Co se musí stát, aby ČSSD odešla z vlády? Kdy jí pomyslný pohár trpělivosti přeteče a její zástupci se konečně odhodlají kabinet opustit? Stále více se zdá, že ačkoli sociální demokraté disponují neuvěřitelnou vůlí vládnout za každou cenu a snést kvůli tomu jakékoli ponížení od prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše, je jen otázkou času, než bude situace natolik neúnosná a tlak od zvětšující se části straníků a veřejnosti tak silný, že partaj bude muset jít do opozice. Bez ohledu na to, co to způsobí.

Protibabišovské demonstrace jsou stále početnější, tlak na premiéra stoupá a pravděpodobně se bude dále stupňovat. Ať už vlivem listopadového třicetiletého výročí sametové revoluce, případně v důsledku konečné verze auditu Evropské komise k Babišovu střetu zájmů nebo toho, že ho státní zástupce obžaluje v kauze Čapí hnízdo. Pro ČSSD tak bude více a více nepříjemné být součástí jeho vlády a držet ho u moci.

Navíc sociální demokraté stále nedosáhli toho, aby byl odvolán ministr kultury Antonín Staněk a na jeho místo byl jmenován místopředseda strany a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda. A i kdyby tohle všechno strana skousla a ve vládě setrvala, pak je velká otázka, jak s ní zamává výsledek krajských voleb příští rok na podzim, který po tom všem - a vzhledem k ještě relativně vysokým preferencím v předchozích volbách i k aktuálním číslům v průzkumech - pro sociální demokracii bude znamenat nemalé ztráty. Jde jen o to, jak zdrcující budou.

Podmínky, ve kterých se strana ocitla, jsou špatné a s postupujícím časem se budou jen zhoršovat. Ministerská křesla, ve kterých jsou sociální demokraté usazeni, budou natolik žhavá, že sedět v nich nebude vůbec pohodlné.

Přitom nejhorší na tom je, že čím déle ČSSD ve vládě zůstává, tím obtížnější se stává její odchod do opozice. Respektive čím více musela své pokračující vládní účasti obětovat, čím více poškodila svoji pověst a čím větší trapnost a ostudu zakusila, tím nesnadnější je na to všechno rezignovat, opustit to, kvůli čemu tolik dala v sázku a o tolik přišla, a kabinet ponechat jeho osudu.

Nabubřele, urputně a frázovitě

Jediné, co sociální demokracii a jejím ministrům a ministryni proto zbývá, je ohánět se úspěchy, kterých podle svého mínění dosáhli, a snažit se tvářit, že to za to stojí, jejich vládní přítomnost nese své ovoce, a veškeré přinesené a přinášené oběti se tedy vyplatily.

ČSSD se tak chlubí, čím může. Přitom koncem června to byl právě rok, co vstoupila do vlády, takže k tomu má i příležitost. Předseda sociální demokracie a ministr vnitra Jan Hamáček se pyšní tím, že platy příslušníků bezpečnostních sborů v letošním roce vzrostly o osm procent.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová pro změnu vyzdvihuje lednové rekordní navýšení minimální mzdy z 12 200 korun na 13 350, narůst důchodů letos v průměru o 900 korun nebo to, že průměrné důchody by se mohly zvednout o stejnou částku i příští rok. Ministerstvo rovněž upozorňuje, že ve školním roce 2019/2020 uvolnilo 80 milionů korun na bezplatné stravování ve školních jídelnách a mateřských školách pro děti ve věku tří až patnácti let, jejichž zákonní zástupci pobírají dávky v hmotné nouzi.

Maláčová také připomíná, že na počátku května vláda schválila její návrh na zvýšení rodičovského příspěvku, který by měl od ledna příštího roku stoupnout až o 80 tisíc korun. A to pořád není všechno. Ve výčtu nechybí ani to, že rezortu, v jehož čele Maláčová stojí, se podařilo prosadit zrušení tzv. karenční doby s platností od 1. července. A v podobném duchu by bylo možné pokračovat ještě na mnoha stránkách. Zkrátka seznam úspěchů ČSSD nebere konce.

Bohužel se ukazuje, že ani to nestačí, a dokonce ani záplava programových bodů, které si mohou odškrtnout jako splněné, sociálním demokratům příliš nepomáhá. Naopak prohlášení jejich reprezentantů vyznívají stále více nabubřele, urputně, frázovitě a jaksi odtrženě od reality – pořád dokola si melou svou a nezajímá je, co se kolem nich děje.

Jedna kapsa prázdná, druhá děravá

Místopředsedkyně strany Maláčová se tak na webu sociální demokracie v článku s názvem Úspěchy Ministerstva práce a sociálních věcí za první pololetí ke své účasti ve vládě vyjadřuje takto: "V politice jsem proto, abych pomáhala lidem. ČSSD šla do vlády s hnutím ANO proto, že chce hájit zájmy všech, kteří poctivě pracují nebo celý život pracovali, kteří vychovávají děti nebo se starají o své nemocné blízké. Jednoduše si nežijí na vysoké noze. A to se ministerstvu daří, jak je ostatně vidět na opatřeních, která letos už začala platit nebo která se mi podařilo prosadit."

Takže to vypadá, že podle Maláčové není nejmenší důvod z vlády odcházet. Přesto navzdory takto jednoznačným výkladům, jak velký smysl vládní angažmá sociálních demokratů má, strana očividně tápe a neví kudy kam. A nemusí to nakonec trvat dlouho, než ji toto tápání nasměruje ven z vládní koalice.

Mimo jiné se snižuje i prostor pro prosazování toho, co by sociální demokracie mohla následně prezentovat jako své úspěchy. Požadavky ministrů za ČSSD jsou už teď výrazně vyšší, než kolik jim je ministerstvo financí ochotné pro příští rok poskytnout. Státní kasa není bezedná a finančních prostředků se začíná nedostávat.

Sociální demokraté a jejich varieté

Největší šlamastiku však nyní partaj zažívá s ministerstvem kultury. Na ničem jiném dnes slabost sociálních demokratů nevynikne více. Na jedné straně sice chtějí, aby se situace se Staňkem a Šmardou vyřešila do konce června, na druhé však nejsou schopni přijít s konkrétním ultimátem, aby bylo jasné, že pokud starosta Nového Města na Moravě nebude ministrem kultury jmenován do toho a toho dne, odejdou z koalice s tím, že na premiérovi je, aby to už nějak zařídil, pokud si je přeje ve vládě udržet.

Namísto toho předseda Hamáček byl příliš dlouho svolný vyjednávat a vedení strany si stále ponechávalo dostatek prostoru pro lavírování a couvání. Veškerý nátlak tak sociální demokraté formulovali natolik opatrně, že vůbec nebylo zřejmé, zda jsou skutečně připraveni vládu opustit v případě, že Šmarda nebude jmenován a premiér Babiš nebude ochotný podat na hlavu státu kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, anebo jestli raději ve výsledku uplichtí nějaké řešení, které bude prezidentu Zemanovi vyhovovat, a přitom bude na jejich úkor.

Na celé věci je vidět, jak malou schopností prosadit si něco na Zemanovi či Babišovi sociální demokracie disponuje. V takovém případě je mnohem lepší být svéprávnou opoziční stranou než loutkou ve vládě. A protože se už od začátku dalo odhadnout, že dosáhnout toho, aby se Šmarda stal ministrem, nebude vůbec jednoduché, měla si hned zpočátku stanovit mantinely: dokdy chce, aby byl jmenován, a v případě, že se tak nestane, dopředu avizovat svůj odchod do opozice.

Ve chvíli, kdy jen neustále reaguje na nečinnost prezidenta a teprve následně se musí radit, co bude dělat, pouze zdůrazňuje svoji slabost a nerozhodnost. A spolu s tím, jak se prodlužuje působení Staňka na ministerstvu a Šmarda se ministrem ne a ne stát, narůstá i směšnost sociálních demokratů.

Ta posléze eskaluje, pokud přijdou prázdninové měsíce a na ministerstvu kultury žádná změna nenastane a rovněž ČSSD bude pořád ve vládě. Takový scénář se může přihodit docela snadno. Babiš se do podávání kompetenční žaloby na prezidenta úplně nepohrne a stejně tak ani sociální demokracie nebude zase tolik spěchat pryč z vlády. Pak ovšem nezbývá než se smát a směrem k sociálním demokratům poznamenat: Ach ti komici.