Rusů po více než deseti letech začalo opět ubývat. Podle oficiálních statistických údajů zveřejněných státní agenturou Rosstat se loni počet obyvatel Ruské federace snížil o 87 tisíc lidí. Kreml to vnímá jako vážný problém. Zejména pro ekonomiku, ale také pro svou armádu.

Před pěti lety Moskva zkusila malý statistický švindl. Anexe ukrajinského Krymu zlepšila tabulkovou demografii a zlepší ji i rozdávání ruského občanství obyvatelům vzbouřených republik na východě Ukrajiny, o němž nedávno rozhodl Vladimir Putin. Opět se bude zdát kremelským papalášům, že Rusko pomalu nevymírá.

Přesněji, ubývá obyvatel v centrální části Ruska a na Dálném Východě. Naopak na Severním Kavkaze jejich počet roste.

Rekordmanem je Čečensko, kde přirozený přírůstek za loňský rok dosáhl 70 tisíc lidí, a Dagestán s přírůstkem 104 tisíc lidí. Republiku ovládanou autoritativním Ramzanem Kadyrovem dal nedávno Vladimir Putin za příklad celému Rusku. "Demografický proces je sféra, ve které si musíme vzít příklad z Čečenců," zalichotil ruský prezident severokavkazskému národu.

S demografickou krizí se musela potýkat většina vládců sovětského i postsovětského Ruska. Za vlády Vladimira Iljiče Lenina zemí otřásala nejen bolševická revoluce, ale také sexuální rebelie. Zpočátku bylo zrušeno manželství a byla prosazována sexuální svoboda. Vznikaly kroužky volné lásky a po Moskvě se procházeli nazí členové organizace Pryč se studem.

Za vlády Josifa Stalina se demografický problém řešil s jemu příslovečnou krutostí. V polovině třicátých let byly zakázány potraty. "Potřebujeme stále nové a nové bojovníky - budovatele tohoto života. Potřebujeme lidi," agitoval sovětský tisk. Deset let poté měl nové budovatele sovětské fata morgány zajistit zákaz manželství s cizinci pod hrozbou gulagu.

Poválečná doba temna

Konec druhé světové války nepřinesl obyvatelům Sovětského svazu svobodu a zářné zítřky vítězů. Evropská část země byla na padrť, bezmála 27 milionů sovětských občanů přišlo o život. Totalitní režim se krátce po válce opět začal uzavírat do sebe. Znovu se začalo roztáčet kolo masových represí. Na řadu se dostala ta část inteligence, které se zázrakem podařilo přežít Velký teror 30. let, ale také cizinci.

Krátce po skončení války bylo do Moskvy uneseno šestnáct vůdců Polského podzemního státu, včetně šéfa ilegální vlády Jana Stanislawa Jankowského a hlavního velitele Zemské armády generála Leopolda Okulického. Oba v SSSR zemřeli za stále nejasných okolností.

Sovětská vláda organizovala tvrdou antisemitskou kampaň. Během ní byl sovětskou tajnou službou úkladně zavražděn předseda Židovského antifašistického výboru a ředitel Moskevského státního židovského divadla Solomon Michoels. Obětí kampaně se stal také šéf obávané vojenské kontrarozvědky Směrš Viktor Abakumov, který byl obviněn ze sionistického spiknutí v tajných službách a popraven.

Podobně jako v třicátých letech se začaly objevovat procesy s domnělými agenty zahraničních rozvědek. Tato obvinění byla aplikována napříč sovětskou společností. Represím byli vystaveni jak představitelé vládnoucí věrchušky, tak tisíce prostých občanů. Desítky tisíc obětí si vyžádala sovětizace Pobaltí a opětovná anexe Moldavska.

A ačkoliv se to zdá přinejmenším zvláštní, některá represivní opatření měla být odpovědí na poválečné demografické problémy Sovětského svazu.

Stalin zakázal lásku

V polovině února 1947 Nejvyšší sovět Sovětského svazu vydal usnesení, které občanům SSSR přímo zakazovalo uzavírání manželských svazků s cizinci. Šlo o logické pokračování v tak zvaném boji proti zhoubnému vlivu Západu. V témže roce byly třeba ještě zřízeny při státních úřadech mravokárné soudy, které měly byrokratické prostředí očistit od osob silně sympatizujících se západní kulturou.

Zákaz smíšených manželství se současně dává do kontextu s demografií. Jak uvádí historička Olga Čurakovová, výnos měl zabránit tomu, aby sovětské ženy v reprodukčním věku opouštěli zemi. Šlo o jedno z opatření, které mělo zlepšit katastrofickou poválečnou demografickou situaci v Sovětském svazu.

"Oficiální důvod k přijetí zákona byl následující: 'Sovětské dívky se v zahraničí v pro ně nezvyklých podmínkách cítí špatně a jsou vystaveny diskriminaci.' To znamená, že v souladu s paternalistickou logikou sovětské politiky stát chránil své občany, kteří se kvůli své ideologické nezralosti rozhodli opustit vlast. Ve skutečnosti se vláda snažila řešit dva problémy: demografický a zahraničněpolitický," uvádí Čurakovová.

Přitom usnesení o zákazu mezinárodních manželství mělo retroaktivní účinnost. Mimo zákon stavělo svazky, které byly uzavřeny ještě před rozhodnutím sovětského parlamentu.

Sovětský režim trestal svazek s cizincem - ať už oficiální, nebo dokonce pouhý flirt - se vší přísností. Provinilci byli stíháni podle článku 58 trestního zákoníku, což znamenalo za kontrarevoluční činnost. Během stalinských represí to byl cejch, který často znamenal trest smrti. Pro zamilované sovětské ženy byl vztah s cizincem "pouze" jízdenkou do gulagu.

Tři příběhy lásky

"V přístavních městech na severu Ruska po odchodu spojeneckých vojsk zůstaly ruské manželky zahraničních námořníků a jejich děti. Tyto svazky zpravidla nebyly oficiálně zaregistrované, ale sovětské právo uznávalo nesezdaná soužití a partneři měli určitá práva. Snem každé ženy cizího námořníka bylo setkat se se svým mužem v jeho vlasti, avšak místo vzdálených břehů je čekalo vězení," uvádí ruská historička.

Přesný počet sovětských žen perzekvovaných za vztah s cizincem není znám. Šlo většinou o vztahy se zahraničními vojáky armád, které společně se SSSR bojovali proti nacistickému Německu. Ničím neobvyklým nebyly ani vztahy s válečnými zajatci, kteří byli do Sovětského svazu odvlečeni na nucené práce.

Zvláštní skupinou byly sovětské manželky či přítelkyně cizích diplomatů. Populární sovětská herečka, držitelka dvou Stalinských cen Zoja Fjodorovová, byla odsouzena na 25 let vězení za vztah s americkým důstojníkem Jacksonem Tatem. Odseděla si devět let.

Sovětské herečce Taťjaně Okuněvské se dvořil obávaný šéf sovětské bezpečnosti Lavrentij Berija i jugoslávský vůdce Josip Broz Tito. Údajně je odmítla. V listopadu 1948 byla obviněna z protisovětské činnosti za vztah s nejmenovaným cizincem. Soud jí vyměřil 10 let v gulagu. Ve středoasijském Kazachstánu těžila měděnou rudu v nechvalně známém Steplagu.

Lidija Lesinová se v prosinci 1946 vdala za syna chilského velvyslance v Moskvě. Do gulagu nešla. Místo pracovního tábora strávila pět let v moskevském hotelu Nacional, který se nachází přímo naproti Kremlu. Poté, co po politické roztržce došlo k vypovězení diplomatických vztahů mezi Chile a Sovětským svazem, nebylo dívce umožněno odjet společně s manželem do Jižní Ameriky. Velvyslancova rodina Lesinovou neopustila a společně se ubytovali v luxusním hotelu. Osazenstvo vzbouřeného pokoje dlouhé roky čelilo psychologickému nátlaku sovětské tajné služby. Na svobodu se dostali až po Stalinově úmrtí v březnu 1953.

Po smrti krvavého sovětského vůdce byl zákaz mezinárodních manželství v Sovětském svazu zrušen. Omezení znemožňující sovětským občanům vstupovat do svazku s cizinci ale trvalo do poloviny 70. let.

Není to tak dávno, co si Kremlem tolerovaný populistický nacionalista Vladimir Žirinovskij pohrával s nápadem, že by sovětská praxe zákazu smíšených manželství měla být opět zavedena.