V České republice vyrůstají nové levicové subjekty. Po hnutí s názvem Budoucnost vznikla sloučením iniciativy Skutečná levice a Strany demokratického socialismu partaj, která se jmenuje přímo Levice.

Tam, kde se Budoucnost vymezuje proti úzké vrstvě nejbohatších nebo proti oligarchům, brojí Levice pro změnu proti nejbohatšímu procentu či miliardářům. Od jejích představitelů tak zaznívají věty jako "chceme Česko pro miliony lidí, ne pro miliardáře", případně že jde o stranu, která se "nenechá koupit miliardáři ze zahraničí, ani těmi českými".

Také při porovnání programových bodů není mezi Levicí a Budoucností větší rozdíl. Levice představila 11 požadavků. Chce růst minimální mzdy na 20 218 korun (60 procent průměrné mzdy), snížit platy poslanců a omezit poslanecké náhrady, zrušit soukromé exekutory, skončit s předraženým bydlením a zavést novou daň pro firmy za množství emisí oxidu uhličitého. Rovněž hodlá zastavit zvyšování cen vody, zabránit zavírání nemocnic a pohotovostí, omezit výdaje na zbrojení, zvýšit důchody, snížit daně běžným lidem a razantně zdanit velké firmy.

Budoucnost jde podobným směrem. Prosazuje zrušení soukromých exekutorů, chce nastartovat výstavbu obecních a družstevních bytů a zastropovat nájmy. Řešení klimatické krize by podle ní měli zaplatili ti, kdo ji způsobili, tedy "korporace vydělávající na fosilních palivech". Daně by se měly snížit pracujícím, a naopak by se měl více zdanit kapitál, spekulace, velký majetek a extrémně vysoké příjmy, oligarchové by měli být odstaveni od moci a důchody by se měly zvýšit.

Tím, jak se prezentují a co zdůrazňují, se Levice a Budoucnost velmi podobají, z čehož plyne, že se budou ucházet o voliče stejného typu. Dávalo by proto smysl, aby - když se rovnou nespojí - alespoň spolupracovaly a hledaly cestu, jak ve volbách vytvořit společnou kandidátku.

Potlačení svého ega a osobních ambicí

Pokud se ale natolik programově blízké party lidí nebyly schopné dát dohromady ještě předtím, než se oficiálně ustanovily a svůj vznik (v případě Strany demokratického socialismu spojení se Skutečnou levicí a přejmenování) veřejně oznámily, těžko se budou slučovat v této fázi.

Také dohodnout společnou kandidátní listinu bude velmi obtížné. Vytvoří snad koalici a zvýší si hranici nutnou pro vstup do dolní komory na 10 procent? Nebo se domluví a budou se o přízeň voličů ucházet na kandidátce jednoho či druhého subjektu? Který z těch dvou to však bude?

Dovedlo by jedno z uskupení ustoupit a nelpět na tom, aby to byla právě jeho kandidátní listina? Pokud by se tak mělo stát před volbami do Poslanecké sněmovny příští rok na podzim, mají oba subjekty co dělat. Rok a půl do voleb uběhne jako nic a stanovit podmínky a náležitosti takové spolupráce bude více než náročné.

Hlavně by zástupci Levice i Budoucnosti museli odvést kus práce v potlačení svého ega a vlastních ambicí a zapomenout na všemožné osobní spory a nepříjemné peripetie, které v tuhle chvíli mají již za sebou. Zkrátka museli by prokázat, že společnému cíli dávají přednost před animozitami a titěrnými rozmíškami různého druhu.

Ze všech těchto důvodů je nakonec pravděpodobnější, že Budoucnost i Levice aspoň po určitou dobu (minimálně do nadcházejících sněmovních voleb) budou fungovat a kandidovat spíše samostatně a v posledku si konkurovat, což je poněkud paradoxní situace vzhledem k tomu, jak se oba subjekty profilují.

Uskupení, která vyzdvihují spolupráci oproti konkurenci ("Přicházíme s vizí spravedlivé, bezpečné a udržitelné budoucnosti... Budoucnosti, ve které je spolupráce přínosnější než soupeření."), jsou tak – pokud se přece jen ještě něco v jejich přístupu nezmění – samy dokladem toho, že soupeření a konkurence vítězí a spolupráce je zatlačená do kouta a jen výjimečně dostává nějaký prostor.

Vítězství silnějšího a konkurenceschopnějšího

Pokud se Budoucnost a Levice nedovedou shodnout a kandidovat spolu v následujících volbách do sněmovny, ale půjdou do nich jako dva samostatné subjekty, dost možná se stane to, že žádná další spolupráce už ani nebude potřeba, a to z jednoduchého důvodu.

Jedno z uskupení převálcuje druhé (případně propadnou obě a budou zadupány někým jiným), takže to méně úspěšné buď zanikne či bude paběrkovat, anebo ho vcucne to silnější. Nenastane tedy vzývaná spolupráce, nýbrž vítězství silnějšího a konkurenceschopnějšího a pohlcení toho slabšího. Rozepři mezi Levicí a Budoucností tak rozhodne konkurenční boj.

Další věc je, kdo přesně tuhle stranu a hnutí může volit a kolik takových potenciálních voličů existuje. Když se zaměříme na to, jaká témata vyzdvihují a co navrhují, mají šanci zaujmout především občany, kteří na tom nejsou úplně nejlíp a strádají, případně ty, kteří jsou z nějakého důvodu naštvaní na oligarchy, miliardáře a bohaté lidi jako takové.

Takto zacílenou politiku proti někomu, kdo prý škodí "běžným občanům", najdeme u obou subjektů. Na webu Budoucnosti se uvádí: "Oligarchové zatím bezostyšně prosazují své zájmy. Pánové Křetínský, Kellner, Bakala, Babiš, Tykač a další pustoší naši krásnou zemi a rozkrádají budoucnost nás všech i našich dětí."

Levice zase upozorňuje na to, že lidé se nebudou moci plně realizovat ve svých životech, mít rovný vliv na veřejné záležitosti a zařídit si život podle svého, "pokud nebudou odebrána privilegia těm, kteří vydělávají na utrpení druhých".

Konkurenční boj a přínosná spolupráce

Zatím se však nezdá, že by společenská atmosféra u nás byla natolik vypjatá, aby na podobnou mobilizaci proti privilegovaným slyšelo větší množství voličů. Naproti tomu je zde mnoho těch, které by mohly zlákat některé z programových bodů Levice či Budoucnosti, ovšem ty můžeme najít i u jiných partají. Ve výsledku si tak nebude konkurovat jenom Levice s Budoucností (jestli nebudou kandidovat společně), ale do určité míry také ČSSD, KSČM a koneckonců i Zelení, hnutí ANO a SPD.

Ne že by Budoucnost a Levice neměly odkud brát. Je spousta občanů, kteří s dosavadní nabídkou politických stran a hnutí nejsou spokojení, a ti budou rádi, když se tato nabídka rozšíří a budou mít z čeho vybírat. V příštích volbách do dolní komory se tak svede urputný zápas jednak o levicového voliče, a hlavně voliče, pro kterého jsou důležitá některá výše zmíněná témata. A protože s nimi operují i uskupení, která levicová nejsou, konkurenční boj v této oblasti bude značný.

Na druhou stranu, jestliže jsou Levice s Budoucností smířené s tím, že neuspějí hned v dalších sněmovních volbách a jejich nástup bude srovnatelně pozvolný, jako byl například v případě Pirátské strany, potom laťka, kterou by měly v nadcházejícím roce překonat, není nastavená zase tak vysoko. Pirátská strana v roce 2010, kdy kandidovala ve sněmovních volbách poprvé, obdržela 0,8 procenta, respektive 42 323 hlasů. Kdyby Budoucnost a Levice (ať už budou o hlasy voličů usilovat dohromady či zvlášť) nezískaly ani to, měly by to rovnou zabalit a uvolnit místo někomu úspěšnějšímu.

Ačkoli Piráti dosáhli na více než dvouprocentní volební výsledek teprve až v roce 2013 (2,66 procenta - 132 417 hlasů), novým levicovým uskupením by výrazně pomohlo, aby již při svých prvních volbách do sněmovny překročila rovná tři procenta hlasů (nebo když nic jiného tak aspoň 1,5 procenta), a obdržela tím pádem státní příspěvek.

Pokud strana získá alespoň 1,5 procenta hlasů, dostane za každý hlas jednorázově 100 korun. Když má přes tři procenta, dosáhne na stálý příspěvek šest milionů korun ročně a za každých dalších i započatých 0,1 procenta hlasů má 200 tisíc korun ročně. To by samozřejmě Levici či Budoucnosti umožnilo se dále rozvíjet, růst a oslovovat další voliče.

I tohle by možná Levice s Budoucností měly zvážit při svých případných jednáních o vzájemné spolupráci. Třeba by se jim pak opravdu potvrdilo, že spolupráce je přínosnější než soupeření. Je to jen na nich, čemu dají přednost a zda to, o čem mluví, doprovodí i činy.