"Žijeme v době velmi podobné té, kdy byl zavražděn Rafík Harírí," připomněl premiér osud svého otce, jenž v roce 2005 zahynul následkem bombového atentátu. "Jsem si vědom spiknutí, které mě má připravit o život. Jelikož nechci zklamat libanonský lid, rozhodl jsem se po vzoru svého otce a v souladu s principy Cedrové revoluce opustit pozici ministerského předsedy."

Harírí také obvinil íránský režim a na něj navázané hnutí Hizballáh z destruktivního působení v samotném Libanonu i v celém arabském světě a přislíbil "useknout (íránské, pozn. red.) ruce, které se po něm zlověstně sápou."

Premiéru Harírímu se podařilo zaskočit nejen mezinárodní společenství, ale i pověstně nestabilní politickou scénu v samotném Libanonu. Rezignace přišla teprve rok poté, co se konečně podařilo vyřešit dlouhotrvající krizi, dohodnout se na novém prezidentovi, vládě a rozpočtu. V rámci této dohody byl sám Harírí jako předseda největší sunnitské strany Hnutí budoucnosti (FM) jmenován premiérem po dohodě právě s konkurenčním Hizballáhem. To, že nyní odstoupil, tedy po krátké pauze uvrhlo Libanon zpátky do nejistoty.

Unesený premiér

Rezignaci přitom provází vyloženě podivné okolnosti, které naznačují, že nešlo o úplně svobodné rozhodnutí. Harírí odletěl do Rijádu krátce po telefonickém rozhovoru se saúdským králem Salmánem. Nešlo o nic neobvyklého - rodina libanonského premiéra v Saúdské Arábii žije a také podniká a tradičně má s její vládnoucí elitou velmi blízké styky.

Premiér svým spolupracovníkům sdělil, že se chystá o víkendu setkat egyptským prezidentem Abd al-Fattáhem as-Sísím v Šarm aš-Šajchu a do Libanonu se má v úmyslu vrátit v pondělí (6. listopadu).

Nic z toho se nestalo. V Saúdské Arábii se Harírímu dostalo mimořádně chladného přijetí, když na něj na letišti nikdo nečekal - zato on musel čekat více než čtyři hodiny na audienci u korunního prince Mohameda.

Těsně po této schůzce následovalo přečtení zřejmě předem připraveného rezignačního dopisu. A ticho po pěšině. Přes veškeré domluvené plány zůstal Harírí v Saúdské Arábii, přestal komunikovat s médii i s vládními kolegy a veřejně vystoupil teprve v neděli (12. listopadu), aby zdůraznil, že ho v Saúdské Arábii v žádném případě nezadržují proti jeho vůli.

"Kdybych chtěl odcestovat zítra, odcestoval bych," prohlásil v rozhovoru pro svou vlastní televizi Future a doplnil, že se do vlasti hodlá vrátit v řádu dní. Přesné datum neuvedl.

V Libanonu i mimo něj se mezitím přímo roztrhl pytel se spekulacemi, podle kterých je Harírí vězněn na příkaz korunního prince. Nejrazantněji toto přesvědčení formuloval vůdce hnutí Hizballáh Hasan Nasralláh. "Je třeba mluvit narovinu: našeho premiéra drží v Saudské Arábii a do dnešního dne mu nedovolili vrátit se do Libanonu. Je evidentní, že Saudská Arábie vyhlásila válku Libanonu a Hizballáhu v Libanonu," prohlásil.

Saúdská pěst 

Nikoho nepřekvapí, že právě Hizballáh se pokouší další politické krize využít k obvinění znepřáteleného saúdskoarabského režimu. Stejné přesvědčení méně vyhrocenou rétorikou však vyjádřil prezident Michel Aoun nebo Harírího vlastní Hnutí budoucnosti, které volá po jeho okamžitém návratu, a k dohadům o "únosu" přispělo třeba francouzské ministerstvo zahraničí, které se nechalo slyšet, že pro odstoupivšího premiéra požaduje "plnou svobodu pohybu".

Zhruba ve stejnou dobu se navíc objevily informace, že saúský režim drží v domácím vězení také jemenského prezidenta Abd Rabú Mansúra Hádího spolu s jeho syny, a došlo k hromadnému zatýkání mezi saúdskou podnikatelskou a politickou elitou. Během formálně protikorupční čistky, považované spíše za záminku k utužení absolutní moci následníka trůnu, skončily za mřížemi desítky princů, nejbohatších byznysmenů a ministrů.

Samozřejmě není možné jednoznačně říct, zda Harírí pobývá v Rijádu z vlastní vůle, nebo upadl do takové nemilosti svých bývalých spojenců, že mu nedovolí vrátit se zpátky do Libanonu. Těžko ale pochybovat, že k rezignaci libanonského premiéra došlo pod saúdským tlakem, a že jde o součást nové saúdskoarabské strategie v regionu formované právě princem Mohamedem.

Ta spočívá v zadržování rostoucího íránského vlivu v arabském světě na všech myslitelných frontách a v minulých letech se projevila například ekonomickou blokádou Kataru a vojenským vpádem do Jemenu.

Také ze samotného premiérova rezignačního dopisu vyplývá touha konfrontovat íránské vměšování v Libanonu, reprezentované především mocným šíitským hnutím Hizballáh, které se může opřít o armádu ostřílených bojovníků vracejících se ze Sýrie.

Dohoda, která premiérovi zlomila vaz

Harírího dohoda o společné vládě s Hizballáhem byla mezi jestřáby v Saúdské Arábii dlouho považována za nebezpečnou a to, že na ní premiér trval a údajně ji obhajoval přímo před korunním princem, mu mohlo zlomit vaz. Saudská Arábie nejspíš počítala s tím, že Saada Harírího nahradí jeho loajálnějším starším bratrem Bahaaem, sázka na sunnitskou loajalitu nicméně nevyšla.

Hnutí budoucnosti se jednomyslně postavilo za svého současného vůdce a ministr vnitra za hnutí Nohad Machnouk se ve zjevné narážce na saudské plány nechal slyšet, že Libanonci "nejsou stádo ovcí nebo kus půdy, jejichž vlastnictví se dá jen tak převést z jednoho člověka na druhého". ůV Libanonu se věci řeší prostřednictvím svobodných voleb, ne složením slibu poslušnosti," rýpl si Machnouk do způsobů panujících v absolutistické monarchii.

Harírího odstoupení zároveň nevyvolalo kýženou roztržku sunnitské aliance s Hizballáhem a jeho spojenci. Jindy fragmentovaná a věčně rozhádaná politická scéna naopak vykazuje neobvyklou míru jednoty a ochoty postupovat společně.

Všichni hráči zatím hlavně vyzývají, aby se Saad Harírí vrátil do země a svou rezignaci podal obvyklou cestou, pokud vůbec; prezident Aoun ji ze zahraničí odmítá přijmout. Protestující na ulicích vykřikují Harírího jméno, v Bejrútu se objevují billboardy požadující jeho propuštění a celá záležitost se dokonce stala důležitou součástí pravidelného bejrútského maratonu, kde mnoho účastníků závodilo s premiérovou fotografií na prsou a s nápisem "Čekáme na tebe".

Oproti tomu jistě nechtěným důsledkem je posílení prestiže Hizballáhu, který tak okázale vyjadřuje svoji solidaritu s politikem z konkurenční strany, a potažmo Íránu, který se pokouší prezentovat v roli ochránce libanonské neutrality. Není to poprvé, co konfrontační politika saúdskoarabského korunního prince produkuje přesně opačné výsledky, než jaké si předsevzal.

Vždyť katarská blokáda vedla k masivnímu navýšení obchodní výměny malého emirátu s Íránem a v Jemenu se ani po dvou letech nepodařilo porazit šíitské povstalce. Zato z něj do Saúdské Arábie míří balistické střely.