Obraz Leonarda Da Vinciho  Salvator Mundi (Spasitel světa) se v polovině listopadu stal nejdražším vydraženým obrazem na světě. Nový majitel za něj vysázel rekordních více než 450 milionů dolarů (skoro deset miliard korun). Americké tajné služby vyčmuchaly, že úspěšným dražitelem je saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán, byť dílo koupil s pomocí prostředníka.

Abú Zabí má vlastní Louvre – s Macronovým požehnáním

Plátno renesančního malíře bude vystaveno v nové pobočce pařížského Louvru v Abú Zabí ve Spojených arabských emirátech. Muzeum, které je jedním z prestižních objektů tamního emíra, na počátku listopadu slavnostně otevřel sám Emmanuel Macron. "Muzeum sblíží Východ se Západem a je důkazem naší schopnosti bojovat světlem proti temnotě," prohlásil tehdy francouzský prezident s patosem sobě vlastním.

Rijád je v tomto ohledu pragmatičtější. Dává najevo, že Spojené arabské emiráty si mohou být nezávislé, jak chtějí – zůstávají jednoznačně ve sféře saúdského vlivu. A kdo tomu nevěří, ať se mrkne kousek severněji a vzpomene si, jak dopadl Katar.

Tady už totiž nejde o sběratelskou vášeň, náboženství ani marnotratnost boháčů. Salmán se zatím projevil všelijak, ale rozhodně ne jako někdo, kdo by nějak extra pěstoval lásku k umění nebo mu nějak zvlášť rozuměl. Ale jestli něčemu rozumí, pak jsou to symboly moci – a umí s nimi šikovně pracovat.

Kdo se chce u moci udržet, musí se tvářit moderně. Touto moderností se přitom obecně chápe západní popkultura, takže bohatí šejkové cpou peníze do luxusních mrakodrapů vysokých jako jeden a půl Václaváku, sjezdovek uprostřed pouště nebo do procovských závodních okruhů pro formuli 1. A když si Katar zajistil konání světového fotbalového šampionátu, tak si holt někdo jiný na oplátku koupí nejdražší obraz na světě, anebo přesune k Perskému zálivu Louvre – a rovnou na umělý ostrov. Však také za právo užívat název 'Louvre' do roku 2037 zaplatí Spojené arabské emiráty Paříži v přepočtu přes deset miliard korun, což se blíží ročnímu rozpočtu českého ministerstva kultury.

Majitelem obrazu je korunní princ země, kam se nesmí vozit bible

Ještě grotesknějších rozměrů nabývá celá věc v okamžiku, kdy se má stát návštěvnickým magnetem arabského Louvru právě obraz Ježíše Krista: Křesťanského spasitele, o němž libyjský vůdce Muammar Kaddáfí blahé paměti prohlásil, že neskončil na kříži, ale že místo něj tehdy ukřižovali člověka, který byl Ježíšovi jen podobný.

Do saúdské vlasti velkorysého kupce Leonardova díla je přitom zakázáno dovážet bible (kromě jednoho kusu pro vlastní potřebu), stejně jako nošení křesťanských symbolů. O stavbě kostelů nebo konvertování ke křesťanství raději ani nemluvě.

Rozpor v tom ovšem není. O umění nebo náboženství tady totiž nejde ani tolik jako o prestiž a snahu vystavovat na odiv ekonomickou sílu a bohatství. Symbolický význam se tak stává zbožím a věci, které kdysi byly lidem svaté, se degradují na pouhou tržní hodnotu.

S určitou vírou ale rekordní zaplacená částka přece jen něco společného má, i když ne v náboženském slova smyslu. Jde o víru, že jde opravdu o dílo italského mistra, který je zároveň autorem Mony Lisy, zřejmě nejslavnějšího obrazu západní kultury. Ne všichni experti na Leonarda da Vinciho totiž dali obrazu Salvator Mundi své požehnání. Pokud by ovšem dražitelé o jeho autorství pochybovali, nehnali by částku do takové výše. Vždyť před šedesáti lety, kdy se obraz ještě považoval za dílo Leonardova žáka, za něj v aukci zaplatili pouhých 45 liber.

Degradace umění a víry na tržní hodnotu

Víra v pravost obrazu byla silnější než veškeré pochyby a astronomická suma věrohodnost díla podpoří. Protože pokud něco vykazuje tak vysokou hodnotu, může to přece být pouze výtvorem uměleckého génia, jakým byl právě Leonardo. I kdyby tedy autorem nebyl, zaplacená suma z něj autora dělá. To je jen další smutný příklad degradace umění a symbolů víry na tržní hodnotu.

Vysoká částka zároveň dokládá, že oceňování umění a obchod s ním nabývají iracionálních rozměrů. Dosud globálnímu žebříčku nejdražších děl vévodily položky moderního a současného umění. Obrazy starých mistrů, zvláště pak s náboženskou tématikou, obvykle rekordních částek nedosahují. Modlami bývají v tomto ohledu spíše Picasso, Munch, Klimt, Bacon, Pollock nebo Basquiat. Podle aukční síně Christie's Salvator Mundi částkou, za kterou se vydražil, sesadil z první příčky nejdráže v aukci prodaných obrazů Alžírské ženy Pabla Picassa, které se v roce 2015 vydražily za 179,4 milionu dolarů (bezmála čtyři miliardy korun).

Zakoupení Spasitele světa arabským princem a jeho trvalé vystavení v muslimské zemi je tedy okázalost par excellence, ale úplně jinak, než se zdá na první pohled. Nevystavuje se tu totiž křesťanská ikona, ale spíš ikona globálního trhu a kapitalismu, tedy víry, na niž je krátký i ten nejkonzervativnější islám.

Pohnutý osud Spasitele světa

Olejomalba na ořechovém dřevě Salvator Mundi, kterou Da Vinci vytvořil zhruba kolem roku 1500, znázorňuje Ježíše Krista v renesančním oděvu s pozvednutou žehnající pravou rukou a křišťálovou koulí v ruce levé. Poprvé byl obraz uveden v soupisu sbírky Karla I. Stuarta na počátku 17. století, který byl sestaven po králově popravě. Obraz zřejmě vznikl pro francouzskou královskou rodinu a do Anglie ho přivezla Henrietta Marie Bourbonská, která se za Karla I. provdala.

V 18. století obraz zmizel a objevil se až v roce 1900 jako dílo Leonardova následovníka Bernardina Luiniho. Na fotografii z roku 1912 je patrné, že Kristův obličej a vlasy byly přemalovány. V roce 1958 byl na aukci Sotheby's obraz prodán za 45 liber a opět na dalších 50 let zmizel. Znovu se objevil v roce 2005 na jedné regionální aukci v USA a o dva roky později byl restaurován. Historici umění potvrdili, že se jedná o Da Vinciho dílo, i když někteří odborníci o tom stále pochybují. Dosavadním majitelem byl zřejmě ruský miliardář Dmitrij Rybolovlev, který za něj v rámci soukromého prodeje v roce 2013 zaplatil v přepočtu necelé tři miliardy korun.