Co je to totalita, nakolik nám hrozí a má vůbec smysl s tímto termínem operovat a jakkoli se jím zabývat? Předně je problém, že každý si pod ním představuje něco trochu jiného a vkládá si do něj to, co se mu zrovna hodí, nebo co je mu nejbližší na základě jeho osobních zážitků a zkušeností (to je nakonec potíž spojená s většinou abstraktních pojmů).

K debatě o této problematice se pokusila přispět i konference Totalita včera, dnes a zítra, kterou minulou sobotu pořádal Svobodný přístav, jehož hlavní tváří je anarchokapitalista a velký propagátor anarchokapitalismu Urza, a soukromá vysoká škola CEVRO Institut.

Urza je známý odpůrce státu a autor knihy Anarchokapitalismus, ve které se snaží ukázat, že role státu v různých oblastech života je nahraditelná či přímo škodlivá a že bezstátní společnost by mohla nejenom bez problému fungovat, ale naopak by se jí dařilo ještě mnohem lépe. Se svou ženou proto založil anarchokapitalistický Svobodný přístav, který šíří libertariánské myšlenky a zvyšuje všeobecné povědomí o anarchokapitalismu, principu neagrese, ekonomii a volnotržní bezstátní společnosti.

Na webových stránkách Svobodného přístavu své cíle a záměry vysvětlují takto: "Nechceme revoluci, nikomu nic nenutíme násilím (ani politickým). Vysvětlujeme lidem, že čím méně státu, zákonů, regulací a kolektivismu, tím zdravější společnost; a i když se mnozí nechtějí státu vzdát, jsme rádi za každého, kdo je ochoten jej, byť i jen trochu zmenšit."

Právě tímto směrem se také ubíraly Urzovy úvahy o totalitě, které představil na zmíněné konferenci ve své přednášce s názvem Různé tváře zla aneb Rozpoznejte totalitu. Není náhoda, že první velká konference, kterou Urzův Svobodný přístav spoluorganizoval, byla věnována tématu totality. Problematika státu a totality je totiž v Urzově chápání úzce propojená.

Krok k totalitě a nebezpečný trend

Urza směřuje k tomu, že nejvýznamnějším nebezpečím nástupu totality a největším ohrožením svobody je stát. Z čehož plyne, že nejlepší obranou proti totalitě by bylo jeho zrušení, či alespoň maximální omezení. Odpovídá tak na otázku, proč se o totalitě v dnešní době bavit a v čem je tohle téma stále aktuální.

Popularizátor anarchokapitalismu se ve své přednášce pozastavil nad tím, že nikdo nikdy sice neřekne, že by chtěl totalitu, přesto je však historie plná totalitních režimů. Podle Urzy je pes zakopán v tom, že lidé totalitu nerozpoznávají, dokud je čas. Poukázal na to, že totalita se nastoluje postupně, salámovou metodou ve jménu dobra či menšího zla, kdy hrozí nebezpečí, před kterým je nás třeba chránit a kterým se odůvodní to, že stát potřebuje více pravomocí pro boj se zlem.

Urza upozornil na to, že máme tendenci soustředit se na konkrétní rysy spojené s minulými totalitami, ovšem ne na jejich opravdu podstatné charakteristiky. Zaměřujeme se tak na vládu jedné strany, plošný teror, brutalitu, extremistickou doktrínu, ochranu revoluce, vyhlazovací tábory nebo přítomnost diktátora či vůdce apod.

Opomíjíme ale skutečně to zásadní, co mají společné, jako například regulaci (skoro) všech aspektů života, centralizaci vzdělávání, indoktrinaci, omezování svobody projevu a názoru, omezování práva držet a nosit zbraň.

Spoluzakladatel Svobodného přístavu touto cestou nevyhnutelně dospěl k závěru, že každá regulace je krokem k totalitě. Naproti tomu sám hlásá decentralizaci, protože decentralizovaná společnost podle něj totalitní není a decentralizace je dokonce opakem totality. Nebezpečný trend spatřuje v tom, když se u plošných problémů volá po státním či legislativním řešení a škody z regulací řešíme dalšími regulacemi.

Kontrolní mechanismy a zneužívání pravomocí

Stát lze nahlížet různě. Určitě má smysl podrobovat ho kontrole a zamýšlet se nad tím, zda si neuzurpuje příliš mnoho prostoru a zda v posledku neubíjí svobodnou aktivitu a iniciativu občanů. Dívat se na něj primárně jako na místo, odkud přicházejí všemožné totality, je však poněkud nespravedlivé.

Je pravda, že stát byl mnohými zneužit a stal se nástrojem, jak nad lidmi vykonávat až příliš velkou, intenzivní a někdy až zdrcující moc a kontrolu. Podobných příkladů ale existuje více a nejde jen o státní zřízení. Můžeme zmínit různé církve, náboženské společnosti a sekty, kde moc vykonávaná nad jejich členy může rovněž nabýt totální podoby a zasahovat skoro všechny oblasti jejich života.

Dá se říct, že obdobné riziko je všude tam, kde lidé žijí společně v jistém celku, v němž je přítomná ústřední autorita, na kterou převádějí část rozhodování o sobě samých, aby za to na oplátku získali pocit bezpečí či přijetí nebo nějaké konkrétní služby a výhody. A už je jedno, zda je to kmen, sekta nebo stát. Zkrátka tohle nebezpečí vyvstává tam, kde se rozhoduje o druhých a kde z různých důvodů není jednoduché takové společenství, uskupení či organizaci opustit.

Výhoda moderního státu spočívá v tom, že většinou jsou v něm zakotveny všemožné kontrolní mechanismy, které zneužití moci a pravomocí brání a ztěžují ho. Když se podíváme na Českou republiku, najdeme jich zde řadu: soudní systém v čele s Ústavním soudem (a zahrnující správní soudnictví), Kancelář veřejného ochránce práv, Úřad pro ochranu osobních údajů, Nejvyšší kontrolní úřad a další.

Na jedné straně na ně můžeme nahlížet jako na zbytečné úřady, kvůli nimž se plýtvá veřejnými prostředky. Na straně druhé jde právě o instituce, které mají dohlížet na to, aby se moc politiků, úředníků a státu jako takového nevylila z břehů a nezačala utiskovat občany.

To nic nemění na tom, že role státu by mohla být v některých oblastech menší a že to hlavní, čemu by se měla přikládat hodnota, je odpovědnost, samostatnost a iniciativa jednotlivých členů společnosti. Hledat hranici mezi tím, kdy stát svoji úlohu plní ještě dobře, a kdy už škodí, není nijak snadné.

Univerzální pravidlo a nepříjemné poznání

Urza, Svobodný přístav a jejich příznivci si to usnadňují tím, že odmítají stát za všech okolností a ve všech společenských sférách a vyznávají univerzální pravidlo 'čím méně státu, tím lépe', které pramení i z jejich osobního naturelu, povahy a naladění.

Jde o principiální spor, který byl krásně vidět na rozhovoru, jenž před časem vedl Urza s novinářkou Sašou Uhlovou na youtubovém kanálu Svobodného přístavu. Propagátor anarchokapitalismu v něm zastupuje sebevědomé a suverénní lidi, kteří nemají problém se za sebe prát a ozvat se, když jsou nespokojení, a redaktorka webu A2larm naopak ty méně průbojné, kteří toho hodně snesou, a než aby bojovali za své zájmy, starají se spíše o své spoluobčany.

Velký a úměrně tomu drahý stát hůř snášejí ti první. Jeho absence by zase tíživěji dopadla na ty druhé. Byť Urza bude tvrdit, že přebujelý stát škodí všem. V tom může mít částečně i pravdu. Znamená to však, že jediný správný přístup je hodit ty druhé do vody a nechat je, ať se naučí plavat i s tím rizikem, že někteří z nich se utopí?

Ideální by byl kompromis, který by vyšel vstříc oběma skupinám. Aby ty, kteří mají blíž k Urzovi, příliš nezatížil, a těm druhým zase pomohl a poskytl jim určité zastání, zároveň je ale aspoň zčásti naučil plavat a vedl je k odpovědnosti a samostatnosti.

Bez té to totiž bohužel nejde, byť je to možná drsné a nepříjemné poznání. Bohužel, aby se člověk donutil k něčemu, co je pro něj pozitivní a přínosné, musí se občas ocitnout pod menším či větším tlakem, protože bez něj by se nehnul z místa.