Se lvíčkem na krku zaklekl minu a přežil. Česko si připomíná válečné veterány

MAGAZÍN - Magazín autor: red

V neděli 11. listopadu si lidé po celém světě připnou na klopy květy vlčího máku na památku válečných veteránů. Den veteránů připomíná ukončení první světové války a jeho symbolem se stal právě červený květ, který vyrůstal na hrobech padlých vojáků. Přímou zkušenost z fronty ve světové válce – té druhé – má Viktor Wellemín, jeden z mála dosud žijících pamětníků. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Viktor Wellemín

Viktor Wellemín,zdroj: Post Bellum

V bitvě u Dunkerque přežil explozi nášlapné miny. Během svého působení v armádě přišel o rodiče, kteří zahynuli v koncentračních táborech.

Když mu bylo 17 let, vypravil se se svým o čtyři roky starším bratrem na Slovensko. Parníkem po Dunaji až do Černého moře, tureckou lodí propluli do Středozemního moře až k břehům Palestiny.

Volili cestu tisíců židovských uprchlíků, kteří prchali těsně před 2. světovou válkou nebo začátkem války před Hitlerem. Nutně potřebovali pomoc.

Tatínek četl Mein Kampf 

Jejich rodiče zůstali v Československu. Zatímco Viktor později vstoupil do armády a bránil přístav Tobruk, nacisté zavraždili jeho rodiče v koncentračním táboře.

Jeho otec, válečný invalida z 1. světové války, nemohl cestovat. Každý den podstupoval bolestivou koupel. Trpěl zánětem okostice. Kdesi v zákopu mu střepina roztrhla nohu a do rány se mu dostala nečistota.

Ani dnes takové onemocnění nelze jednoduše vyléčit. Antibiotika nezabírají. Lidé s tímto postižením nesmí nechat ránu zacelit, hnis by se hromadil ve tkáni a hrozila by sepse. Každý den musí ránu otevřít a důkladně vyčistit.

S tatínkem v protektorátu zůstala i jeho žena, která se o něj starala. Dva jejich synové Viktor a Áda nastoupili na Masarykově nádraží do rychlíku do Bratislavy 15. dubna 1939, měsíc po tom, co Československo obsadili Němci a vyhlásili protektorát.

Jejich otec patřil k těm prozíravým, četl Mein Kampf a o osudu evropských židů si nedělal iluze. O děsivých zážitcích z nacistického Německa a Rakouska mu vyprávěli jeho obchodní přátelé prchající před válkou do Palestiny.

Lvíček pro štěstí 

Viktor s Ádou se dva roky protloukali Palestinou. Žili v kibucu, bratr si přivydělával po barech jako saxofonista, kytarista a klavírista. Oba na začátku roku 1942 vstoupili do 11. čs. Praporu – Východního. S jednotkou bránili severoafrický přístav Tobruk.

Když neměl Viktor strážní službu u děl, chodil se koupat a opalovat do zálivu. A tady ztratil pro něj cenný talisman:

"V kapse jsem jednou objevil zapomenutý prvorepublikový desetník, který má na jedné straně vyobrazeného československého dvojocasého lvíčka. Lupenkovou pilkou jsem si ho vyřízl, udělal nad ním dírku, zavěsil na provázek a nosil jsem ho na krku jako výsostný československý znak. Když jsem se vracel z koupání v tom zálivu, zjistil jsem, že ho nemám! Musel se mi rozvázat nebo přetrhnout. Ještě ten večer jsem se na pláž vrátil a představte si, že jsem ho v tom žlutém písku našel," popisuje Viktor.

Na břehu Středozemního moře se povalovaly nevybuchlé italské granáty. Ty mívaly na pojistce kratičké řetízky. Sesbíral je, spojil a lvíčka na řetízek zavěsil. Tento amulet ho pak provázel ve všech dalších bitvách.

Na státní svátek 28. října 1944 podnikl s československou obrněnou brigádou útok na francouzský přístav Dunkerque, který držela téměř trojnásobná německá přesila.

Šlápnout na minu 

Pár dní před útokem Viktor prolézal malé rybářské domky na pobřeží a v jednom z nich objevil vysoké gumové holínky a kabát. Takto vojensky nevhodně oblečen útočil na německé pozice v přístavu.

Běžel se dvěma přáteli ze Středního východu. Grűnbaum utíkající před ním zakopl o drát skákavé miny. Přískokem zalehl, jak doporučoval vojenský řád. Výbuch mu roztrhl břicho a na místě zemřel. Za Viktorem utíkal Ebl. I on zavadil o minu. Lehl si na ni, aby se nedostala nad zem.

Protipěchotní skákavá mina vyskočí ze země až do výšky skoro dvou metrů. Když se parabolou vrací, asi půl metru nad zemí vybuchne a střepiny zabíjí i v desetimetrové vzdálenosti kolem.

Eblovi mina utrhla nohu. V ten moment zavadil o minu i Viktor Wellemín:

"Kleknul jsem si na ní. Výbuch mě odhodil asi patnáct metrů do živého plotu a omdlel jsem. Život mi zachránily ty holínky a pogumovaný kabát. Když jsem se probral, snažil jsem se pomoct Eblovi na nosítka, ale nakonec vykrvácel," popisuje bitvu u Dunkerque Viktor Wellemín.

Komunistická "odměna" 

Výbuch mu utrhl kus paty a poranil rameno. Belhal se pět kilometrů k obvazišti, kde ho zachránili.

Po šesti letech se vrátil do Československa v britské uniformě – a stejně jako kdysi jeho otec jako invalida.

V Praze našel svého bratra Ádu. Od něj se dozvěděl, že nikdo z jeho příbuzných včetně rodičů nepřežil koncentrační tábory. Jejich byt obsadili cizí lidé a nehodlali se odstěhovat.

Viktor se celý život živil jako účetní. Pro komunisty měl špatný kádrový profil – Žid, nestraník, a co hůř, veterán ze západní fronty. Jeho synové se nedostali na školy.

Uctít památku válečných veteránů a podpořit zaznamenávání jejich příběhů můžete koupí vlčího máku od pátku 9.11. až do neděle 11.11. u dobrovolníků Paměti národa v ulicích českých měst.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Tagy: zahraničí koncentrační tábory domácí Československo druhá světová válka

Zdroje: Hlídací Pes,Post Bellum