Muhammad bin Salmán, který si nechává říkat MbS, rozjel před pár dny rozsáhlou čistku kvůli údajné korupci, zpronevěrám a dalším zlodějnám, které prý připravily saúdskoarabské království v posledních desetiletích o 100 miliard dolarů. Založil nový protikorupční výbor, který má právo vyšetřovat, zatýkat, zakazovat cestování, zmrazovat účty a portfolia, sledovat finanční toky a aktiva zkorumpovaných jednotlivců.

V síti protikorupčních razií uvízli i členové královské rodiny

Při raziích byly zadrženy desítky lidí včetně členů královské rodiny a současných i bývalých ministrů. Obětí čistky se stal i jeden z nejbohatších lidí v arabském světě, princ Valíd bin Talál, který má podíly ve společnostech jako Twitter, Apple, Citigroup, Four Seasons a Fox. Kromě toho je nepřítelem amerického prezidenta Donalda Trumpa, jehož v předvolebním boji ostře kritizoval.

Zadržen byl také vlivný šéf saúdské Národní gardy, přímý člen královské rodiny a možný následník trůnu princ Mutab bin Abdalláh. Další z mladých princů v té době zase za podivných okolností zahynul při havárii vrtulníku. V létě byl navíc z nástupnictví vyřazen další možný kandidát Muhammad bin Najíf, který do té doby vedl ministerstvo vnitra. Odstraněním obou soupeřů se ujal korunní princ kontroly celého bezpečnostního aparátu a posílil své nástupnické šance.

Cílem zátahu není jen vymýtit korupci, ale také odstranit opozici vůči MbS, který se snaží prosadit kontroverzní reformy. V září oznámil, že bude zrušen zákaz řízení pro ženy, a do země se snaží nalákat zahraniční turisty. Omezil i státní výdaje v některých částech ekonomiky a plánuje rozprodej státního majetku. Z valné části je to reakce na pokles cen ropy na světových trzích a snaha nasměrovat ekonomiku tak, aby byla na příjmech z prodeje ropy méně závislá.

Byla oživena tradice legálních bratrovražd?

Čistky podobné těm, které nyní zasáhly saúdskoarabské prince, nejsou přitom nic nového pod sluncem a praktikovaly se už za osmanské říše. Rozdíl je jediný: Kdo se tehdy nedostal k moci, stal se obětí masakru.

Slova Muhammada bin Salmána, jimiž před několika dny ospravedlňoval zatčení jedenácti princů a několika desítek bývalých ministrů, mluvila za vše: "Několik slabých duší" prý postavilo vlastní zájmy nad zájmy veřejnosti, aby "nelegálně nahromadily peníze".

Poselství je tedy jasné - kdo vytáhne do boje proti "slabým duším", ten musí být silnější než ony. Toto poselství je stejně staré jako instituce, která saúdskou dynastii dovedla k jejím nynějším odhadovaným sedmi až devíti tisícovkám princů.

Z královských harémů v muslimských režimech vycházely a vycházejí celé davy nevlastních bratrů. V případě Saúdské Arábii mohou ti "slabí" hovořit o štěstí, že z toho zatím vyvázli jen se zatčením a domácím vězením v luxusním hotelu Ritz-Carlton v Rijádu.

Turecká osmanská dynastie, k níž saúdskoarabské impérium po celá století patřilo, vytvořila úplně jiné řešení tohoto problému. Vítězný princ všechny bratrské a polobratrské konkurenty tehdy jednoduše oddělal.

První osmanský sultán, který tímto důsledným a brutálním způsobem vyřešil problém následnictví trůnu, byl zřejmě Bajezid I., který vládl v letech 1389 až 1402. Jakmile jeho otec Murad I. padl v roce 1389 na Kosově poli v boji proti Srbům, nechal Bajezid zavraždit svého bratra Yakuba.

Tato radikální metoda, jak si zajistit trůn, fungovala i v následujících generacích. Dokonce i v době, kdy se osmanská říše po Bajezidově porážce u Ankary ocitla na několik let v agonii. Každý z pěti Bajezidových synů si tehdy nárokoval trůn pro sebe, následovala série občanských válek, při nichž se bratři navzájem pobili. Až po jedenácti letech v roce 1413 se stal novým sultánem Mehmed I.

Sultán Bajezid I. | zdroj: Profimedia Důvodem těchto krutých bratrovražedných praktik bylo jednak to, že v osmanské říši nebyl pevně stanoven systém nástupnictví, ale i to, že princů usilujících o trůn bylo díky početným sultánovým harémům spousta.

Důsledky z toho vyvodil sultán Mehmed II., který zakotvil dynastické, administrativní i soudní postupy světského práva ve své Knize zákonů.

Podle nového zákona tak měl právo na trůn po zesnulém sultánovi ten ze synů, jemuž vláda "připadla". S tím bylo spojené i povolení k bratrovraždě, pokud to situace vyžadovala.

Pro prince tedy bylo důležité zajistit si včas podporu v armádě (janičáři), správě, mezi islámskými učenci (ulamá), ale i v samotném paláci, aby byl v klání o trůn první.

Je paradoxní, že bratrovraždu institucionalizoval právě Mehmed II., který přitom byl ještě za života svého otce určen jako následník trůnu, aniž musel v paláci spáchat krveprolití. Strukturální problémy nástupnictví si ale velmi dobře uvědomoval.

Souboj o Mehmedovo následnictví poskytl osmanským právníkům dobré argumenty pro toto vražedné pravidlo. Mezi princi Bajezidem a Džemem Sultánem se rozhořela bratrovražedná válka, která části říše srovnala se zemí.

Následník Bajezidia II., Selim I. (vládl v letech 1512 až 1520) si toto nelidské uspořádání vzal za své a při nástupu na trůn obratem vyvraždil všechny své bratry, nevlastní bratry a dokonce i synovce. A aby svého nejmilejšího syna Sulejmana I. Nádherného ochránil před podobným osudem, vymyslel pragmatické východisko: Vzdal se jakéhokoliv styku se ženami, protože dospěl k závěru, že více dědiců už nepotřebuje.

Sulejmanovi nástupci hnali bratrovraždy do krajnosti. Murad III. nechal svých pět bratrů uškrtit tětivou luku, jeho nástupce Mehmed III. dal popravit svých 19 bratrů a pro sichr ještě všechny těhotné otcovy manželky.

Vraždění učinil přítrž až Ahmed I. (vládl v letech 1603 až 1617). Důvodem možná bylo i to, že na trůn nastupoval jako třináctiletý a bylo mu tak trochu proti mysli nechat uškrtit někoho, s kým si ještě chvilku předtím hrál. Bratra Mustafu proto nechal žít, ale vymyslel způsob, jak mu přece jen pořádně přistřihnout drápky. U istanbulského paláce Topkapi nechal vystavět komplex budov, takzvanou klec, v níž žili princové se svými konkubínami a eunuchy v přísné izolaci od okolního světa.

Dostalo se jim zde řádného vzdělání, aby v případě nutnosti mohli nastoupit jako náhradníci za fyzicky či psychicky nemocného sultána. V této zlaté kleci strávili většinu života i někteří princové, kteří se později stali sultány.

Teprve když se po sesazení Mehmeda IV. prosadil princip následnictví trůnu pro nejstaršího dědice, zmizely z paláce institucionalizované bratrovraždy. Zákonné ustanovení, které trůn přisuzovalo nejstaršímu synovi, bylo zakotveno až v ústavě z roku 1876.

Kontroverzní jmenování záhadného playboye

Ostatně i červnové jmenování Muhammada bin Salmána korunním saúdskoarabským princem bylo a je v královské rodině nanejvýš sporné. Korunní princové byli vybírání v nanejvýš komplikovaném rodinném procesu, který měl zajistit, aby se střídavě dostalo na všechny rodové větve. Král Salmán tento systém poprvé prolomil a dal přednost svému synovi. Smír uvnitř královské rodiny je tak do značné míry narušen.

Dvaatřicetiletý playboy MbS, na jehož party na Maledivách za královský plat vystoupila například Jennifer Lopez a který údajně nabídl deset milionů dolarů za jednu noc s Kim Kardashian, je ale v duchu tradice ženatý se svou sestřenicí. To, že má zatím jen jednu manželku, lze přičíst pouze jeho mládí. Monarchové od Perského zálivu mívají obvykle až čtyři manželky.

Hon na čarodějnice pod záminkou boje s korupcí

Při nedávné vlně zatýkání šlo v první řadě o korupci, což je v Saúdské Arábii velké téma, a především královská rodina s jejími odhadovanými až devíti tisícovkami princů je považována za velmi zkorumpovanou.

Muhammadu bin Salmánovi od 'noci dlouhých nožů' podléhá armáda a policie, Národní garda i tajné služby, tedy celý bezpečnostní aparát. Už v předchozích letech svými šikovnými manévry vyřadil případné rivaly.

Díky tomu, že dosadil do důležitých funkcí mladé prince, kteří jsou stejně jako on vnuky zakladatele státu, vytvořil si kolem sebe loajální okruh lidí, na něž se může spolehnout a kteří představují zárodek potenciální generační výměny v Saúdské Arábii. Může se – zatím – spolehnout i na podporu mladých Saúdů, kteří tlačí na větší svobody a rychlejší změny v království.

Ropný luxus tu nebude věčně

Ze země, která si pohodlně užívala luxusu pramenícího z těžby ropy, chce MbS udělat pluralitní moderní společnost. Tamní princové si zvykli na neomezený přísun peněz, soukromé bary, luxusní auta, sokolnický lov a život jako v bavlnce. Ani obyčejní obyvatelé moc nevědí, co to znamená pracovat. A tak zde existuje paradoxní situace, kdy třetina mladých lidí nemá práci, zatímco v zemi maká na deset milionů zahraničních dělníků z Indie, Pákistánu, Bangladéše nebo Filipín.

Osmdesát procent všech saúdských mužů je zaměstnáno v dobře placeném veřejném sektoru, kde mají nejpozději ve dvě odpoledne po poledních modlitbách padla. Však také většina mladých lidí touží po pohodlném místě ve státních službách v kanceláři s klimatizací a s dlouhým víkendem. Pracovat v průmyslu, řemesle nebo v restauraci je pod jejich úroveň a nízké platy v těchto odvětvích v nich vyvolávají leda tak salvy smíchu.

Od loňského roku existuje snaha zaměstnávat více saúdských Arabů, jde však ale spíše jen o symbolický projekt. Podniky jsou sice nuceny na základě stanovených kvót přijímat více Saúdů, většinu jich ale pošlou s měsíčním platem rovnou domů, aby ve firmě napáchali co nejméně škod. A pokud je někdo z nich přece jen ochoten pracovat s Asiaty ve stánku s občerstvením nebo v supermarketu, doplatí mu stát ještě trojnásobek platu – takříkajíc jako dodatečnou sociální podporu.

Poměry v zemi se tak během uplynulých desetiletí zdeformovaly do megakonzumu, kulturní chudoby a náboženské monotónnosti. Pracovní étos chybí, zatímco korupce je všudypřítomná. Vypořádat se s tím vyžaduje spoustu práce. Královská rodina si dobře uvědomuje, že ropná éra se pomalu chýlí ke konci, v neposlední řadě i kvůli klimatickým změnám, a s ní i téměř neomezené bohatství. Nynější poměry jsou pro příští generaci prakticky neudržitelné a následník trůnu chce bezpříkladnou koncentrací moci vynutit změnu.

Kdo se mu postaví do cesty, musí počítat s tím, že bude odklizen, což platí bez pardonu i pro královskou rodinu. Bez podpory obyvatelstva to ale nepůjde, a tu si mladý princ mimo jiné zajišťuje i pomocí budování obrazu vnějšího nepřítele – Íránu.

Regionální přetahovaná s Íránem

Svou misi totiž MbS nespatřuje jen v modernizaci země, ale i v omezení íránského vlivu. Z "šíitského půlměsíce" od Teheránu přes Bagdád až po Bejrút, o němž už před dekádou hovořil jordánský král Abdalláh, se stal koridor táhnoucí se z Íránu až po Středozemní moře. Vede územím, které v minulosti ovládali sunnitští Arabové. Írán je v tomto prostoru přítomen svými šíitskými milicemi, které podléhají jeho Revolučním gardám.

Saúdská Arábie vidí v Íránu ohrožení své existence a obává se sílícího vlivu Teheránu v arabském světě. Írán je tu proto prezentován jako kořen všeho zla a původce veškerého chaosu. Rijád má pocit, že je ze všech stran obklíčen vazaly Íránu a jeho démonizace se pod vedením MbS stala součástí politické kultury a určujícím faktorem zahraniční politiky.

Jestliže dříve byla Saúdská Arábie považována za vyrovnávací sílu a prostředníka v místních konfliktech, dnes se prezentuje jako intervenční regionální mocnost. To je evidentní především v Jemenu, kde se od roku 2015 Rijád snaží - zatím marně - potlačit húsijské rebely, které považuje za spojence Íránu. Experti tvrdí, že se tady pomalu schyluje k něčemu na způsob "saúdského Vietnamu".

Saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán | zdroj: Profimedia

Napětí v oblasti by se nyní mohlo krájet. Rijád obvinil Írán, že proti Saúdské Arábii vede válku, a chce se bránit. Jako válečný akt označuje nedávno vypálenou raketu jemenských rebelů na letiště u Rijádu. Odpovědnost za útok připisuje právě Íránu, který šíitské povstalce z kmene Húsiů vyzbrojuje. Jemenští šíité začali bojovat proti vládě v roce 2014, o rok později se do bojů na straně vlády zapojila arabská koalice. Konflikt zatím nepřežilo kolem 10 tisíc lidí a miliony Jemenců zápasí s nedostatkem základních potřeb.

Jablko sváru Libanon

Posedlost Íránem nepřímo stála i za konfliktem Rijádu s Katarem a blokádou této malé země a nyní přišel na řadu Libanon. Před týdnem jeden z ministrů prohlásil, že saúdská vláda "bude s tou libanonskou zacházet jako s vládou, která Saúdské Arábii vyhlásila válku". 

Stalo se tak poté, co libanonský premiér Saad Harírí nečekaně před více než týdnem ze Saúdské Arábie ohlásil svou rezignaci. Zdůvodnil to obavami o svůj život kvůli tomu, že v Libanonu vládne atmosféra podobná té, v níž byl zavražděn jeho otec Rafík Harírí. Má se za to, že jej k rezignaci donutila právě Saúdská Arábie, která dospěla k názoru, že Harírí nechce zakročit proti libanonskému šíitskému hnutí Hizballáh, které je podporované Íránem a prakticky ovládá libanonskou politickou scénu.

V Libanonu ovšem převládá názor, že premiéra v Saúdské Arábii zadržují proti jeho vůli, a Saúdská Arábie už vyzvala své občany, kteří žijí v Libanonu, aby zemi okamžitě opustili. Harírí ovšem tvrdí, že v Saúdské Arábii se cítí svobodný a chce se brzy vrátit do Libanonu, kde hodlá podniknout procedurální kroky nezbytné k přijatí své rezignace. 

Oleje do ohně přilil i víkendový požár ropovodu, kterým proudí ropa ze Saúdské Arábie do Bahrajnu. Manáma i Rijád tvrdí, že požár byl úmyslným útokem, za nímž je rovněž Írán.

Schyluje se k válce?

Hizballáh a Húsiové jsou podle Rijádu dva hlavní íránské mocenské nástroje v arabském světě. Muhammad bin Salmán chce nyní ukázat svaly a brousí si zuby na vůdčí postavení v arabském světě. Jeho agresivní zahraniční politika ale není doma příliš populární a znamená spíš hrozbu pro jeho reformní kurs. Zvlášť když chybějí vyhlídky na brzký konec nákladné války v Jemenu a když blokáda Kataru naopak vrhla tohoto malého souseda ještě dále do íránské náruče.

Princova posedlost Íránem ohrožuje celou oblast. Velká čistka ještě neskončila, ale už teď je jasné, že vnitropolitické a zahraničněpolitické ambice hyperaktivního prince hned tak nevyprchají. Konflikt, který MbS aktivně přiživuje, sleduje Evropa s velkými obavami, zatímco americký prezident Donald Trump mu tleská.

I když se Saúdská Arábie vybavená moderními americkými zbraněmi prezentuje jako silná země, její možnosti jsou omezené. Navzdory její vojenské síle se jí v Jemenu ani po dvou letech nedaří zatočit s rebely; v Sýrii sice nabízí spojenectví Rusům, Moskva se ale nechce vzdát osvědčeného partnerství s Íránem; v Iráku nemá Rijád žádné páky proti vlivným šíitským milicím a v Libanonu vyklidil pole Hizballáhu, který naopak sbírá v Sýrii nové bojové zkušenosti a vesele rozšiřuje svůj zbrojní arzenál.

Je výrazem slabosti arabského světa, že i Saúdská Arábie jako poslední arabská regionální mocnost v podstatě ve vztahu k Íránu do značné míry vyčerpala své možnosti. Naděje Rijádu se proto upírají k americkému prezidentovi. Donald Trump přinejmenším sliboval tvrdší postup proti Íránu a pochválil saúdský zásah proti zkorumpovaným činitelům. Nyní to ale bude z jeho strany chtít něco víc než jen slova. Rijád na to čeká jako na smilování.