Nejsou lidi, stěžuje si už řadu let bundeswehr. Co s tím, když se po zrušení branné povinnosti zájemci do německé armády zrovna dvakrát nehrnou a ozbrojené síly trpí nedostatkem kvalifikovaného personálu? Jedno řešení by tu bylo. Není sice nové, ale nově se tváří. Znovu se totiž diskutuje o tom, že by se problém mohl vyřešit rekrutováním nových vojáků z jiných členských zemí Evropské unie.

Údajně zůstává neobsazeno 21 tisíc důstojnických a poddůstojnických míst. A jako by toho s personálními problémy nebylo málo, německá armáda se už dlouhodobě potýká i se zastaralou a nefunkční technikou a s nedostatkem zásob. Z 244 tanků Leopard II jich je v pohotovosti jen 95, ze 128 stíhaček Eurofighter 39, ze 72 vrtulníků CH-53 jich je provozuschopných 16, ze šesti ponorek pro jistotu žádná.

Nazývat tuto situaci jen "dramaticky špatnou", jak stojí ve výroční zprávě, by se s ohledem na uvedená čísla mohlo klidně nazvat přikrášlováním skutečnosti. Armáda bez vojáků a s nefunkční výzbrojí je prostě k smíchu.

Nápad s přijímáním cizinců do bundeswehru není nový, návrh se zvažoval už v říjnu 2010. Tato možnost je navíc obsažena už v bílé knize k bezpečnostní politice z roku 2016 a nyní byla zapracována i do nové personální strategie. Vzorem by Němcům v tomto ohledu mohla být americká armáda, která každoročně přijme až osm tisíc cizinců, většinou Mexičanů a Filipínců, kteří na oplátku mohou získat americké občanství.

Ministryně obrany Ursula von der Leyenová v roce 2016 zavedla diversity management, který má zlepšit různorodost, inkluzi a integraci v rámci armády. To je předpoklad pro to, aby se bundeswehr otevřel menšinám. Už nyní má nejméně 13 procent jeho vojáků migrační původ. Jsou mezi nimi Afričané, Arabové i ruští Němci. V německé armádě slouží 1500 muslimů, a proto už se objevují požadavky, aby stejně jako vojenští kaplani fungoval v armádě i imám. Bundeswehr s oblibou posílá muslimské vojáky na některé zahraniční mise, protože jejich znalost místního jazyka a kultury usnadňuje komunikaci s obyvatelstvem.

Cizinci do armády? A kde zůstal zdravý rozum?

Stejně staré jako návrhy na verbování cizinců jsou i výhrady, že by to byl krok směrem k tomu, aby se z bundeswehru stalo něco na způsob francouzské cizinecké legie. Kritické hlasy varují před vznikem žoldnéřské armády, a to i v případě, že by noví rekruti získali občanství. Zákony totiž předpokládají zvláštní věrnostní vztah mezi vojákem a státem, přičemž jeho předpokladem je právě německé státní občanství.

Řada politiku pokládá myšlenku verbování cizinců za nesmysl. Nevylučují samozřejmě ojedinělé případy, kdy někdo z jiných států EU může do německé armády přinést nějakou konkrétní odbornost, jíž se jí zoufale nedostává. Že by šlo ale o masový příliv, nepovažují za reálné.

Ostrou kritiku si oprášený návrh vysloužil od protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD), podle níž etablovaná politika přišla o poslední zbytky zdravého rozumu. Příčinu neutěšeného stavu vidí AfD především ve zrušení všeobecné branné povinnosti v roce 2011 a soudí, že jediným receptem na personální nouzi je její obnovení.

Armáda jako produkt prolhané společnosti

Skutečností je, že armáda je v jistém smyslu stala obětí prolhané společnosti. Sice ji chceme mít, zdůrazňujeme její význam a chlubíme se jejími zahraničními misemi. Ale do celkového obrazu dnešní politicky korektní západní kultury prostě tak nějak nezapadá skutečnost, že se vojáci cpou se na cizí území, že na svých zahraničních misích umírají a že tam skutečně střílejí na lidi. Nemluvě o tom, že munice není ekologická a že se protivník nelikviduje podle platné bio certifikace. A že by armády jednotlivých západních zemí dokázaly ochránit vlastní hranice? Tomu už asi věří málokdo.

Požadované zvýšení výdajů na obranu na dvě procenta HDP se Německu kromě toho pranic nelíbí. Ministerstvo obrany argumentuje tím, že země je druhým největším přispěvatelem do misí NATO, zatímco některé členské státy sice dvouprocentní hranici splňují, pro Severoatlantickou alianci se ale zrovna nepřetrhnou.

Všechno výše uvedené vede k tomu, že se do ozbrojených sil nikdo dvakrát necpe. Do roku 2024 by měl mít přitom bundeswehr 198 tisíc vojáků (dnes jich má necelých 180 tisíc) a více 60 tisíc civilních zaměstnanců. Aby se to podařilo, nepomohou samozřejmě cizinci v uniformě, ale lepší společenské postavení a image armády. Je třeba si uvědomit, že svět se nestal mírumilovnějším a že vojáci nejsou od toho, aby o problémech debatovali.

Nutno říct, že AfD má zřejmě pravdu a že zrušení povinné vojenské služby byla historická chyba. Jedním z řešení situace by bylo její obnovení, další variantou je zatraktivnit službu v armádě, například lepšími možnostmi kariérního postupu a vyššími platy.

Přijímání cizinců do armády toho samo o sobě mnoho nevyřeší. Nejen že by v podstatě bylo proti duchu vojenské přísahy, ale zároveň by ještě zvětšilo propast mezi armádou a společností. Stačí se podívat na německý fotbalový manšaft, kde to kvůli cizincům, respektive hráčům s cizími kořeny, značně drhne. Na příkladu Mesuta Özila se teď naši západní sousedé mohli přesvědčit, jaký problém může v týmu způsobit národnostní cítění – a to jde jen o fotbal, kde mají hráči jen merunu, a nikoliv ostře nabité flinty. V armádě už by nešlo o mistrovský titul, ale o život.