Ernest Gideon von Laudon (1716/1717 – 1790), nepostradatelný vojevůdce Marie Terezie a jejích synů Josefa a Leopolda, se ovšem mohl stát stejně nepostradatelným ve službách protivníka. Jak asi pruský Bedřich litoval, že nevyslyšel někdejší Laudonovu žádost o přijetí do armádní služby!

Laudon se narodil 13. února 1716 či 1717 v Tootzen v Livonsku, rozkládajícím se na území dnešního Estonska a Lotyšska. Rodina z nižší šlechty s údajnými skotskými předky majetkem neoplývala, a tak mladý Ernest odešel již coby patnáctiletý k ruské armádě (Livonsko bylo roku 1721 odebráno Švédsku a přičleněno k Rusku), v níž se zúčastnil bojů s krymskými Tatary a získal poručnické ostruhy.

K ruské vojenské praxi měl nicméně výhrady, a tak se po návratu domů ve snaze pomoci finančně nezajištěné rodině rozhodl pro další placenou armádní službu, tentokrát u Švédů. Tam jej ovšem nechtěli a nepřijal jej ke své velké škodě ani pruský panovník, u něhož Laudon po několik měsíců marně žádal o audienci.

Inu což, tak tedy na rakouskou stranu! A tady konečně uspěl, když roku 1744 nastoupil jako hejtman u pandurů barona Trencka. Laudonova hvězda začala stoupat. Ve válce o Slezsko dobyl město Kozlí, v janičářském pluku v Chorvatsku dosáhl na majorskou hodnost, v roce 1753 následovalo povýšení na podplukovníka. Hlavní slávu mu však přinesla sedmiletá válka (1756 - 1763) s Pruskem.

Nepostradatelný vojevůdce

Laudon se vyznamenal v mnoha bitvách (u Kolína, Lovosic, při obléhání Prahy, u Olomouce či slavným vítězstvím u Domašova nad Bystřicí v červnu 1758, po níž Prusové urychleně opustili moravskou zemi). Téhož roku získal hodnost polního podmaršála a byl vyznamenán Vojenským řádem Marie Terezie, udělovaným panovnicí "za vykonání takového činu osobní statečnosti, který by za běžných okolností nebyl vyžadován, a přesto byl vykonán, případně spolu s tímto činem při vojenské akci provedení mimořádně důležitého a dovedného rozhodnutí". Laudon jej obdržel za bitvu u dolnolužického Hochkirchu s válečnou kořistí 137 děl a pěti stovek muničních a zásobovacích vozů.

Marie Terezie Laudona vyznamenala svého "prvního rytíře" i jinak - kromě vlastního pluku, platového polepšení a drahocenných šperků (mimochodem ani ruská carevna se nedala zahanbit a věnovala slavnému vojevůdci pozlacený kord s briliantovým jílcem) rovněž povýšením do šlechtického stavu (5. března 1759), v Čechách pak panstvím Bečváry na Kolínsku (pro zajímavost - vlastníkem zámku je dnes známý hudebník Robert Kodym, který budovu v dezolátním stavu zakoupil a opravil).

Přestože Laudon vybojoval pro rakouskou panovnici mnohá vítězství (Landshut, Kunnersdorf, Kladsko, Svídnice aj.), sedmiletá válka nakonec pro monarchii skončila neúspěšně. Ruský spojenec začal stupňovat požadavky a jeho zdržovací taktika umožnila regeneraci pruských jednotek. Laudon se nechtěl účastnit defenzivního boje a požádal císařovnu, aby jej zbavila velení.

Konečnou rakouskou prohru předznamenala smrt ruské carevny, jejíž nástupce Petr III. byl obdivovatelem pruského krále, s nímž dokonce začal vyjednávat. S dosavadním nepřítelem pak uzavřelo Rusko 5. května 1762 mír, Švédové následovali o pár dní později. Poslední bitvu, a tím i celou válku prohrálo Rakousko v listopadu 1762 u Freibergu. Mír byl podepsán 15. února 1763 a Laudon se na čas stáhl do ústraní.

Nebesa, Laudon!

Poklidné dny přerušila polnímu maršálovi (od roku 1778) válka o bavorské dědictví, zvaná též bramborová (1778- 1779). Když Prusové v červnu 1778 překročili hranici u Náchoda, rozpoutali již čtvrtý vojenský konflikt během vlády Marie Terezie. A proslulý Laudon nastoupil. U pruských jednotek už měl pěknou pověst -  známé "himllaudon" (Himmel, Laudon!, tedy Nebesa, Laudon!) volávali prý zděšení pruští vojáci, jakmile ho spatřili. Mír byl uzavřen o rok později v Těšíně.

Ještě jednu velkou vojenskou akci nadělil osud již nemladému vojevůdci - Bělehrad. Počátkem roku 1788 se Rakousko zapojilo do války s Osmanskou říší. Znovu se ukázala nepostradatelnost ostříleného bojovníka a Laudon byl ve svých 71 letech povolán zpět do pole. A opět měl úspěch. Dobyl několik pevností i měst, 30. září 1789 společně se spojenci také předměstí a část Bělehradu.

Počátkem října Bělehrad kapituloval. Do vítězných rukou padlo několik desítek děl, pětačtyřicet lodí a nespočetné množství kulí, střelného prachu i olova. Velitel Laudon obdržel velkokříž tereziánského řádu s briliantovou hvězdou, v tomto provedení jediný na světě. A což teprve velkolepý návrat domů! Starého vojevůdce vítaly davy lidí, a slovy: "Vítej, bělehradský vítězi!" dokonce i císař Josef II.

Laudon se hřál na výsluní popularity, leč jeho čas se krátil, ostatně tak jako Josefa II., který počátkem roku 1790 zemřel  v nedožitých padesáti letech. Jeho nástupce Leopold II. ocenil slavného válečníka hodností nejvyšší - generalissimem se před ním stali pouze dva muži, Albrecht z Valdštejna a princ Evžen Savojský.

Při návštěvě Nového Jičína u příležitosti prohlídky slezských hranic v červenci 1790 postihl starého vojevůdce silný záchvat třesavky. Následoval zápal plic, a Laudon byl na konci své životní pouti. Ještě nechal pozdravit novojičínské občany, kteří se za něj modlili. Jeden z přítomných chtěl nemocného utěšit, leč dostalo se mu prý posledních generalissimových slov: "Ach, nemějte mě za takového slabocha a nedělejte ze mne prosťáčka!" Ernst Gideon von Laudon zemřel 14. července 1790.

Dnes v jeho novojičínském úmrtním domě najdete speciální expozice o životě proslulého vojevůdce, kde si můžete vyzkoušet obsluhu interaktivního děla namířeného na bělehradský Kalemegdan, prohlédnout si dioráma bitvy u Domašova s více než pěti stovkami cínových vojáčků nebo zhlédnout animovaný film.

Pro zajímavost - během svého života se vojevůdce (kromě bitevního pole) ocitl hned dvakrát ve velkém ohrožení, kdy jej zachránil - pes. Poprvé když si Laudon zdříml v odpočinkové "poustevně" u zámku a mezitím se silně rozvodnila řeka. Nebýt štěkajícího čtyřnohého mazlíčka, vzala by s sebou Laudona i s poustevnou. Podruhé jej vzbudil při zámeckém požáru. Inu, pes, nejlepší přítel člověka!

Závěrem něco o skladbě, která Laudonovo jméno zachovala až do dnešních dnů. Ta vznikla zřejmě dík jeho pobytu v Rynolticích na Liberecku, kde slavný generál v březnu 1757 strávil tři dny v roubence č. p. 3., nyní ozdobené pamětní deskou.

 "Stůj, kdo tam?"
"Patrola!
"Jaká?"
"Vojenská."
"Kdo ji vede?"
"Ženská!"
"Jaká?"

S jakou radostí se dodnes zapojí nejeden z chlapců školou povinných do dalšího pokračování! Generál Laudon by to nejspíš ocenil.