Poslanec a starosta Prahy 7 Jan Čižinský, který v prosinci oznámil svůj záměr založit novou politickou sílu s názvem 3000 statečných, se nedávno, jak upozornily Novinky.cz, vyjádřil na facebooku k ideovému zakotvení svého projektu, s nímž chce oslovit voliče v příštích sněmovních volbách. Jeho příspěvek zaslouží pozornost a hlubší zamyšlení, protože vypovídá mnohé o situaci, ve které se současná politika a jednotlivé politické strany u nás i jinde v Evropě ocitly.

Když Čižinský tvrdí, že dělení na pravici a levici je překonané, není první ani poslední, kdo něco takového říká. Tímto směrem se už před ním vydala řada politiků a politických subjektů. Poslanec k tomu přidává ještě zajímavý dovětek, že ve skutečnosti jsme všichni sociální demokraté, a svoji úvahu se snaží podpořit několika argumenty a příklady, které velmi úzce vymezují pole, na němž se dnešní politický zápas odehrává.

Předseda klubu zastupitelů za Prahu Sobě napsal: "3000 statečných nemají pravou nebo levou ideologii, máme společnou snahu změnit praktické věci – a na těch se všichni shodneme. Nikdo přece nemůže rozporovat to, že by u nás měly být lepší silnice a železnice, že bychom se měli starat o seniory, kteří celý život poctivě pracovali, že by každý měl mít dostupnou kvalitní zdravotní péči nebo že bychom měli žít v zemi s čistým ovzduším a vodami."

A pokračoval: "Za mě je stupnice pravice-levice trochu přežitek. Společnost se změnila a platí věta: Všichni jsme sociální demokraté. Ani pravicové strany nezpochybňují základní hodnoty, díky kterým tady můžeme společně žít, aniž bychom se mlátili klacky po hlavách. Nikdo už určitě nechce návrat divokých devadesátek, kdy jsme si mysleli, že nás všechny zachrání opačný extrém proti socialismu, systém divokého západu 'urvi' co můžeš, a kašli na ostatní‘. Ten nás dovedl, kde jsme, a nesmíme v tom pokračovat. Tak to vidím já."

Z toho, co Čižinský uvádí, by se mohlo zdát, že se všichni na všem shodneme a politické zápolení v klasickém pojetí postrádá smysl. Jde o pouhou technikálii, kdy to hlavní vidíme stejně a není velký rozdíl mezi stranami, které o sobě tvrdí, že jsou levicové a pravicové.

Boj slušných politiků s neslušnými

Jediné, v čem by se nakonec jednotlivé partaje lišily, by tak asi bylo to, jak odhodlaně a s jakou dovedností chtějí ony praktické věci řešit a zda jde o slušné politiky či šizuňky. Politika by se tím pádem zúžila na dvě roviny: Na schopnost technicky zvládat problémy, které společnost a její dílčí sféry a oblasti pálí, a na s tím související slušnost a nezkorumpovanost politiků a političek a jejich upřímnou snahu se praktickými otázkami a celkově rozvojem společnosti zabývat a pracovat ve prospěch všech občanů.

Takhle jednoduché to však není a dokazuje to i podrobnější pohled na politickou scénu v České republice. Politický střet v tradičním smyslu z ní zcela nemizí. Přestože se politika hodně zužuje na konflikt o způsob řešení praktických problémů a boj "slušných" s "neslušnými" a v neposlední řadě na marketing a schopnost prodat sebe i své reálné či nafouknuté výsledky a úspěchy, nedá se říct, že by se naprosto vytrácela i ona pravolevá, nebo přesněji řečeno ekonomická podstata politického zápasu. A to proto, že není tak úplně pravda, co Čižinský popisuje.

Politika totiž není jen o změně praktických věcí, na kterých se všichni shodneme a které jsou vítané a výhodné pro každého občana. Její součástí je i spousta dalších záležitostí, kdy některé jsou zkrátka pro někoho "praktické", a pro někoho jiného zase "nepraktické" či dokonce nežádoucí. A především k politice patří také to, kde či od koho na ony praktické věci, na kterých třeba i panuje všeobecný konsensus, vezmeme peníze, o což se právě vede onen dávný a klíčový politický souboj.

Přesto poslanec zvolený za KDU-ČSL nemíří zcela mimo, což dokládá i krize, která postihla sociální demokracii u nás i v jiných zemích. Stav, kdy jsme všichni sociální demokraté, je totiž paradoxně nejvíce škodlivý, destruktivní a zhoubný pro samotné sociálnědemokratické partaje, a to z prostého důvodu.

Tajnosti levice a návrat ztraceného ráje

Pokud je každý z nás aspoň trochu sociální demokrat a rovněž sociálnědemokratické strany jsou sociálnědemokratické jen zčásti, byť o něco víc než jiné, proč by si voliči měli vybrat zrovna je a hodit jim svůj hlas?

Volbou odlišných politických uskupení přece budou mít rovněž svoji dávku sociálnědemokratického programu, a k tomu dostanou ještě něco navíc (například digitalizaci a transparentnost státní správy nebo alespoň zdánlivě schopného a rozhodného manažera či atraktivního showmana, který je - když nic jiného - pobaví a dá jim dobrý pocit z toho, jak to za ně těm, které nemají rádi, pěkně natřel).

Tímto směrem se vydávají i úvahy některých levicově orientovaných myslitelů a sociálních demokratů, jak dokládá například v České republice loni vydaná kniha Tajnosti levice od francouzského filozofa Jeana-Claudea Michéy, přeložená bývalým velvyslancem ve Francii Petrem Drulákem.

Tam, kde Michéa tvrdí, že levice se musí důsledně držet ideálů spravedlivé společnosti a nezabřednout do tržního liberalismu (v obojím sociálnědemokratické partaje zklamaly), Čižinský naopak v principu souhlasí se současným stavem, který se koneckonců hodí jeho 3000 statečným. Pouze by ho rád očistil o nežádoucí jevy a největší nedostatky a skandály a dále ho vylepšoval pomocí onoho řešení praktických věcí.

Kdežto pokud ho chtějí sociální demokraté zvrátit a navrátit zpátky dobu, kdy ekonomický konflikt byl tím, podle čeho se ve volbách rozhodovalo a co sociálnědemokratickým stranám přinášelo mraky voličů, nemůžou si v intenci těchto úvah vystačit s tím, že budou stejnými sociálními demokraty, za jakého se považuje Čižinský.

Sociálnědemokratický konsensus a různé odrůdy sociálních demokratů

Z toho, co starosta Prahy 7 popisuje, se vymykají například anarchokapitalisté jako Urza nebo naopak část levice toužící po nahrazení kapitalismu jiným ekonomickým systémem. Stále však platí, že ti všichni v našem prostředí patří k menšinám a v Poslanecké sněmovně, snad s výjimkou KSČM, nemají výraznější zastoupení.

Jestli by si ČSSD nějak zvlášť pomohla, kdyby se vzdálila tomu, co Čižinský vyzdvihuje jako něco, o čem u nás nepanují žádné pochyby, by se odvinulo od toho, zda by tomu byly nakloněny některé další okolnosti. Dnes ovšem není důvod Českou stranu sociálně demokratickou volit, protože prakticky v ničem pozitivně nevyčnívá.

To, jak Čižinský politiku vykresluje, vyhovuje těm, kdo dokážou onen sociálnědemokratický základ, proti kterému jde dneska v našem prostředí málokdo, skloubit ještě s něčím dalším a vyniknout v tom. Zatím se 3000 statečných soustředí hlavně na slušnost, odvahu, změnu praktických věcí, vymezení se vůči 90. letům a jejich dědictví spojenému s pocitem nespravedlnosti, který u části občanů zanechaly.

Může s tím lídr Prahy Sobě uspět? Co se týká veřejných služeb a sociálních výdobytků, tváří se, že to nebude horší, než co nabízejí sociální demokraté ("Tvoříme budoucnost a chceme žít v zemi, která ve vlaku dopředu nabízí místa všem, nejen bohatým a těm, kdo v tom umí chodit," píše se na webu Čižinského 3000 statečných). A k tomu má ještě nadbytek energie a nepůsobí jako zmoklá slepice. Takže se klidně může stát, že jeho "sociální demokraté", porazí ty, kteří to mají přímo v názvu.

I tak ale stojí za to počkat, jaký konkrétní politický program Čižinský představí a v čem sociálnědemokratický bude a v čem ne. Protože i kdybychom se shodli na tom, že jsme všichni sociální demokrati, tak o to více platí, že není sociální demokrat jako sociální demokrat.