bychom našeho medvěda utratili?