Čutání do meruny jako politický, rasový a integrační problém

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Lukáš Strašík

Dokud vyhráváš, jsi miláčkem davu. Jakmile prohraješ nebo uděláš průšvih, jsi rázem za trotla. To platilo a platí pro všechny sportovce a obecně i pro známé osobnosti. A nemá to nic společného s rasou, původem, vyznáním ani inteligencí.

Mesut Özil

Mesut Özil,zdroj: Profimedia.cz

Zahořklou trilogií na Twitteru ukončil devětadvacetiletý záložník Mesut Özil v neděli svou kariéru v německé reprezentaci. Fotbalista s tureckými kořeny za ni odehrál 92 zápasů a vstřelil 23 gólů. Národní tým opustil kvůli nedávné aféře kolem svého setkání s tureckým prezidentem a ve svém zdůvodnění hovořil především o rasismu v Německu. Definitivním vysvléknutím reprezentačního dresu vyvolal silné reakce německých i tureckých politiků. Pochvalné i kritické, jak to tak bývá. A hlavně opět rozvířil debatu o (ne)úspěšné integraci cizinců.

Záložník Arsenalu Özil se spolu s dalším německým hráčem tureckého původu Ilkayem Gündoganem sešel s Recepem Tayyipem Erdoganem v polovině května v Londýně. Na záběrech ze schůzky je vidět, jak si s tureckým prezidentem třesou rukou a předávají mu dresy s nápisem "svému prezidentovi". V Německu to vyvolalo pobouření mezi veřejností i mezi politiky. Oba reprezentanti schůzkou podle kritiků podpořili předvolební kampaň zahraničního autokrata.

Padouch, nebo hrdina?

Tlak na Özila ještě výrazně zesílil po debaklu německého týmu na mistrovství světa v Rusku. Tvrdě ho kritizovala část médií i někteří členové německého fotbalového svazu (DFB), kteří se tvářili, jako kdyby neúspěch obhájců titulu byl především Özilova vina.

Özil si na Twitteru (zde části 1., 2. a 3.) povzdechl, že v očích šéfa DFB Reinharda Grindela a řady fanoušků je Němcem, jen když se vyhrává. "Když se prohrává, jsem imigrant," napsal mimo jiné. Přesněji řečeno – nechal si někým napsat nebo přinejmenším poradit.

Pravda je, že s tímto postojem se ztotožňuje řada lidí (a nejen sportovců) s migračním původem: Dokud držíš hubu a krok, je všechno v pořádku a jsi náš. Stačí ale jeden přešlap – a rázem jsi za cizince. To neplatí jen pro Německo, příkladů z minulosti je ve světě víc: Někdejší držitel světového rekordu na stovce Ben Johnson byl Kanaďan až do své dopingové aféry, pak byl najednou "jamajského původu", Dokud se dařilo tenistovi Yannicku Noahovi, byl Francouz, v opačném případě "Kamerunec". A podobně na tom byl britský běžec a čtyřnásobný olympijský vítěz Mohamed Farah, který po aféře svého kouče byl rázem "somálského původu".

Na druhou stranu dlužno podotknout, že všichni sportovci, kteří neodvedou očekávaný výkon, to pořádně schytají od médií i od fanoušků. O silná slova, posměšky, urážky a sprosťárny v takovém případě nebývá nouze, a zdaleka nemusí jít o rasu nebo cizí původ. Zůstaňme v Německu: Své by mohli v tomto ohledu vyprávět plavkyně Franziska van Almsicková, cyklista Jan Ullrich nebo tenista Boris Becker.

Kritika příslušníka jiné rasy ještě není rasismus

Özil za celou aférou vidí rasismus a nedostatek respektu. Právě reakce médií a fotbalového svazu na jeho setkání s Erdoganem jej prý přiměla, aby v národním týmu skončil.

Pro někoho je to nevděčný zazobaný spratek, pro jiného nebohá oběť xenofobie, pro dalšího zase ochotný partyzán tureckého autokrata. Někdo Özilův krok považuje za těžkou ránu integraci, protože byl vzorem pro řadu mladých fotbalistů s tureckými kořeny. Jiní tvrdí, že své mizerné herní výkony jen schovává za aféru s fotkou. Podle některých je typickým příkladem nepodařené integrace, turečtí politici zase sáhli do svého oblíbeného "hitlerovského" slovního arzenálu a tamní ministr spravedlnosti napsal, že fotbalista svým krokem "vstřelil nejhezčí branku proti fašistickému viru". Další hlasy si kladou otázku, proč se jeden německý multimilionář, jako šéf Siemensu Joe Kaeser, s Erdoganem fotit smí, a jiný ne?

profimedia-0379217900

Özilovo domovské město Devrek vyměnilo fotografii na ceduli označující Ulici Mesuta Özila,zdroj:Profimedia.cz

Spousta německých politiků bila na poplach, že velký německý fotbalista má kvůli rasismu pocit, že o něj už jeho země nestojí. Kritika se obrátila i proti ministrovi vnitra Horstu Seehoferovi, který například podle Zelených nese spoluodpovědnost za odcizení mnoha německých Turků a nepřímo i na Özilově odchodu z reprezentace. Když podle nich Seehofer tvrdí, že islám nepatří k Německu, je to jasné vyčlenění a stigmatizace muslimských hráčů.

Někdo soudí, že Özil byl v podstatě v minulosti zneužit jako maskot úspěšné integrace, a tento bumerang se teď prostě jenom vrátil. Zlé jazyky si zase naopak kladou otázku, zda někdo, kdo – podle vlastních slov - tráví veškerý volný čas tím, že na Playstationu hraje fotbal za sebe samotného, vůbec dokáže posoudit, zda a kdy jde o rasismus a kdy jen o vlastní stupiditu.

Dlužno podotknout, že německý fotbalový svaz se v kauze Özil opravdu nijak zvlášť nevyznamenal, když z něj de facto udělal obětního beránka za zpackaný šampionát.

Fotbalista se narodil a vyrostl v Německu a tamní přísné zákony jej donutily, aby se kvůli reprezentačnímu dresu vzdal v sedmnácti letech tureckého pasu. Özil se samozřejmě nejednou setkal i s projevy rasismu, výhrůžkami a urážkami, ale to, že z něj obviňuje i německý fotbalový svaz, je absurdní. Kritiku totiž schytal nikoli pro svůj původ, ale kvůli svému chování. Anebo je snad kritika trenéra Joachima Löwa normální, zatímco kritika Özila rovná se rasismus? Kdy už skončí doba, kdy se ve všem bude hledat rasistický podtext? Je to nezodpovědné, paranoidní a neprospívá to nikomu a ničemu.

Dvě srdce? Je třeba se rozhodnout

To, že Özil ve svém extempore s Erdoganem nadále nevidí nic zavrženíhodného, jasně dokazuje, že nemá v německé reprezentaci co pohledávat. Jistě není nic špatného na tom, když se někdo hlásí ke svým předkům a ke svým kořenům, čímž také argumentují hlasy, které se jej zastávají. A kdo by neměl pochopení pro mladého muže, který se v Gelsenkirchenu narodil tureckým emigrantům, že v jeho prsou bijí dvě srdce, jak sám o sobě tvrdí?

Ale kdo chce hrát v národním mužstvu, musí se zkrátka rozhodnout. A nejde tady vůbec o to, že Özil před zápasem nikdy se spoluhráči nezpíval německou hymnu, a namísto toho se modlil k Alláhovi. Problém je v tom, že nedokáže pochopit, že Erdogana prostě nemůže považovat za nevinný symbol vlasti svých rodičů. Klaněl se mu v době, kdy už byl autokratickým vládcem, který nechal desetitisíce svých krajanů svévolně zatknout a odepřel jim řádný proces. Obzvlášť Němci jsou na to v souvislosti s kauzou novináře Denize Yücela velmi citliví. Co všechno ještě bude muset Erdogan napáchat, aby i lidem typu Özila doteklo, že je ztělesněním útlaku? Kdo se tolik ohání integrací a rasismem jako Özil, ten by si tohle měl obzvlášť uvědomit. Však si také sportovci, kteří měli techtle mechtle se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem (Dennis Rodman, Tomáš Verner...), svého času vyslechli pořádnou porci kritiky, ale žádný z nich v tom nic rasistického neviděl.

Německý reprezentační trenér Joachim Löw má jasno a pro obnovu týmu, který z Ruska odjel s historickým výpraskem, musí platit tři zásady: Opět musí být čest hrát za Německo, hráči si musí být vědomi své odpovědnosti na hřišti i mimo něj a musí svou zemi reprezentovat s vášní, jakou na šampionátu v Rusku projevili například Angličané nebo Chorvaté. Nechť každý posoudí sám, zda Özil těmto zásadám vyhovuje. A zda by z reprezentace tak jako tak nevypadl, čili zda svým rozhodnutím jen malinko nepředběhl trenéra.

Fotbal je pro Němce jedna z mála "povolených" národních hrdostí

K Özilově případu se už vyjádřil v Německu každý, kdo má s odpuštěním díru do zadku, ale nikdo si vlastně nepoložil naprosto zásadní otázku: Proč se, proboha, přikládá činům a slovům nějakého fotbalisty taková váha, že se k tomu mají potřebu několik dní v kuse vyjadřovat všechna média i politické špičky od ministra zahraničí až po spolkovou kancléřku? Proč si široká veřejnost láme hlavu s tím, jak tráví svůj čas a co si o světě myslí 29letý chlap, který celý život akorát čutá do meruny? Proč se miliardovému kšeftu zvanému fotbal přikládá v naší společnosti tak nepřiměřený význam?

Někdo odpoví, že v Německu je to víceméně pochopitelné. Vzhledem k nedávným dějinám je sport pro Němce vlastně jedinou oblastí, kde si mohou dovolit projevit jistou národní hrdost, kterou si jinak tak nějak sami zakazují.

Celý fotbalový byznys přitom stále potřebuje nové a nové hrdiny a sociální sítě mu v tom vydatně asistují tím, že vytvářejí hrdiny umělé. Özil je typickým příkladem obojího. Jak to řekl ministr zahraničí Heiko Maas? "Nemyslím si, že by případ multimilionáře, který žije a pracuje v Anglii, cokoli vypovídal o integračních schopnostech Německa." A touto větou by se vlastně dala celá kauza uzavřít.

Tagy: Německo zahraničí fotbal fotbalové mistrovství světa Německá fotbalová reprezentace

Zdroje: The Guardian,vlastní,Der Tagesspiegel,Die Welt,FAZ,Der Standard,NZZ,Sport Bild