Pirátů je všude plno. Podle průzkumu agentury Median a Kantar TNS, na jehož základě se politické strany účastní předvolebních debat v České televizi, má Pirátská strana volební potenciál 12 procent; lidovci například jen 11,5 procenta, ODS 15,5 a sociální demokraté 17 procent. Také podle šetření společnosti Behavio zvažuje velké množství voličů Piráty. Z celé populace je to dokonce 14 procent, kdežto u ČSSD pouhých 13 a u občanských demokratů jen 12 procent.

Jistě, volební potenciál může být zavádějící. I podle Behavia má ČSSD větší procento rozhodnutých voličů než Pirátská strana. Minimálně jde ale o známku toho, že Piráti jsou pro velké množství váhajících voličů možná alternativa. Chystá se je volit i spisovatel Pavel Kohout, pokud "nezpochybní naši příslušnost k Evropské unii a k NATO", jak napsal v Lidových novinách.  

Rovněž to, kdo všechno o Pirátech diskutuje, kdo má potřebu se vůči nim vymezit či vyjádřit o nich pochybnosti, svědčí o tom, že jejich šance dostat se do sněmovny rostou. Piráti budí rozpaky například svým předvolebním autobusem, jenž připomíná některé kauzy, které české soudy ještě nedotáhly do konce.

Nad Pirátskou stranou ostražitě zdvihá obočí i komentátor Práva Alexandr Mitrofanov, který upozorňuje na to, že nikdo z pranýřovaných nebyl pravomocně odsouzen. Mitrofanov dodává, že takový agitační autobus je pro něj výmluvnější než celý program, protože prozrazuje skutečné uvažování, které je zdrojem konání. Pro pochopení toho, jak Piráti uvažují, si stačí přečíst, jak na Mitrofanův text zareagoval lídr jejich pražské kandidátky Jakub Michálek.

"Předně když soudce, státní zástupce nebo politik něco podepíše, musí za to zodpovídat. Když udělá exces, musí po něm být vymáhána škoda. Neschází se tajně s podivnými lobbisty. Nehromadí majetek z neznámých zdrojů. Trestní řád funguje. Spisy obíhají digitálně a neztrácí se z nich důkazy. Používají se průhledná výběrová řízení místo dosazování kamarádů, kteří ani nemají bezpečnostní prověrku. Evidují se informace o průtazích a výsledcích jednotlivých soudců a státních zástupců," píše mimo jiné Michálek.

Naše členství v NATO a EU

Nejde o to, že by Piráti zpochybňovali nezávislost soudů nebo že by chtěli, aby fungovaly na politickou objednávku, ale na české poměry požadují nezvyklou přísnost, osobní odpovědnost, férovost a důraz na funkční a předvídatelný systém.

Pryč je tolerance ke švejkování, k tomu, že všechno se nějak zplichtí, přimhouří se očko a kamarádovi se vyjde vstříc. Republika zahnívá od hlavy, ale jedeme v tom tak trochu všichni. To jsou Piráti a klíč k tomu, jak chápat jejich předvolební autobus. Někoho to k nim může přilákat, jiné odradit, ale je dobré to vědět předem. 

Pro řadu lidí, kteří přemýšlejí o volbě Pirátů, bude zásadní jejich postoj k našemu členství v Evropské unii a NATO, jak zdůraznil i Pavel Kohout. Mitrofanov v jejich programu postrádá zmínku o tom, jak se strana staví ke klíčovému vývoji v EU, zda chce zavést euro a patřit do jejího tvrdého jádra. Také upozorňuje, že zde nenašel explicitní vyjádření ohledně členství v NATO.

Piráti ve svém volebním programu píšou, že chtějí, aby Česká republika "sebevědomě využívala náš vliv v EU a OSN k prosperitě celého našeho státu, světadílu i planety". Prosazují vyšší zapojení občanů do rozhodování v rámci unie a hovoří o našem aktivním členství v EU.

V dlouhodobém programu pak uvádějí: "ČR se musí do tvorby evropské politiky a legislativy více zapojovat a nebýt pouze pasivním přihlížejícím, proto usilujeme o hlubší zapojení ČR do jednání o budoucnosti EU." Postoj Pirátů k Evropské unii se tak zdá být celkem zjevný.

Co se týče Severoatlantické aliance, v části volebního programu věnované obraně zmiňují, že podporují "mezinárodní spolupráci v rámci společné evropské obranné a bezpečnostní politiky a rozvíjení společných bojových skupin zemí EU", že chtějí sjednotit a posílit podíl a vliv evropských zemí uvnitř NATO a podporují věcnou diskuzi o fungování NATO a jeho vojenských operací. Není ale právě to dokladem toho, že členství v NATO nezpochybňují, a naopak s ním počítají a berou ho jako fakt, byť to neříkají explicitně? 

Paušály a živnostníci

U Pirátů není takový problém s tím, co mají nebo nemají v programu. S trochou vynalézavosti si v něm, ve volebním či dlouhodobém, každý najde podporu pro to, co hledá. Ať už jde ujištění či naopak pochybnosti.

Horší je, že ve skutečnosti stále zůstává spíše neznámou, co budou Piráti ve sněmovně prosazovat. Tato nejasnost je daná nejen jejich nezkušeností a tím, že jejich potenciální volič se nemůže opřít o jejich historii v celostátní politice, ale především jejich důrazem na diskuzi a to, že jsou nakloněni správná řešení teprve hledat.

Věcná diskuze o fungování NATO a jeho vojenských operací je fajn. Za určitých okolností ale opravdu může jít směrem, ze kterého vyplyne zásadní zpochybnění Severoatlantické aliance a třeba i její neschopnost se reformovat, a tím pádem otazník nad naším setrváním v ní. Ne že by Piráti chtěli, aby to tak dopadlo. Jen nedogmatické a otevřené myšlení vede k nečekaným a neortodoxním koncům.

Totéž platí třeba o živnostnících. Piráti sice říkají, že po sjednocení plateb za zdravotní a sociální pojištění a daně bude čistý výdělek živnostníků stejný jako dnes, ale zároveň dodávají dvě kouzelné větičky: "Výhledově počítáme s podrobnějším členěním výdajových paušálů podle typu činnosti. Toto opatření vyžaduje hlubší analýzu, kterou nemáme zatím připravenu."

Podobně jako u diskuze o fungování NATO se zde skrývá prostor pro změnu, která může vést k tomu, že čistý příjem některých OSVČ bude nižší, protože budou přeřazeni do jiných pásem výdajových paušálů, než ve kterých jsou dnes. To není nic proti Pirátům, tyto příklady však ukazují, že to, k čemu politika Pirátů povede, je stále spíše nejasné.

Hlavně nevládnout

Další háček a paradox se ukrývá v rozdílné úloze, kterou budou muset případní pirátští poslanci zvládnout v opoziční či vládní roli. Piráti tak na jednu stranu mají připravený program pro situaci, kdy budou ve vládě, ale sami cítí, a z jejich dřívějších vyjádření je znát, že si uvědomují riziko své účasti na vládní koalici. Proto z hlediska svého dlouhodobého působení a etablování se v celostátní politice upřednostňují být raději v opozici.

Špatně se to však prezentuje navenek. Piráti nemohou kandidovat jako strana, která nemá ambici vládnout, ale pouze působit v opozici. Do voleb se jde zkrátka s tím vyhrát a vládnout. Byť je otázka, zda potenciální voliči Pirátů skutečně chtějí, aby v následujícím volebním období byli vládní stranou.

Možná je pro ně přednější samotná přítomnost Pirátů ve sněmovně. To ovšem znamená, že jim tolik nezáleží ani na realizaci pirátského programu, ale spíš na tom, aby svou přítomností v dolní komoře ubrali mandáty ostatním stranám, vyvažovali jejich působení a vnesli sem něco nového. Část lidí, co volbu Pirátů zvažuje, si možná uvědomuje, že pokud by nyní vládli, mohlo by to, zvlášť pokud by byli ve vládě Andreje Babiše, vést k opravdu roztodivným koncům.

Politika je ovšem nepředvídatelná. Velmi snadno se může stát, že povolební situace se zničehonic ukáže v takových barvách, že Pirátům se z vládní odpovědnosti bude vyvlékat jen velmi obtížně. Kdyby se jim podařilo na rozdíl od ostatních stran naplnit volební potenciál, může to povolební aritmetikou dost zamávat a možných vládních variant bez Pirátů nemusí být mnoho.

Navíc taková situace by i jim samotným dala křídla, takže by mohli zapomenout na ohrožení plynoucí pro ně z vládního angažmá a podlehnout dojmu, že jde o tak velkou příležitost prosazovat vlastní politiku, že ji zkrátka nelze odmítnout. Úvahy jsou to možná předčasné, ale stran, které přinesly zklamání, už tady pár bylo a není třeba k nim přidávat další. Jedním z předpokladů, jak se tomu vyhnout, je nedělat si iluze a počítat spíše s tou horší variantou.