Víte, proč se říká "vysoká politika"? Protože na ni našinec nedosáhne.

Naposledy se v Česku rozhodovalo "dole" (v celostátním referendu) o vstupu do Evropské unie. Tento týden to bude už třináct let (13. a 14. června 2003). Od té doby se v Česku všechna klíčová témata rozhodují ve stranických sekretariátech a na koaličních radách.

Švýcaři za tuto dobu měli desítky lidových hlasování. Nejnověji počátkem června v referendu moudře odmítli platit sami sobě za to, že existují, a zavrhli nepodmíněný základní příjem.

S takovými přeborníky v přímé demokracii se Češi nikdy nebudou moci poměřovat. Česko není a ani nebude zemí zaslíbenou přímé demokracii. Dá-li koalice a nerozsype se, tak bychom se však v příštích letech nějakého referenda přece jen mohli dočkat.

Na konci měsíce obnoví poslanci přerušenou debatu k ústavnímu zákonu o celostátním referendu. Zákon počítá s tím, že referendum bude možné vyhlásit nejen z milosti politiků, ale také na základě petiční akce.

Jenže nedopadne to jako na Slovensku? Slovenští politici přijali zákon, který povolil referenda iniciovaná "zdola". Udělali to však tak, že namísto "zákona o referendu" přijali "zákon proti referendu". Že by náhodou?

Propadák za Moravou

V zemi východních sousedů nejsou referenda ničím jiným než házením peněz do kanálu.

Naši někdejší souputníci ze společného státu hlasovali od roku 1994 už v osmi referendech. Platné však bylo pouze jediné (!) – referendum o vstupu země do Evropské unie.

K referendu o unii přitom nedali podnět obyvatelé, vyhlásil ho parlament – Národní rada. Všechna občanská referenda, která se opírala o petice, ztroskotala.

Důvodem je vysoko nastavená laťka pro účast na hlasování. Referendum je na Slovensku platné jen tehdy, pokud se ho zúčastní aspoň polovina oprávněných voličů. (Při hlasování o Evropské unii to vyšlo o pověstný chlup – o pouhá dvě procenta.)

Ostatní slovenská referenda se až na výjimky k padesátiprocentní hranici ani nepřiblížila. Co víc, k většině z nich nepřišlo ani 25 procent voličů, se kterými počítá jako s prahem regulérnosti návrh českého zákona o referendu.

Platí to také pro dvě poslední referenda – o zkrácení funkčního období parlamentu v roce 2010, kdy hlasovalo 23 procent voličů, a o tom, že manželstvím se může nazývat pouze vztah mezi mužem a ženou. Loni v něm hlasovalo 21 procent voličů.

Za poslední dekádu měli na Slovensku pouze dvě referenda. Z toho je patrné, že Slováci až na výjimky na přímou demokracii rezignovali.

Myslíte, že v Česku by to za takového zákona dopadlo jinak?

Kdo to podškrábne?

Zákon, který předložila česká vláda, stanoví jako podmínku pro to, aby referendum bylo vyhlášeno, petici podepsanou 250 tisíci signatáři (během doby, která nepřekročí šest měsíců). V desetimilionové zemičce nepochybně vysoké číslo.

Pokud byste si dali práci a na webu sněmovny se probrali statistikou petičního výboru, zjistili byste, že takové podpisové akce byly ve třiadvacetiletých dějinách samostatné České republiky pouze dvě. Petice za to, aby dětští pachatelé brutálních vražd zůstali doživotně pod dohledem (téměř 400 tisíc podpisů) a petice proti radaru v Brdech (o 100 tisíc podpisů méně).

Všechny další petice čtvrtmilionovou laťku nepřekonaly.

A ještě srovnání: Pro to, abyste navrhli kandidáta na prezidenta, stačí pětina podpisů, to je 50 tisíc.

Mariáš v senátu

Podmínkou pro to, aby referendum v Česku bylo závazné, má být zmíněná účast čtvrtiny voličů.

Voličů je v Česku osm a půl milionu. Hlasovat by jich tedy měly dva miliony a několik navíc.

Pro volby do sněmovny, senátu, krajských či místních zastupitelstev, Evropského parlamentu nebo pro volbu prezidenta takové pravidlo neplatí. A pro zajímavost: Co kdyby platilo?

Odpověď najdete na webových stránkách Českého statistického úřadu. Z jeho dat je patrné, že senát, zabírající hned tři pražské paláce, bychom mohli zrušit, a tak ročně ušetřit přes půl miliardy. V „radě starších“ by za podmínky čtvrtinové volební účasti brzy zůstala hrstka senátorů, neschopná se usnášet a dobrá leda do mariáše.

Připomínám, že druhého kola voleb do horní komory se před dvěma lety účastnilo deset až dvacet procent voličů. Sám Jiří Dienstbier, ministr, který zákon o referendu připravoval, byl v roce 2011 zvolen senátorem sedmnácti procenty voličů, v roce 2014 necelými patnácti procenty.

"Referendové" kvóty na voličskou účast by odskákali také kandidáti do Evropského parlamentu. Češi by v této instituci zůstali bez jediného zástupce. A osiřely by některé radnice.

… A vítězem je: mlčící většina

Kvóty pro volby zastupitelů by politikům oprávněně připadaly nefér. Namítli by, že ti, kteří politiku ignorují (nevolí), nemají překážet vůli těch, kteří se na ní chtějí podílet (volit).

Jsou však i referenda, u kterých politici zasedající v parlamentu a vládě kvóty pro účast nepožadují. Jsou to plebiscity, které sami vyhlašují, bez toho, aby za nimi stála nějaká petice. V Česku je příkladem všelidové hlasování o vstupu do Evropské unie, pro které parlament přijal zvláštní zákon.

Tehdy byla rozhodující pouze prostá většina účastníků referenda. Norma "na jedno použití" neurčovala pro platnost (závaznost) žádné procento voličů. S tím si zákonodárci nelámali hlavu. Proč taky? Byli až na výjimky pro vstup do unie a veřejnost jakbysmet. To se také potvrdilo: Hlasovalo 55 procent voličů, z toho pro unii 77 procent.

Referenda z vůle lidu (iniciovaná peticí) a s otázkou, kterou neformulují ti, kdo drží moc, však mohou být pro politické elity nebezpečná. Politici, kteří rozhodují, si nepřejí, aby je voliči přehlasovali v referendu. Chtějí platné volby, protože si přejí být zvoleni. Nepotřebují však platná referenda a tak vymýšlí, jak je omezit.

Jak dopadne chystaný český zákon o celostátním referendu, není jasné. Poslanci a senátoři ho mohou zamítnout, anebo schválit. Ani ve druhém případě však nečekejme, že si užijeme přímou demokracii. Referendum bude v Česku dál vzácnější než šafrán.