Vražda v Polné je i po století obestřena otázkami

GALERIE MAGAZÍN - Magazín autor: Šárka Novotná

Před 120 lety byla zavražděna devatenáctiletá Anežka Hrůzová. Proces s obviněným židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem provázela zuřivá antisemitská kampaň, která vešla do dějin pod názvem hilsneriáda. 

Místo, kde byla před 120 lety zavražděna Anežka Hrůzová

Místo, kde byla před 120 lety zavražděna Anežka Hrůzová,zdroj: Tomáš Blažek / MAFRA / Profimedia

Anežka Hrůzová pracovala jako švadlena a v době své smrti měla pár týdnů do dvacátých narozenin. Bydlela v Malé Věžnici, dnešní Věžničce, šila však v městečku Polná na Vysočině, kam se vydala i 29. března 1899.

Zpátky se už nevrátila. O tři dny později, na Bílou sobotu, našli její tělo v lese Březina. Kdosi ji uhodil do hlavy, škrtil, poranil hrdlo. Měla potrhané oblečení, znásilněna však nebyla.

Na místě vraždy bylo podezřele málo krve a začaly se šeptat báchorky o "rituální židovské vraždě" katolické dívky. Někteří drby o rituální vraždě podpořili i tím, že kolem Velikonoc končil židovský svátek Pesach. Tyto hlasy pak rapidně zesílily, když byl zatčen Žid Leopold Hilsner - dvaadvacetiletý nedoučený švec, spíš jednodušší tulák s neuspořádaným způsobem života. Zahlédli ho nedaleko místa, kde nalezli zavražděnou.

Proces s Hilsnerem pak provázely už otevřeně protižidovské nálady a spousta špíny, kterou podporovaly a šířily i noviny skrze články i karikatury. Právě v takovém duchu se odehrál celý první proces a nálada měla dopad i na soudce. Nepěknou roli osoby, která ony antisemitské výpady přiživovala, pak sehrál známý a respektovaný právník a pozdější pražský primátor Karel Baxa, který zastupoval Anežčinu matku.

Důkazy svědčící v Hilsnerův prospěch byly ignorovány, kolem těch druhých jsou pak otázky - například v případě "důkazu" v podobě šedého obleku. Šedé šaty měl na sobě dle důležitého svědectví neznámý podezřelý muž. Hilsner však prý nosil oblek modrý a u jeho matky se našly jen kalhoty pokryté skvrnami. Nebylo ani prokázáno, zda se jedná o krev, natož pak lidskou.

V Hilsnerův neprospěch hrálo to, že neměl na danou dobu potvrzené alibi, dopouštěl se lží a jednou se i - prý pod nátlakem spoluvězňů - přiznal, byť své přiznání později odvolal. Důkazy proti němu však byly jen nepřímé a tuze chatrné. Šestnáctého září téhož roku v Kutné Hoře ovšem padl verdikt - trest smrti oběšením.

Ještě v září se do věci vložil Tomáš Garrigue Masaryk. Uvědomoval si vratkost důkazů a veřejně odmítal podporu zvěstí o rituální vraždě. Brojil proti pověrám a požadoval revizi rozsudku.

Na podzim 1899 vydal první brožuru, kde zveřejnil své pochybnosti. Ty vycházely i z toho, že se nedostatečně přihlíželo k výsledkům pitvy. Naznačovala dle něj, že Anežka byla zřejmě zavražděna jinde než v místě, kde ji nalezli. Dívka také nemusela zemřít v důsledku rány na krku - ta byla zřejmě zasazena až po její smrti. Obojím by se vysvětlovala nepřítomnost krve v místě, kde mrtvou našli. Masaryk později provedl i vlastní malé soukromé šetření v Polné, kam přijel inkognito.

To, že napadl antisemitismus, který ovlivnil vyšetřování, a intervenoval i u ministra spravedlnosti, mu vysloužilo spoustu nenávistných útoků. Někteří mu přáli dokonce šibenici. Masaryk odsuzoval Hilsnerův životní styl, zároveň ale viděl první proces jako jasné selhání autorit a elit, proti čemuž je třeba se vymezit. Mezi odpůrce verdiktu patřil i jeho přítel a vydavatel Jan Herben, "masarykovská" skupina však byla výrazně menší než ta, která se vezla na antisemitských náladách.

Nepřišlo to zničehonic

Hilsneriáda se totiž neobjevila zničehonic. Nastala v době, kdy i v českých oblastech vrcholila vlna politického antisemitismu, což nakonec nahrálo oněm povídačkám o rituálních vraždách, které se pravidelně objevovaly už od středověku a stávaly i v počátcích pogromů.

Antisemitský diskurs byl koncem 19. století součástí programu některých českých politických stran. A bujel i v jiných evropských zemích.

S Hilsnerovým případem bývá často zmiňována takzvaná Dreyfusova aféra, která vypukla v roce 1894 ve Francii. Kapitán Alfred Dreyfus byl v jejím rámci neprávem obviněn ze špionáže.

Méně známý je potom případ, který se odehrál v Olomouci v březnu 1901. Historik Ivan Puš píše, že místní deník Pozor publikoval zprávu o podivném zranění – pořezání - devatenáctileté Amálie Kláskové, která sloužila u židovského obchodníka. Ačkoliv případ neměl zdaleka takový dopad jako zločin v Polné, jsou tu jisté shodné rysy s prezentací nechvalně proslulého případu. Tehdy však zakročily autority, které obvinily noviny ze štvaní proti židovské komunitě.

V 80. letech 19. století také v Uhrách zmizela čtrnáctiletá dívka Esther Solymosiová a rozběhl se proces, který z její rituální vraždy vinil tamní Židy. Teprve po dlouhém procesu byli definitivně osvobozeni.

Dopad antisemitských tendencí nebyl v monarchii a na Západě tak krvavý a hrůzný jako v zemích východní Evropy a na Balkáně. Právě ve druhé polovině 19. století byly nicméně v Evropě formulovány základy rasistických teorií a rostlo podhoubí, které o několik desítek let později vyústilo v hrůzy holocaustu.

Dlouhá léta ve vězení

Ale zpátky k Hilsnerovi. Druhý proces se konal před soudem v Písku. Ačkoliv ani v prvním procesu nebyl Hilsner formálně obviněn z rituální vraždy (soudobé právo takové označení ani neznalo), tady se na něj nahlíželo jako na sexuálního devianta, přestože známky takového chování nevykazoval. Přidali mu navíc ještě obvinění z vraždy Marie Klímové, která zmizela v roce 1898 a nebylo jasné, zda se vůbec někdy našlo její tělo.

Hilsner opět dostal trest smrti, absurdní nicméně je, že byl odsouzen jako spolupachatel - aniž by byli identifikováni další pachatelé, kteří se měli na vraždění podílet. I tento proces Masaryk napadl.

V roce 1901, během třetího procesu, Hilsnerovi zmírnili trest na doživotí. Nakonec byl z vězení propuštěn až v roce 1918 díky amnestii, i tak však za mřížemi strávil nejlepší roky svého života. Později se přestěhoval do Rakouska, oženil se, pracoval jako podomní obchodník, finančně ho podporoval i Masaryk.

Hilsner zemřel v jednapadesáti letech, pravděpodobně na rakovinu žaludku. Nikdy nebyl rehabilitován. Na případu se nicméně přiživují antisemité i po více než století.

Dívka, které chybí tvář

Pokud jde o spekulace o dalších možných pachatelích, hovořilo se o zmíněném neznámém tulákovi - a také o Janu Hrůzovi, bratrovi zavražděné Anežky. Ten se s ní údajně krátce před vraždou pohádal. Případ se však nikdy nepodařilo řádně objasnit.

Zvláštní je pak v rámci tragické kauzy ještě jedna věc, týkající se samotné Anežky. Její podoba bývá někdy dokládána fotografií, která však zřejmě zobrazuje někoho jiného. Portrét patrně patří její sestřenici. Sama Anežka Hrůzová se prý za svého života nikdy nenechala vyfotografovat...

Tagy: domácí Československo antisemitismus média a internet justice a soudy dějiny a fakta únosy a vraždy Rakousko-Uhersko

Zdroje: vlastní,Hlídací Pes,rozhlas.cz,Historie Židů v Čechách a na Moravě